Severokorejský vůdce Kim Čong-un uzavřel v dubnu průmyslový komplex Kesong. Ušlé zisky však budou chybět hlavně jemu

Přibližně před deseti lety se na zelené louce kousek od demilitarizované zóny sešla zhruba stovka významných hostů pocházejících z obou částí rozděleného Korejského poloostrova. Koncem června 2003 se u historického severokorejského města Kesong, které bylo po pět století hlavním městem království Korjo, odehrála slavnostní ceremonie. Zahajovala se totiž výstavba nového průmyslového komplexu Kesong. Ojedinělý projekt se zrodil díky tzv. sluneční politice čili víře v ekonomickou spolupráci obou zemí, která měla ideálně vyústit v jejich nenásilné sjednocení. Jejím autorem byl někdejší jihokorejský prezident Kim Te-džung.

Již v prosinci 2004 začaly tamní výrobní linky chrlit první výrobky. Do loňského roku dosáhl celkový objem produkce komplexu Kesong 2,05 miliardy dolarů. Pouze za rok 2012 vyprodukovala průmyslová zóna zboží v hodnotě 470 milionů dolarů. Až donedávna v Kesongu působilo 123 jihokorejských společností. Většina z nich vyráběla oblečení a textil (71), čtyři firmy se například specializovaly na kuchyňské příslušenství, dvě na automobilové součástky, další dvě na výrobu polovodičů a jedna na kazety do tiskáren.

Počátkem dubna se však výroba zastavila. Komplex, v němž pracovalo přes 53 tisíc severokorejských dělnic a dělníků a kam denně dojíždělo více než 800 jihokorejských manažerů, osiřel. Dnes připomíná město duchů.

Proč k této situaci vlastně došlo? Mladý severokorejský vůdce Kim Čong-un, podrážděný nedávnými dvouměsíčními americkojihokorejskými vojenskými manévry Foal Eagle, prostě v první dubnový týden zakázal severokorejským dělníkům jít do práce. O pár dnů později přestaly severokorejské úřady vydávat jihokorejským zaměstnancům povolení ke vstupu do země. Několik desítek jejich kolegů přebývajících přímo v Kesongu pár dnů vzdorovalo situaci na místě. Snažili se chránit svůj soukromý majetek. Nakonec museli zónu kvůli nedostatku jídla opustit také.

Kesong nikdy nejel naplno

Nutno zdůraznit, že od začátku představoval Kesong z politického hlediska sporný projekt. Na straně jedné pomáhal udržovat křehkou stabilitu na Korejském poloostrově, na straně druhé představoval významný zdroj valutových příjmů severokorejského režimu. Šlo přibližně o více než 20 milionů dolarů ročně.

V jeho krátké historii však nebylo o dramatické momenty nouze. Pchjongjang jej opakovaně zahrnul do balíků, jímž Soul a jeho spojence v průběhu nekonečných jednání týkajících se jaderných ambicí KLDR vydíral.

K tomu používal nejrůznější způsoby. Například v listopadu 2008 na několik měsíců uzavřel hranici pro železniční dopravu. Několikrát ze dne na den zrušil jihokorejským manažerům povolení ke vstupu do zóny. Dusno nastalo i v roce 2009, kdy byl na území KLDR čtyři měsíce zadržován 44letý jihokorejský technik Yoo Seong-jin, zaměstnanec Hyundai Group, který údajně pomlouval severokorejský režim. K jeho propuštění přispěla až čtyřdenní intenzivní vyjednávací mise Hyun Jung-euna, tehdejšího šéfa koncernu Hyundai. Společnost měla přitom od začátku provoz komplexu na starost.

Právě kvůli napětí a opakovaným incidentům nikdy nedošlo k naplnění celé kapacity parku. Rozloha a připravená infrastruktura je dvakrát až třikrát větší, než jaká se skutečně využívala. Podle původních plánů mělo v zóně do roku 2007 působit na 300 firem s ročním obratem kolem 2,8 miliardy dolarů.

Prezidentovi Kim Te-džungovi se sice podařilo pootevřít bránu izolace KLDR a za své úsilí obdržel dokonce Nobelovou cenou míru, po skončení průlomového korejsko-korejského summitu se ale objevila podezření, že první historické setkání hlav států od konce korejské války představovalo jen odměnu za finanční injekci chřadnoucí severokorejské ekonomice. Jinými slovy, že Jihokorejci tehdejšímu severokorejskému vůdci Kim Čong-ilovi za schůzku v roce 2000 zaplatili.

Další ztráty pro Hyundai

Finanční škody jihokorejských firem odhaduje vláda v Soulu na jeden bilion wonů (907 milionů dolarů). Jako částečnou kompenzaci jim nabízí pomoc ve výši 300 miliard wonů (270 milionů dolarů).

