KNIHA: Jak zabít civilizaci

Benjamin Kuras je nepochybně západním patriotem. Svou civilizaci miluje, cítí se v ní dobře a má ji rád. Naneštěstí je ohrožena, a proto svolává k její obraně. Kurasova kniha Jak zabít civilizaci je oslavou západní civilizace i jasným zatroubením polnice svolávající k její obraně.

„Tato civilizace byla pracně a přes obrovské překážky… vystavěna na ideálu lidské důstojnosti, posvátnosti lidského života, osobní svobody, soucitu, svědomí, sociální spravedlnosti… lásky či přinejmenším ohleduplnosti k bližnímu, rovnoprávnosti před zákonem, nekonečného bádání a nekonečné tvořivosti… smyslu pro krásu a harmonii… A na smyslu pro humor,“ píše Kuras na začátku knihy.

„Tato civilizace je opět ve smrtelném nebezpečí“ ze strany islámského terorismu, radikálního islámu. „Dalšího v sérii kultů smrti“, který vysílá západní liberální demokracii vzkaz: „My milujeme smrt víc, než vy milujete život.“ Problémem není jen vnější nepřítel, ale i západní sebemrskačství. „Nikdy v dějinách žádná civilizace neodevzdávala dobrovolně tolik ze svého bohatství ostatním, jako rozdává dnešní Západ. Přesto byla málokterá civilizace tak intenzivně, zavile, krutě a vynalézavě nenáviděna… Příliš často… podléhá i záchvatům sebenenávisti.“

Hlavními ohroženími západní civilizace jsou podle Kurase kulturní zatmění čili likvidace civilizační paměti, orwellizace a džihád neboli agresivní aspekt islámu. Kdyby uspěly, naši civilizaci by nahradila „kultura systematicky potlačující tvořivost, zvídavost, pochybnost, bádání, krásu, radost, humor“.

Ono sebemrskačství, ta západní sebenenávist, je příznačné především pro levici, jež vyznává slovy anglické novinářky Melanie Phillipsové „antikapitalismus, antiimperialismus, utilitarismus, feminismus, multikulturalismus a environmentalismus“. V důsledku toho „se ve výuce anglické literatury Dickens nahrazuje současnými romány etnických autorek. V hodině psaní se malým dětem dává opisovat věta ‚Není jiný Bůh než Alláh a Mohamed je jeho prorok‘… Z oficiálního oxfordského slovníku pro děti se mezitím vytratila slova jako opatství, oltář, biskup, kaple, křest, klášter, mnich, jeptiška, farnost, žalm, světec, vikář, koleda, jmelí.“

Kuras s uznáním zmiňuje postřeh amerického filozofa Jamese Burnhama (rovněž můj oblíbený autor) z poloviny šedesátých let 20. století. Ten v knize Sebevražda Západu označil levicový liberalismus za „ideologii sebevraždy Západu, protože mu dovoluje smiřovat se se svou likvidací“. Tolerance je zajisté ušlechtilá, ale stává se sebevražednou, pokud se vztahuje i na ty, kdo jsou radikálně netolerantní: „S někým, kdo nás chce zničit, není mír dosažitelný tolerancí. Slovy britského vrchního rabína Jonathana Sachse: ‚Abyste mohli s nepřítelem diskutovat o přátelství, musíte nejprve zůstat naživu.‘“ K tomu Kuras trefně dodává: „Zůstávání naživu si vyžaduje vědět proč.“

Kuras podrobně popisuje, jak proces orwellizace v Británii i v Evropě pokročil, jak se Británie stává slídícím státem, na každém kroku sledujícím občany policejními kamerovými systémy. A za jeden z problémů vidí i Evropskou unii s deficitem demokracie. Tady mám dojem, že Kuras, i když upozorňuje na reálná a vážná nebezpečí, nastiňuje příliš černý obraz.

