KANADA: Tak nám, paní Müllerová, zrušili vízovou povinnost!

"Tak nám, paní Mülerová, zrušili víza s Kanadou!" řekl jsem si včera parafrázi na slova Dobrého vojáka Švejka. A hned jsem si vzpomněl na chvíle, kdy jsem byl v Torontu před deseti roky u toho, když byla víza zavedena.

Vypravil jsem se tenkrát do Kanady několikrát. Když investigativní žurnalistika, tak ať se od toho pátrání pořádně kouří. A jelikož ani za oceánem není kouře bez ohně, byl z toho k rozlousknutí pořádně tvrdý ořech zvaný romský exodus.

A zatímco jsem se pídil Torontem a jeho okolím po výhodách a nevýhodách nového života našich snědých spoluobčanů, moji kanadští přátelé se chtěli dozvědět, jestli jsou Češi opravdu rasisty, jak to Romové všude prohlašovali, nebo zdali Amnesty Internacional jen malovala čerta na zeď. Pro jistotu jsem už ale ve svých reportážích z Kanady nepsal o ,snědých´ azylantech, ale pouze o svérázné české minoritě.

"Víte, my v Kanadě si nemůžeme říct nahlas nic negativního o Romech, černoších nebo Židech. To je tady trestné jako hanobení rasy, národa a přesvědčení a mohli by nás za to zavřít," řekl mi jeden z Čechokanaďanů. "Ptal jsem se řady Čechů, kteří přijeli do Kanady na návštěvu, zda vidí nějaké řešení tak zvané romské otázky. Odpověď bez výjimky zněla: Ne! Zrovna píšu o tomto problému článek pro krajanské noviny. Většina jich by byla ráda, kdyby se všichni Romové z Česka vystěhovali třeba do Kanady."
"Myslíte si, že jsou v Torontu lidé, kterým by to tak vyhovovalo?"
"To určitě. Nepochybně by to uvítali kanadští imigrační advokáti a poradci, ale jen s malým pochopením se tento exodus setkává u drtivé většiny kanadských Čechů a Slováků. Těm by v zásadě nevadilo, kdyby Romové zůstali tam, kde jsou, či ještě lépe, kdyby se z Česka vystěhovali kamkoli, jenom ne do Kanady."
"Znám Čechokanaďany, jimž Romové v Kanadě nevadí, i když na nich nevydělají ani dolar," připomínám slova některých altruistů z řad české komunity v Torontu.
"Pravdou je, že jsou tady krajané, kteří projevují vůči Romům opravdové sympatie, ale je to zřejmě pouze jejich pokrytectví. Žádný z nich se totiž nenabídl, že by na nějaký čas přijal romskou rodinu do svého domova. A neučinili tak ani přes vládní upozornění, že útulky pro torontské bezdomovce jsou zásluhou návalu Romů z Česka přeplněné a že by snad mohla česká komunita v Kanadě s tímto problémem vypomoci..."
"Kanaďané toho moc nevědí o tom, že Romové nejsou v Česku oblíbení, protože jsou snědí, ale že je lidé u vás nemají rádi pro jejich nechuť k práci a nepořádnost," řekl mi kulantně mi můj hostitel.
"Jo, kdyby se někdo z těch neinformovaných Kanaďanů nastěhoval na pár dnů do ostravského Přívozu, mluvil by možná o údajném českém rasismu jinak," sarkasticky jsem se zasmál.
"Slyšel jsem, že také dost kradou, dělají všude nepořádek, opíjejí se, ruší noční klid a kdoví, co ještě. Možná by nebylo špatné, kdyby se o tom dozvěděli běžní Kanaďané, třeba ze svých novin," zapřemýšlel čilý Čechokanaďan nahlas a já tušil, že to zřejmě nebyl jeho momentální nápad, ale že už měl patrně promyšlené, jak ze mě vymámí článek.

Ten měl vystrašit hlavně obyvatele Ontária a dát jim do rukou argument, aby mohli něco vymyslet pro zamezení nepříjemností, které by vyplynuly z přílivu nepřizpůsobivých Romů do jejich země. To něco mělo být obnovení vízové povinnosti vůči České republice.

