Události se valí jedna za druhou. Nyní, v polovině října, jakoby lidé již zapomněli, co se stalo v první půlce září. Ne loňského roku, ani v roce 1938, ale letos, v roce 2025. Připomeňme si, co by rozhodně nemělo být zapomenuto, dne 10. září byl zavražděn Charlie Kirk – americký konzervativní komentátor. Zločin z nenávisti, který musel a musí každý soudný člověk, i když to není zrovna volič Donalda Trumpa nebo českého konzervativce Petra Fialy, jednoznačně odsoudit.

Když byl před pár lety zabit afroamerický „disident“ George Floyd, rozjela se celosvětová vlna solidarity. A nebylo to jen tak ledajaké gesto. Najednou se (skoro) všichni fotbalisté, hokejisté, florbalisté, basketbalisté i atleti cítili povinni si před zápasem pokleknout. Média psala o empatii, trenéři vyžadovali jednotu a diváci, kteří se náhodou divili, proč se jejich tým mění v hromadnou pantomimu, byli okamžitě poučeni, že kdo neklekne, je necitlivý. Možná dokonce rovnou rasista.

Klečelo se tedy na znamení odporu proti nespravedlnosti. Fajn.

Jenže teď je tu jiný případ. Charlie Kirk – americký vlivný konzervativní komentátor, muž, který měl tu smůlu, že se jeho názory většinou nehodily do „liberálního mainstreamu“ – se stal obětí vraždy. Člověk zavražděný, zcela zbytečně, zbůhdarma ukončený život. A já se ptám důrazným hlasem: kde byla a jsou ta gesta solidarity teď? Proč fotbalisté, basketbalisté nebo hokejisté před zápasem také hromadně neklečeli, aby dali najevo, že jim politické násilí vadí?

Dvojí metr?

Ruku na srdce – ono se tady už dávno nekleká proto, že by někomu šlo o obecný princip. Nekleká se z lidskosti, ale spíše podle toho, jaký příběh se právě hodí do ideologické krabičky. Když oběť zapadá do narativu o systémovém útlaku, je to důvod na týdny či dokonce měsíce veřejných teatrálních gest, vyjádření, statusů na sociálních sítích a plakátů. Když však zavražděným byl konzervativní republikánský běloch? Ticho po pěšině.

A dotované sportovní svazy? Ty si raději hlídají, kde získat nějaký ten grant či sponzora z korporátu, než aby komplexněji řešily otázku, komu se vyjádří soucit a komu nikoliv.

Raději mlčet

Bylo by možná fér, kdyby vznikl manuál. „Příručka správného klekání.“ Tam by bylo napsáno: za oběť černošskou klečet povinně, za oběť hispánskou doporučeně, za oběť bělošskou – jen když to politicky neuškodí. A pokud se jedná o bělocha konzervativce? Prosím vás, tam by byla kapitola „hlavně mlčet“.

Možná si teď říkáte, že to komentátor přehání. Pro pět ran do sportovní čepice, podívejme se kolem: kolik sportovních hvězd veřejně projevilo soustrast Kirkově rodině? Kolik klubů vydalo tiskové prohlášení? Kde byly a jsou emotivní statusy s černobílými fotkami a hashtagem „solidarita“ nebo „respekt“? Nikde. Protože solidarita se asi dnes dávkuje.

Jen marketingové divadlo?

A přitom by to mělo být úplně jednoduché. Buď se shodneme, že každá lidská oběť násilí je tragédie, a pak by gesta měla být stejná pro všechny. Nebo si přiznáme, že jde jen o marketingové divadlo, kde si sportovci a celebrity kupují potlesk u mocných, u sponzorů, ale i na sociálních sítích. Ale to by byla pravda příliš nepohodlná.

Takže až příště budete sledovat zápas, zkuste si všimnout, jestli hráči klečí, nebo ne. A pokuste se si sami pro sebe odpovědět: opravdu jde o univerzální gesto proti nespravedlnosti, nebo jen o selektivní divadýlko pod diktátem doby? Protože klečet na povel, jen když se to hodí, není solidarita.

To byla a je pouze laciná marketingová póza.

Psáno pro Lidové noviny, autorův blog Legendární medvěd je zde.