Vzdor všem kamerám Británie zůstává stále více méně svobodnou zemí a stav EU je jen obrazem toho, co voliči a občané evropských zemí svým politikům umožnili a dovolili. Trochu alarmistické je i naznačování, že záměrným plánem západoevropského politického establishmentu je vytvoření „Eurábie“ podporou imigrace muslimů do EU.

Džihád je již jiné kafe. O tom by jeho oběti mohly hodně vyprávět, kdyby to, pravda, přežily. Kuras míří do černého, když popisuje reakci mnohých západních intelektuálů a politiků na vražedný a smrtící džihád: appeasement, kapitulaci, kolaboraci. Výsledkem jsou západní dhimmi – vazalové, nevolníci, poplatníci vítězného džihádu – a systém dhimmikracie. Ta má podobu uvalování islámského náboženské,ho práva šaría na všechny, muslimy i nemuslimy. Islám se tím stává de facto státním náboženstvím.

Kuras podrobně popisuje hrdiny, kteří se tomuto trendu vzpírají a chtějí pro sebe i pro ostatní uchránit naše dosavadní svobody. Jsou to například Geert Wilders v Nizozemsku, Elisabeth Sabaditsch-Wolffová v Rakousku, Lars Hedegaard v Dánsku či jím založená celosvětová International Free Press Society.

Kuras přesvědčivě dokládá smutný osud křesťanů ve většinově islámském světě, a pokud jde o židy, má plnou pravdu, že v důsledku „tolerance“ většiny muslimů „islámský svět je už půlstoletí judenrein, teď následuje fáze christenrein“. Jako obranné a sanitární opatření adekvátně a podle mne realisticky doporučuje: „Je třeba neústupně trvat na reciprocitě náboženské svobody islámu na Západě výměnou za stejnou zaručenou svobodu křesťanů a křesťanství v islámských zemích. Poskytovat politickou, morální a ekonomickou pomoc perzekvovaným křesťanům. Zavádět sankce proti islámským režimům praktikujícím perzekuci nemuslimů a organizací, které ji schvalují nebo zatajují. Pokračovat v boji proti džihádistickému terorismu. Bránit západní státy před radikálním islámem uvnitř, důsledně dodržovat zákony demokracie pro všechny a chránit nejen nemuslimy, nýbrž i umírněné muslimy chtějící žít podle západních demokratických zákonů. A podpořit muslimské intelektuály, sekularismy, demokraty, humanisty, disidenty a statečné ženy ve snahách o moderní reformu islámu.“

Toto je Kurasovo tolik potřebné svolávání k obraně Západu – nejen k intelektuální, morální a politické, ale i k vojenské. Z jeho úst – konvertity k judaismu – je obhajoba a obrana pronásledovaných křesťanů ve světě natolik pronikavá a jasně znějící, že si říkám, jak by bylo krásné, kdyby se alespoň na takovou zmohli i mnozí křesťané u nás. Musí to být konvertita k judaismu, který křesťanům říká: Nedejte se, bojujte za svá práva a za svou svobodu, pro věc svobody nás všech! Ukazuje to míru Kurasovy oddanosti svobodě a jeho ochotu bránit ji tam, kde je to potřeba.

Závěrečná třetina knihy je Kurasovým zamyšlením nad dějinným přehledem a vývojem západní civilizace. Věcně konstatuje, že má dva kořeny: Atény a Jeruzalém, řecký a židovský, které v jeden kmen spojilo římské křesťanství.

Obsahuje Kurasův sympatický a sympatizující židovský pohled na křesťanství, který se však s křesťanstvím neztotožňuje. Jen oceňuje jeho světský a civilizační přínos. A zahrnuje i takové perly: „Rodí se tu (ve středověkém křesťanstvu) jeden civilizační prvek, který západní civilizaci ostře odliší od všech ostatních a ze všeho nejvíc bude kontrastovat s islámskou, šitou na míru mužům. Úcta k ženě. Projevuje se kavalírským chováním rytířů, dvořanskou poezií, zpěvem trubadúrů a kultem Panny Marie.“

Kurasův pohled na západní dějiny, dějiny idejí v západní civilizaci, je láskyplný a místy až poetický. Přiznám se však, že na některé osobnosti, intelektuální trendy a následný politický vývoj mám trochu jiný názor než Kuras, například na Williama Occama, protestantskou reformaci či osvícenství.

