Proč by neudělal radost sobě i ostatním přátelům a známým, řekl si krátce před svými narozeninami poměrně dosti populární europoslanec Milan Horáček (*1946), zvolený v roce 2004 do Evropského parlamentu za Spolkovou republiku Německo, což byl prozatím vrchol jeho kariéry – opět cituji Horáčkova slova. Vydal nyní publikaci pod názvem Exil a zelený ´68 -´08“ (Impreressum, Brusel, 64 stran, v tom 120 ilustrací a snímků).

Co v této monografické knížce říká o svém životaběhu? Je pozoruhodný, byť v mnohém podobný našim zdravě ctižádostivým exulantům. Ti se k nám nyní sjíždějí, protože se blíží 20. výročí listopadových událostí, pořádá se bezpočet různých akcí, výstav, kolokvií, na něž jsou zváni. Hned úvodem říká, že se dočetl „ve své tajné složce“, že již v 18 letech byl „právem zařazen mezi politicky nespolehlivé občany“, odsloužil si dva roky beze zbraně u PTP (Pomocného technického praporu). Spojil svůj osud už dávno předtím se „zelenými“, jimž ležela na srdci poničená země a její životní prostředí.

Je nasnadě, že svým založením nemohl jednat jinak, než po vpádu okupačních vojsk opustit svou vlast, přátele, domov – a hledat nové přátele ve Spolkové republice Německo. Uveďme, že mezi nimi zakrátko byli Rudi Dutschke (1940-79), nejznámější osobnost studentského hnutí 60. let v SRN, Heinrich Böll (1917-85), německý nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1972, a dosud žijící Joschka Fischer (*1948), vedoucí postava německé Strany zelených. To už byl 10 let v exilu, bylo mu odňato české státní občanství (vrácené po roce 1990, kdy byl také přizván do skupiny poradců prezidenta Václava Havla a pověřen vybudovat v Praze první zahraniční pobočku Nadace Heinricha Bölla) a kdy začal vydávat německou mutaci Listů Jiřího Pelikána.

Ještě s dalšími založili „zelenou kandidátku“ pro volby do zemského sněmu v Hesensku v roce 1978. Odtud vedla cesta do Evropského parlamentu. Na vlastní kůži zažil, jaké to je být zbaven svobody slova a názorů. V zahraničním výboru není proto lhostejný ke konfliktům kdekoli na světě, snaží se, aby se řešily jednáním a mírovými prostředky. Zasazuje se o tibetský lid (měl možnost setkat se osobně s Dalaj Lamou poznat čínskou nadvládu v této zemi), zaujímá své postoje k zlepšení lidských práv, zajímá se o Ukrajinu, Bělorusko a Chorvatsko, zvlášť mu leží na srdci podpora občanských práv v Rusku.

„Při svém veškerém úsilí nepřestávám se angažovat za své volební obvody Duryňsko, Sasko a Sasko-Anhaltsko“, říká a hned dodává: „Bohužel jsme v Německu konfrontováni s narůstajícím pravicovým extrémismem a bez informační kampaně se to nemůže obejít…“

Úsměvná je kapitolka z roku 1983 (psal o ní tehdy Der Spiegel), kdy jako poslanec Spolkového sněmu byl přijat v Kremlu tajemníkem ÚV KSSS Borisem Ponomarjovem. Rusové se nejprve zkoušeli vyhnout „nemilému hostu“, ale byl už několik let německým občanem. Přesto vyzvali „Zelené“, aby vyškrtli Milana Horáčka z listiny delegátů. Tady se projevila jednota a pravá soudržnost jeho spolupracovníků, kteří prohlásili: „Buď pojedeme všichni, nebo všichni zůstaneme doma.“ Rusové kapitulovali a dokonce na frankfurtskou adresu poslali k Milanu Horáčkovi svého posla s vízem.

Na snímku z roku 1986 ze setkání redakčního kolektivu časopisu Listy poznáváme známé tváře kromě Jiřího Pelikána také Karla Kyncla, Viléma Prečana, Josefa Pokštefla, Irenu Dubskou, Zdeňka Hejzlara, Ruth Toskovou a Vladimíra Toska, Milana Schulze, Zdeňka Mlynáře a další naše exilové Čechoslováky, politiky a novináře. Těch setkání má za sebou Milan Horáček desítky a z různých zemí světa.

Nemůže zapomenout na první konferenci Exil a domov, která se konala v Praze v roce 1992 , na setkání s Karlem Schwarzenbergem na Orlíku v roce 1995, se členy představenstva Nadace Heinricha Bölla v Praze 1997 – prof. Jiřím Kostou a naším velvylslancem v SRN Františkem Černým. Knížku doplňují faksimile článků z českého tisku, který Milana Horáčka nazývá zeleným obhájcem lidských práv v souvislosti s požadavkem, že česká politika potřebuje „poevropštit“ anebo, když se chystá na evropské rovině problematizovat tři české věci: situaci Romů, jezy na Labi a dětskou prostituci.

O smyslu pro humor svědčí malý maskot na jeho hrudi s názvem „Milan – biomrkev“, protože jeho srdci je blízké ekologické zemědělství a s tím spojené množství problémů. Nabyl jsem dojmu, že takoví lidé dodávají ostatním chuť se s těmi problémy rvát, tak jako se životem.