Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Ti vyjmenovaní, a s nimi i ostatní, kteří více či méně zjevně tleskali Kirkově vraždě (spisovatelka Neomillnerová napsala, že si s gustem představuje, jak ho v pekle znásilňují transgender čerti), se vyloučili ze společnosti slušných lidí. Nejděsivějším důkazem úpadku západní civilizace je, že je mezi nimi kněz.

Ve skutečnosti je zajímavé, že právě křesťanství, které dnes mnozí považují za pilíř patriarchální stability, začínalo jako hnutí zcela opačné. Raní křesťané rozbíjeli tehdejší tradiční patriarchální řád: podkopávali autoritu rodiny, odmítali státní kult i společenské hierarchie a v jistém smyslu navazovali na radikalismus myslitelů typu Diogena ze Sinópy, který zpochybňoval samotné základy fungování lidské společnosti.

Teprve mnohem později, zejména s institucionalizací katolické církve, se křesťanství přetavilo v organizaci, která začala podporovat patriarchální struktury a stala se oporou řádu a stability. Návrat ke „kořenům“ křesťanství by tudíž neznamenal posílení tradiční společnosti, ale naopak návrat k době, kdy křesťané cíleně rozvraceli základní instituce civilizace.

Když tedy dnes někdo tvrdí, že „pravé křesťanství“ je oporou patriarchální rodiny, přehlíží historickou skutečnost: původní křesťanství nebylo obhajobou patriarchátu a tradiční společnosti, ale jejich rozkladem.

Charlie Kirk by jistě na adresu svého vraha a jeho klakeru řekl: "Bože odpusť jim, neboť nevědí, co činí". To je velmi ušlechtilé a příkladné. Mně ale víc oslovuje názor republikánky Marjorie Taylor Green: "S levici už není o čem mluvit. Oni nás nenávidí. Zabili našeho milého přítele, který s nimi skutečně přátelsky diskutoval a vyměňoval názory. Miliony z nich to pak oslavovaly a jasně dali najevo, že by nás nejraději viděli všechny mrtvé."

Taylor-Green si dále přeje "mírové národní rozdeleni, v zemi, která už není pro nikoho bezpečná". "Budu se za ně modlit, ale nechci s nimi už nic mit". Tomu rozumím líp.

Vyloučení části společnosti z dialogu a odmítnutí jakékoliv další komunikace není projevem „mírového rozdělení“, ale je to ve své podstatě ekvivalent vyhlášení otevřené války. Pokud někdo říká, že s druhou stranou už „není o čem mluvit“ a že už s ní nechce mít nic společného, zbývá pak jediná možnost – konflikt. Ať už politický, kulturní nebo nakonec i fyzický.

Historie ukazuje, že skutečná válka nezačíná výstřelem, ale momentem, kdy je druhá skupina označena za nepřátele, s nimiž není možné žít ve společném prostoru. Jakmile se tohle stane, cesta zpět je velmi obtížná a společnost se stává křehkou, protože místo řešení sporů v rámci společných pravidel se začíná uvažovat v logice nepřítele a bojiště.

Západní společnost by měla co nejrychleji zklidnit hormony a zjistit co je a co není pro ni důležité. Když se nevzpamatuje dopadne jako starý Řím. Bude dobita, vypleněna a zničena. Hospodářsky zcela jistě.☘️

Římský příklad je v tomto směru velmi poučný. Už v době císařství začal stát živit velkou část obyvatelstva Říma prostřednictvím annona, tedy distribuce obilí zdarma či za zlomek ceny. Postupně se tento systém rozšířil i na olej, víno či maso. Z velké části šlo o obyvatelstvo, které samo nic neprodukovalo – bylo zcela závislé na přísunu z provincií. Tento model sice krátkodobě udržoval sociální klid, ale zároveň vytvořil generace lidí, kteří byli spíše spotřebiteli než tvůrci hodnot.