V osvícenství bych velice ostře rozlišoval mezi anglo-skotským a francouzským osvícenstvím. Anglo-skotské osvícenství je s tradičními řeckými, židovskými a křesťanskými hodnotami západní civilizace slučitelné, byť je s nimi v nutné filozofické tenzi, a v politické oblasti udělalo pro svobodu mnoho dobrého. Na francouzském osvícenství však nic dobrého nevidím. Bylo morálně, intelektuálně i politicky velice zhoubné a vedlo přes jakobíny přímo k totalitarismům 20. století.

Kuras vnímá zlo jakobínů a gilotiny, ale vidí je jako perverzi osvícenství. Já vidím toto zlo jako přímý důsledek francouzského osvícenství. Osvícenství tudíž říkám podmíněně ano, ale jen tomu jeho typu, který se vyskytoval v anglicky mluvících zemích, nikoli na evropském kontinentu.

Stejně jako Kuras sympatizuji s výrokem Rogera Scrutona: „Když už nedokážeme věřit v Boha, snažme se alespoň pěstovat krásu.“ Leč nevěřím, že je to možné. Udržení civilizace, naší západní civilizace, toho obdivuhodného a ušlechtilého pozemského díla, není možné jen z důvodů estetických či na základě našich preferencí vkusu. Aby se civilizace zachovala, je nutné v současnosti v ní realizovat a v sobě internalizovat hodnoty, z nichž se zrodila, dodaly jí ducha i páteře a udržovaly ji při životě.

Jsou to hodnoty duchovní, morální a náboženské, hodnoty židovské a křesťanské. Bez nich živá civilizace začne odumírat a zbude jen ta krása. Krása muzea plného krásných, leč neživých předmětů, nikoli krása paláce, katedrály či prostého lidského obydlí, v nichž život, vitalita a energie pulzují, děti pobíhají šťastně sem a tam a se smíchem se radují.

To však nemá být návodem k defétismu, naopak. Benjamin Kuras si je plně vědom a naprosto přesně říká: „Západní civilizace má nebývalou schopnost regenerace. Vyrostla znovu z trosek… přežila sedm set let okupace… a staletí válek… vstala z hrobu po téměř totálním srovnání se zemí… Jiskra západního ducha v ní nevyhasla… Přežila to všechno díky víře ve smysl a hodnoty… Naděje patří k jejím hlavním psychickým podpěrám.“

Naděje trvá i díky knihám, jako je tato. Nová pravice v Evropě, zvaná také kontra-džihád, pravice, která není antisemitská, leč právě naopak proizraelská a uznávající právo Izraele na sebeobranu, neboť jeho obrana je jen jedním z aspektů obrany celého Západu proti stejnému nepříteli, se zvedá a sílí. Kuras je vitálním a aktivním bojovníkem za tuto obranu.

Je si na rozdíl od mnohých pošetilých sebedeklarovaných „konzervativců“ vědom, že je nutné bránit civilizaci, kterou máme a jež reálně existuje, nikoli jakousi mýtickou, která neexistuje. A jako takový je na rozdíl od nich bojovník a ochránce nejen použitelný, ale i efektivní.

Ostatně, jednou z mnoha známek, že se už v zápasu na obranu západní civilizace karta obrací ve prospěch Západu, je i tato Kurasova kniha.

Benjamin Kuras: Jak zabít civilizaci, Baronet, Praha, 2011, 192 s.

Publikováno na serveru ceskapozice.cz dne 17.8.2011
Převzato ze stránek Občanského institutu se svolením autora, ředitele institutu