V sobotním vydání (10. 5.) deníku Mladá fronta DNES uveřejnil Marek Hudema v příloze Lidové noviny Orientace článek s názvem „Německo je kaput“. Obsahem článku je rozhovor tohoto novináře s Wolfgangem Münchauem, bývalým šéfem deníku Financial Times Deutschland, zakladatelem portálu „Eurointelligence“ a široce známým německým ekonomickým novinářem a komentátorem. Námětem rozhovoru pak byla jeho knížka Kaput, která nedávno v Německu vyšla a vyvolala značný rozruch, neboť naplno odhaluje německé hospodářské zaostávání a do budoucna věští ekonomický krach, když Münchau doslova říká, že „staré firmy se budou muset nechat zemřít“.

Úpadek německého hospodářství je zjevný každému, kdo si alespoň občas pustí televizní zpravodajství (v tomto ohledu se Česká televize vzácně shoduje se soukromými stanicemi), přečte v novinách článek nějakého ekonoma, nebo si vyslechne podcast s ekonomickou tematikou. V každém z nich určitě zazní zmínka o krizi německého hospodářství, protože to české je s ním spojeno pupeční šňůrou a tudíž také ohroženo. Proto, jak vyplynulo z novinového rozhovoru, nepředstavuje v tomto ohledu kniha Kaput až tak velké překvapení, i když chápu, že v té části německé společnosti, která adoruje Green Deal a vůbec celou „zelenou“ ekonomiku, mohla vyvolat zděšení.

Ovšem novinový rozhovor s autorem nabyl prudce na zajímavosti, když se ho Marek Hudema zeptal na příčiny německého zaostávání. Podle Münchaua to souvisí s „určitou technologickou slepotou a německou kulturou konsenzu“. Všechny průmyslové podniky se prý chovaly stejně a banky v tom jely s nimi. Kdyby se to prý stalo v jiné zemi, „přišli by lidé z úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a vyšetřovalo by se to“.

Již v tomto okamžiku jsem si při čtení říkal, jestli pan Münchau náhodou nespadl z Marsu. Jenže měly přijít ještě další pohádky. Na otázku, proč k zaostávání došlo, když firmy měly vidět dopředu a předvídat, co se stane, začal pan Münchau teprve perlit. Podle něho se třebas šéfové automobilového průmyslu chovali jako „pánové vesmíru“, odmítali nové technologie a tehdejší předseda správní rady Volkswagenu Ferdinand Piéch prohlásil, že pro elektromobily není v jeho garáži místo (a kvůli tomu musel jít). Shrnuto, podle Wolfganga Münchaua pyká Německo za „aroganci a propojení bank, politiky a průmyslu“.

Nezdá se vám, že pan Münchau něco vynechal, že posledních dvacet let žil v nějakém paralelním světě? Ve světě, kde neexistuje Evropská unie a jestliže ano, tak nedošlo k žádnému posunu její politiky, svým hlavním cílem neučinila boj proti změně klimatu a ani v prosinci 2019, několik dní po svém nástupu do funkce předsedkyně EK, nevyhlásila Ursula von der Leyenová Zelenou dohodu pro Evropu a v polovině ledna příštího roku nic takového Europarlament neschválil. Ve světě pana Münchaua zřejmě žádná Zelená dohoda neexistuje a neexistují ani žádné navazující směrnice Evropské unie, které i přes zoufalý odpor přinutily kapitány německého automobilového průmyslu utopit stovky miliard Euro v přechodu na ideologicky, nikoli však technicky motivovanou elektromobilitu. Proto je elektromobilita ke škodě opravdového technického pokroku předčasně narozené dítě, které by bez inkubátoru masivních dotací nepřežilo ani minutu, a které by se vůbec nenarodilo, kdyby nebyly německé automobilky znásilněny eurounijními, potažmo německými stoupenci Green Dealu a indoktrinovaným německým veřejným míněním. Takže dnes je německý automobilový průmysl ve slepé uličce, poněvadž nikdo ze zoufalých manažerů si netroufne ty zbytečné gigantické investice do elektromobility odepsat. To je ale pouze odklad nevyhnutelného, celý německý automobilový průmysl zřejmě patří podle pana Münchaua mezi ty „staré firmy, které se budou muset nechat zemřít“. Jenže otázka za milion: Obejde se propouštění stovek tisíců zaměstnanců tohoto průmyslu napříč EU bez sociálních bouří, neotevře to cestu k režimu „silné ruky“ a v Evropě bude s demokracií konec?!

