Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Západní společnost by měla co nejrychleji zklidnit hormony a zjistit co je a co není pro ni důležité. Když se nevzpamatuje dopadne jako starý Řím. Bude dobita, vypleněna a zničena. Hospodářsky zcela jistě.☘️

Římský příklad je v tomto směru velmi poučný. Už v době císařství začal stát živit velkou část obyvatelstva Říma prostřednictvím annona, tedy distribuce obilí zdarma či za zlomek ceny. Postupně se tento systém rozšířil i na olej, víno či maso. Z velké části šlo o obyvatelstvo, které samo nic neprodukovalo – bylo zcela závislé na přísunu z provincií. Tento model sice krátkodobě udržoval sociální klid, ale zároveň vytvořil generace lidí, kteří byli spíše spotřebiteli než tvůrci hodnot.

Současně docházelo k rozpadu tradičních patriarchálních struktur, na nichž dříve stála římská společnost. Původní římská rodina – familia – byla založena na silné autoritě otce (pater familias), který zodpovídal za majetek i morálku. V pozdním impériu však tato role slábla. Stát přebíral stále více funkcí, které dříve zajišťovala rodina, a patriarchální kázeň byla postupně nahrazována individualismem a závislostí na veřejných dávkách.

Kombinace neproduktivního obyvatelstva živeného státem a oslabování rodinné disciplíny vedla k tomu, že Řím ztratil svou odolnost. V okamžiku, kdy přišla hospodářská a vojenská krize, už nebylo odkud čerpat sílu – domácí obyvatelstvo se spoléhalo na státní podporu a armáda byla stále více závislá na cizích žoldnéřích.

Stejný mechanismus je vidět i dnes: západní státy stále více financují spotřebu neproduktivních skupin, zatímco tradiční rodinné a společenské struktury se rozpadají. A právě tato kombinace vnitřního oslabení a závislosti na státu může být nebezpečnější než jakákoli vnější hrozba.

Ano, to opakujete pane Grundmanne takovou tu módní pravičáckou propagandu zaměřenou na kanibalizaci bezbranných vrstev obyvatelstva (důchodci, nezaměstnaní, přistěhovalci) vydávající se za historickou analýzu. Ve skutečnosti to není podložené žádným historickým výzkumem ani fakty. O skutečnou analýzu se pokusili autoři tzv. "Římského klubu" v dokumentu "Limity růstu" (Limits to Growth) ze sedmdesátých let - tento dokument vám tímto doporučuji ke studiu:

https://archive.org/details/TheLimitsToGrowth

Problém je, že „Limity růstu“ se zabývají především kapacitami ekosystému a zdrojů, nikoliv sociální dynamikou vnitřní soudržnosti římské nebo kterékoliv jiné společnosti. Kolaps Říma není možné vysvětlovat jen vyčerpáním zdrojů. Antické Středomoří bylo stále bohaté a obchodní sítě fungovaly. Co se rozpadlo, byly vnitřní vazby společnosti: stát postupně přestal být schopen udržovat armádu, byrokracii a zároveň živit obrovské množství obyvatel v Římě, kteří se stali závislými na státním přerozdělování.

Zanikl patriarchální model rodiny a občanské odpovědnosti, města byla plná neproduktivní chudiny živené obilím dováženým z provincií. To není „módní pravicová propaganda“, ale opakovaně doložený fakt z antických pramenů i z moderní historiografie (viz např. A.H.M. Jones, „The Later Roman Empire“). Stát se stal natolik závislým na přerozdělování a udržování neproduktivní vrstvy, že se jeho finanční i vojenské základy rozpadly.

„Limity růstu“ jsou cenným varováním, ale nejsou historickou analýzou rozpadu Říma. Historické paralely musíme hledat jinde – především v sociální a politické struktuře společnosti. A právě tam se rýsuje podobnost mezi pozdním Římem a dnešními západními státy.

Konečně, já sám jsem autorem teorie, že skutečným základem stability společnosti nejsou ekonomické cykly ani hospodářská produktivita, ale rodinné struktury. Pokud se tyto struktury rozpadají, je rozklad společnosti jen otázkou času bez ohledu na okamžitou sílu ekonomiky. Nelze tedy očekávat, že budu přebírat a publikovat myšlenky, které jsou v přímém rozporu s tímto pohledem, protože bych tím popřel vlastní práci i základní přesvědčení.

Důležitým doplněním je i historický kontext, ve kterém „Limity růstu“ vznikly. Publikace vyšla v roce 1972 a odrážela tehdejší představy o vztahu mezi ekonomikou, zdroji a populací. Jenže právě 70. léta minulého století byla obdobím, kdy se dynamika lidské společnosti začala zásadně měnit.

Na Západě proběhla sexuální revoluce, která podkopala dosavadní rodinné struktury a tím i reprodukční stabilitu. Západní model společnosti začal narážet na vlastní limity: prudce klesla porodnost, vzrostl důraz na individualismus a spotřebu, což podlomilo dlouhodobou stabilitu celých států. Zároveň se ve stejném období zrodil a sílil islamismus – ideologický proud, který se stal reakcí na vnímanou kulturní dekadenci Západu a který dodnes výrazně ovlivňuje světovou politiku.

Předpovědi Římského klubu se nenaplnily, protože vycházely z předpokladu, že se dynamika společnosti v zásadě nemění a že krize přijde jen v důsledku vyčerpání zdrojů. Jenže skutečná změna probíhala na rovině sociální, kulturní a ideologické. Krize, která se od 70. let postupně rozvíjí, nespočívá v nedostatku zdrojů, ale ve změně hodnotových a rodinných struktur, v masovém poklesu porodnosti na Západě a v rostoucím civilizačním střetu, který tato asymetrie vyvolává.

„Limity růstu“ analyzovaly dynamiku, která se právě v době jejich vzniku zcela měnila svou povahou. Proto se jejich projekce nepotvrdily a ani potvrdit nemohly.

To je ten "dokument," který předpověděl, že roku 2025 už dávno dojde většina surovin???

Ono je to složitější, Řím se mj. stal obětí vlastního úspěchu. Páteř legií původně tvořili rolníci-občané, oni otcové rodin. Po dobytí provincií začalo přicházet levné obilí z velkostatků, kterému nebyli tito občané, kteří navíc strávili několik let v legiích, schopni konkurovat. Zadlužovali se a základna římské republiky se ztrácela. Tím se měnila struktura společnosti v metropoli, včetně toho, co popisujete, tj. přerod zemědělců-občanů v "proletariát". Stát pak musel nějak reagovat, ale už byly nastartovány síly, které nakonec Řím rozložily.

Nezaměňujme příčinu a následek.

Ano, jev byl samozřejmě složitější. Navíc došlo k etnické změně složení obyvatelstva, které se stalo velice kosmopolitní. My se do tohoto stádia zatím jen dostáváme, západní Evropa je už hluboko v krizi. Nemůžeme už ale tvrdit, že se nám tato dekadence vyhne, pokles porodnosti nás postihl stejně jako dekadentnější západní Evropu.

Ano, máte pravdu. Změna složení obyvatelstva, paralela...

Atlantická část Evropy se ve svém pošetilém pocitu nadřazenosti nad jejím zbytkem i nad přírodními zákony nenechá od cesty k sebezničení nikým a ničím odradit. K pomoci si nejprve pozvala Ukrajinu a nyní se k tomu hlásí s nepochopitelným nadšením i pobaltské státy. Na pořadu dne je estonizace války, což nás vrací o ca 85 let zpět.

Budeme mít i to, co jsme nechtěli.