Současně docházelo k rozpadu tradičních patriarchálních struktur, na nichž dříve stála římská společnost. Původní římská rodina – familia – byla založena na silné autoritě otce (pater familias), který zodpovídal za majetek i morálku. V pozdním impériu však tato role slábla. Stát přebíral stále více funkcí, které dříve zajišťovala rodina, a patriarchální kázeň byla postupně nahrazována individualismem a závislostí na veřejných dávkách.

Kombinace neproduktivního obyvatelstva živeného státem a oslabování rodinné disciplíny vedla k tomu, že Řím ztratil svou odolnost. V okamžiku, kdy přišla hospodářská a vojenská krize, už nebylo odkud čerpat sílu – domácí obyvatelstvo se spoléhalo na státní podporu a armáda byla stále více závislá na cizích žoldnéřích.

Stejný mechanismus je vidět i dnes: západní státy stále více financují spotřebu neproduktivních skupin, zatímco tradiční rodinné a společenské struktury se rozpadají. A právě tato kombinace vnitřního oslabení a závislosti na státu může být nebezpečnější než jakákoli vnější hrozba.

Byly by konkrétně nějaké "klerofašistické" výroky přímo z Kirkových úst? Tedy odkaz na to, jak je říká? Rád bych si o nich udělal vlastní obrázek...

To o Kirkovi netvrdí autorka, ale kritik Fila, jak je v článku uvedeno.

Skvělé, děkuji.

Opět chyba v titulku: KIRKOVA VRAŽDA

Jako spisovatelka byste mohla poznat ten rozdíl - VRAŽDA KIRKA

Když ono je to těžké. V dnešní češtině je zjevně všechno dovoleno. A i, je-li to opravdu chyba, ve srovnání s tím, jak se v praxi przní náš jazyk, byla by to maličkost.

Jedná se ve skutečnosti o zápas, který dalece přesahuje jednotlivce a konkrétní politické figury. V jádru nejde o Kirka ani jeho kritiky, ale o nejzákladnější otázky fungování a uspořádání společnosti: zda se lidstvo bude orientovat na patriarchální model – tedy monogamii, rodinnou stabilitu, odpovědnost a kontinuitu – nebo na model matriarchální, spojený s polygamií, fragmentací a postupným populačním úpadkem.

Vražda Kirka tak není jen tragickou epizodou, ale symptomem střetu dvou civilizačních paradigmat. Patriarchální monogamie vždy plnila funkci základního stavebního kamene společnosti, protože umožňovala udržet soudržnost a předávání hodnot. Matriarchální polygamie naproti tomu sice může krátkodobě působit liberálně či „osvobozujícím dojmem“, ale v dlouhodobém horizontu vede k destabilizaci a demografickému vymírání.

Otázka tedy nestojí, zda byl Charlie Kirk „kontroverzní“ nebo „extrémní“ – otázka stojí, zda společnost jako celek přežije. Buď půjde cestou patriarchátu a monogamie, nebo přijme matriarchát s jeho polygamními důsledky, a tím i perspektivu postupného vymírání. A to je jádro konfliktu, který dnes hýbe nejen sociálními sítěmi, ale celou civilizací.

Trochu diskrepance vidím v tom, že patriarchové, tedy garanti "monogamie, rodinné stability, odpovědnosti a kontinuity", často sami holdují polygamii, což je jejich partnerkám samozřejmě přísně zapovězeno.

Co mě už dlouho zaráží je fakt, že západní civilizace, která stojí na křesťanských základech, už dost dlouho označuje ty, kdo se s Bibli v ruce dovolávají křesťanských principů, za "extremisty".

V učebnicích se uvádí, že konec byzantské říše představuje dobytí Konstantinopole Turky v roce 1453. Nicméně Konstantinopol srazila na kolena ekonomicky i vojensky čtvrtá křížová výprava, která zabloudila a město vyrabovala - událost literárně zajímavým způsobem zpracovává třeba zesnulý Umberto Eco ve svém románu Baudolino.

Nedobytnou Konstantinopol dobyli Turci. Použili veleděla, které odmítl vynálezci zaplatit arogantní tamější Římský císař.