Shrnuto, pan Münchau ve své analýze německého hospodářského úpadku zcela opomíjí dopady brutálních ideologických zásahů do ekonomiky, jichž se dopouštěla a stále dopouští současná eurounijní věrchuška. Pokud hledáme historické analogie, tak tyto eurounijní zásahy jsou srovnatelné s těmi, jichž se dopouštěli komunisté, nebo s Velkým skokem Mao Ce-tunga.

Nápravu pak spatřuje autor knihy Kaput v návratu k tržní ekonomice, ke konkurenčnímu prostředí a v podpoře nových malých firem. Jenže právě toto všechno je deformováno ideologickými zásahy Evropské unie, což pan Münchau nevidí, nebo vidět nechce.

Když pan Münchau takto obchází, nechci přímo napsat, že popírá roli ideologických zásahů do eurounijní ekonomiky, nemůže připustit, že kdo tehdy proti takovým zásahům protestoval, byl společensky znemožněn aktivistickými novináři (možná také přiložil polínko), takže německé automobilky (a také česká Škoda) byly a jsou vydírány výpalným v desítkách miliard Euro za pokračování ve výrobě automobilů se spalovacími motory, a banky, z nichž učinil pan Münchau spoluviníky, se k tomuto honu na čarodějnice připojily, když odmítaly financovat „špinavou výrobu“ jak automobilů se spalovacími motory, tak neméně „špinavý“ těžký a obranný průmysl. Paradoxně má pan Münchau pravdu, avšak ve zcela jiném smyslu, než zamýšlel. Ano, banky mají značnou část viny na německém průmyslovém zaostávání, nikoli však proto, že v tom „jely“ s automobilovými manažery, ale protože kvůli ziskuchtivosti se staly prodlouženou rukou eurounijních ekologistů, přesněji řečeno ekologicko-prúmyslového komplexu, jehož lobby má Evropskou unii pod palcem, a ještě přesněji řečeno, přinejmenším německé banky se staly přímou součástí tohoto komplexu, protože financování shora nařízené a byrokraticky ošetřené „zelené“ technologie jim přináší garantované zisky. A co by měl být sen bankéře než garantovaný bezrizikový zisk?! Mimochodem, takový pohádkový bezrizikový zisk představují též hypotéky, proto je banky neustále inzerují.

Otázka zní, proč Wolfgang Münchau takto mluví a píše. Určitě není žádný blbec a pravá příčina zaostávání německého hospodářství je mu nepochybně známa, když ji vidí čím dál tím více řadových eurounijních občanů i v tom Německu. Jenže právě v tom je jádro pudla a důvod, proč jsem s tímto článkem ztrácel čas. Jak se totiž blíží doba, kdy se stane Green Deal neudržitelný a dospěje ke krachu, začnou postižení lidé, třebas propuštění zaměstnanci automobilek, hutí, skláren a těžké chemie, ale také lidé stižení energetickou bídou, hledat viníky a žádat jejich hlavu (snad jen tu politickou). Nu a lidé, kteří se sice pod vlajkou ekologismu o násilné zavádění nových „zelených“ technologií a elektromobility přímo nezasadili, ale všechny tyto zideologizované zásahy do průmyslu schvalovali a veřejně propagovali, včetně Wolfgang Münchau – jinak by těžko mohl zastávat funkci šéfa Financial Times Deutschland – a pokud jsou inteligentní jako on, musejí si být vědomi neustále rostoucího rizika, že by jednoho dne mohli být zařazeni mezi viníky a zchudlí Evropané po nich budou vyžadovat skládání účtů. Proto si už teď prozíravě připravují alibi, založené na tom, že úpadek nejen německého, ale celého eurounijního hospodářství svádějí na někoho jiného, že si vykonstruovali náhradního viníka.