Žádná jiná společnost nemá v Kesongu tolik ve hře jako Hyundai Asan. Paradoxem je, že právě tato firma stála u jeho zrodu, když Kim Čong–il navrhl v srpnu 2000 zřízení komplexu v průběhu schůzky s tehdejším šéfem Hyundaie Chung Mong-hunem. Zakladatel koncernu Chung měl pro Severní Koreu slabost. Narodil se totiž v provincii Gangwon, která nyní patří KLDR.

Vyhlídky na to, že Hyundai dostane své investice v Kesongu zpátky, jsou dost bledé. Hyundai Asan vlastní aktiva uvnitř komplexu v hodnotě 35 miliard wonů (32 mil. dolarů). Patří mezi ně například ubytovna pro zaměstnance, benzinové stanice, duty free obchod, hotel a samotná továrna.

"Situace je žalostná, zvlášť když vezmeme v úvahu, že jsme stáli v čele projektů ekonomické spolupráce se Severní Koreou v průběhu posledních deseti let," uvedl pro jihokorejský tisk mluvčí skoncernu. "Hodláme mobilizovat veškeré úsilí, abychom znovu přivedli podnikání v Kesongu k normálu."

V případě společnosti je to však již podruhé, co Hyundai Asan na podnikání v KLDR kvůli napětí mezi oběma zeměmi doplácí. Před pěti lety ztratila společnost přibližně 290 milionů dolarů, které investovala ve zvláštní hraniční zóně Kumgangsan.

V tamních Diamantových horách vzniklo turistické středisko, lázně a golfové hřiště. Resort navštívilo od otevření v roce 1998 přes milion Jihokorejců. Když však v roce 2008 severokorejský voják zastřelil 53letou jihokorejskou turistku procházející se po pláži, Soul další výlety zarazil. Podle KLDR žena vkročila do demilitarizované zóny. Koncem srpna 2011 Pchjongjang vykázal posledních 14 jihokorejských pracovníků a oznámil, že "komplex znárodňuje jako náhradu za ušlý zisk".

Následně tam začali jezdit Číňané.

Podobný scénář není vyloučen ani v Kesongu.

Kdyby záleželo jen na zaměstnancích, většina by se do práce vrátila hned. Přesun výroby do Číny, případně do Vietnamu by se prodražil. Nemluvě o tom, že o peníze investované v Kesongu by přišli úplně.

Nouze o valuty

Severokorejce však musí bolet uzavření výrobních hal ještě víc. Za pronájem objektů a práci tamních dělníků jim Jihokorejci platili tvrdou měnou. Pchjongjang sice vyplácel zaměstnance podle vlastních tabulek, i tak se průměrná dělnická mzda v Kesongu pohybovala v přepočtu kolem 80 dolarů za měsíc. A to představuje v chudé KLDR skutečně královský plat. Odhaduje se, že z těchto peněz žilo přibližně 200 tisíc Severokorejců. Všichni o tyto prostředky nyní přišli.

Ještě více však tratí samotné vedení země. Bojovně naladěný, ovšem nezkušený Kim Čong-un si dostatečně neuvědomil, že uzavřením Kesongu se odpojí od umělé jihokorejské výživy. Právě z těchto důvodů existuje do budoucna šance, že k obnovení výroby může přece jenom jednoho dne dojít.

"Jediné, co musí Sever udělat, je zvednout telefon," uvedl 8. května jihokorejský ministr pro sjednocení Ryoo Kihl-jae. Narážel přitom na dřívější rozhodnutí Kima zrušit horkou telefonní linku mezi Pchjongjangem a Soulem. Šlo o jeho reakci na sankce OSN, které následovaly po únorovém jaderném testu KLDR.

Není pochyb, že severokorejský režim uzavření Kesongu pociťuje. Počátkem května se Severokorejci obrátili na Čínu, zda by se v jejich sousední provincii Liao-ning nenašla pro bývalé zaměstnance Kesongu práce. A hlavně nový zdroj financí pro Pchjongjang.

V roce 2011 se Pchjongjang domluvil s Pekingem na založení tří zvláštních ekonomických zón na svém území. Vybráno bylo přístavní město Rajin-Sonbong (známé i jako Rason) na východě u čínsko-ruské hranice, další dvě vznikly poblíž hraničního čínského města Tan-tung v provincii Liao-ning na ostrovech Hwanggumpyong a Wihwa. Jejich rozjezd je však zatím spíše rozpačitý.

Tentokrát však Číňané severokorejské nabídky nevyužili. Peking sice i nadále zůstává jediným skutečným spojencem KLDR, nicméně i jemu dochází v souvislosti s posledními kroky tamního vedení trpělivost.

Týdeník EURO 21/2013, 20.5.2013