Co svět světem stojí, je v takovém případě nejspolehlivější metodou udělat viníky přímo z obětí. Je to totiž tak nestydaté, že to žádného slušného člověka nenapadne a tudíž vás z toho nebude podezírat. A to právě dělá Wolfgang Münchau. Proto se v jeho knize Kaput - alespoň podle rozhovoru, který poskytl Marku Hudemovi – veškerá vina svaluje na manažery automobilového průmyslu a na další podnikatele, že prý nebyli „prozíraví“ a nezachytili ty správné inovační trendy. A naopak, o skutečných vinících německého hospodářského úpadku, architektech Green Dealu v čele s Ursulou von der Layenovou a o dalších jak německých, tak eurounijních politicích, kteří se nechtějí vzdát „zelené“ ideologie, Münchau mlčí, jen uvádí v této souvislosti jakousi anonymní politiku. Zamlčuje, že ty „správné“ inovační trendy byly německým a dalším eurounijním manažerům a podnikatelům vnuceny byrokratickým tlakem a systémem finančních pokut, takže se jedná o falešný pokrok, pro který platí výrok Carla Junga: „VŮLÍ VYNUCENÝ POKROK JE KŘEČ.

Wolfgang Münchau nemluví ani o tom, jak kvůli neuváženému masovému zavádění OZE a vysokým pokutám za spalování fosilních paliv několikanásobně dražší energie než jinde ve světě likviduje eurounijní průmysl, ani o tom, že skutečně prozíraví manažeři byli v Německu „odejiti“, poněvadž se postavili „zelené“ ideologii na odpor.

Soudím, že Münchauova kniha je vlastně první vlaštovkou v chystaném tažení, které má v případě nouze tvůrce Green Dealu vyvinit z toho, co Evropské unii způsobili a ještě způsobí, že je to návod, jak si mohou „zelení“ ideologové opatřit alibi, užívat si ve zbídačelé Evropě papalášský důchod a dělat na své zchudlé spoluobčany dlouhý nos. A proto pokládám za důležité na tuto záležitost poukázat, protože jak se bude Evropská unie následkem Green Dealu dále ekonomicky hroutit, objeví se celá řada dalších knížek, novinových textů a podcastů, jež budou v témže duchu pro současné vedení EU pod taktovkou Ursuly von der Leyenové a vůbec pro všechny „zelené“ politiky a aktivisty prefabrikovat alibi, a i nadále se po vzoru pana Münchaua bude vina za selhání Green Dealu svalovat na oběti. Nakonec se bude v těchto pamfletech orwellovsky tvrdit, že žádný Green Deal neexistoval, že žádné eurounijní zasahování do ekonomiky se nekonalo a že za ekonomický krach Evropské unie mohou manažeři a průmyslníci, kteří promeškali technologické inovace. Že to je ten pravý a jediný důvod, proč se Evropa nestala rájem.

Moje generace podobný vývoj už jednou zažila, byli jsme nejen svědky, ale i subjekty obdobné manipulace, když v 60. letech a poté i později komunisté hlásali v mnoha propagandistických kampaních, že za ekonomický neúspěch komunismu nemůže jejich učení, ale to, že komunistické zásady nebyly důsledně uplatňovány a že všechno vlastně zkazili lidí, když se těmto zásadám bránili a na tuto „společenskou inovaci“ nepřistoupili. Také oni použili klasickou metodu svést vinu na oběti a sami se za ty oběti prohlásit. „Proč jste vy, hloupí lidí, nepřijali naše ušlechtilé ideály a odmítli světlé zítřky, které jsme pro vás chystali?“ je dnes stále slyšet od starokomunistů. A zrovna tak od lidí, jako je pan Münchau, v budoucnu uslyšíme: „Proč jste vy hloupí lidé, odmítli elektroauta, když jsou tak báječná a všechny by nás odvezla do „zeleného“ ráje?!“

Jenže z mé generace, která tuto orwellovskou životní zkušenost má, se doby, kdy se Evropa zbaví „zelené“ křeče, bude se s Green Dealem účtovat a jeho pachatelé se budou hájit podle principu, jenž Wolfang Münchau ve své knížce uvedl, pravděpodobně nikdo nedožije, nebo bude totálně senilní. O to budou mít tito lidé svou roli snadnější, nebude nikdo, kdo by jejich alibi prokoukl a vyvrátil.

Ursula von der Leyenová se nemá čeho bát, pan Münchau ji alibi vyrobil už teď.