"Já to ale do zdejšího tisku napsat nemůžu, to by mě stálo živobytí a naše sdružení dotace od kanadské vlády," přiznal. "Vám tady ale nikdo nic neudělá, když napíšete pravdu, stejně za dva týdny letíte zpátky do Evropy. Ať Kanaďané vědí, že Češi nejsou rasisté, jak tvrdí Helsinský výbor amerického Kongresu, ale že se jen bráníte před nepořádnými spoluobčany," dodal diplomaticky a vzápětí mi nabídl, abych napsal článek pro ústřední ontárijský deník Globe and Mail, sídlící na torontské Street West, 444 Front.
"Zkuste popsat, jak je to doopravdy se vztahem českých gadžů k cikánům," znělo přání editora. "Zda je skutečně v Česku diskriminujete a oni pak oprávněně žádají Kanadu o status uprchlíka, nebo je to jen vaše averze vůči jejich nevychovanosti."
"Není problém napsat o tom, jak si u nás Romové neváží toho, co dostanou zdarma od státu," pohotově jsem zareagoval. "A mnozí z nás už obavy Kanaďanů chápeme, protože se také Česko stává cílem romského exodu. Hrnou se k nám ze Slovenska. Zvyšuje to kriminalitu i nezaměstnanost a vyčerpává už tak poloprázdnou státní pokladnu..."
"Takže si rozumíme," usmál se spokojeně můj milý našeptávač. "Víte, my tady nežijeme v lásce, ale v určitém příměří," pokoušil se mi objasnit, jak se Kanaďané naučili žít v toleranci vůči barevným spoluočanům. "V jedné své smutné básni, protože já píši pouze smutné básně, jsem napsal: Nemáme se rádi, ale snášíme se!"

Dnes v Kanadě žije jen něco přes jedno procento Číňanů z celkového počtu třiceti milionů obyvatel. Nejvíc je Anglokanaďanů, asi pětačtyřicet procent, tedy téměř deset milionů. Druhou největší komunitu tvoří Frankokanaďané s třiceti procenty, což je asi 6,5 milionu. Němců jsou skoro čtyři procenta a Italů tři. Čechů a Slováků žije v Kanadě přes 57 tisíc.

A v této atmosféře vnitřního neklidu jsem psal článek o tom, jestli jsou Češi rasisté. Z důvodů zachování objektivity jsem se v něm omezil na výčet příběhů, v nichž byli hlavními protagonisty ostravští Romové, kteří zneužili humanitární pomoc. Za bezplatné ubytování v době moravských povodní se ,odměnili´ svým sponzorům tím, že zcela zdevastovali základní školu a její zařízení, jež jim bylo poskytnuto na přechodnou dobu jako nouzové ubytování.

Zveřejnění mého článku osobně domluvil v Globe and Mail můj torontský pečovatel, který text sám přeložil z češtiny do angličtiny a následně ho osobně předal v redakci. Jasně jsem v něm dal najevo, že nejsem rozhodně rasista. Dodnes obdivuji úžasného vietnamského lékaře Thai Thua, který se svým týmem akupunkturistů a chirurgů operoval před mýma očima v Hanoji slepé střevo při plném vědomí pacienta. S nezastíraným vzrušením jsem se díval na nádherné kubánské mulatky, tančící v baru Tropicana v Havaně, pil jsem kávu s černochy v jihoafrickém Sowetu, plul s Araby po Nilu až do Asuánu.

A tak jsem napsal o tom, jak v době záplav byli lidé, jimž voda zničila nebo zaplavila domy a byty, dočasně ubytováni také na studentských kolejích Vysoké školy báňské - Technické univerzity v Ostravě. Pokoje zde na přechodnou dobu obývalo na tři tisíce povodněmi postižených osob, z nichž asi dvě třetiny byli Romové. Místo vděku se však tito nájemníci, jimž ubytování, teplou vodu, televizi a jídlo třikrát denně platil ostravský Magistrát, začali chovat značně neurvale.

Dělali si ohýnky, slovně napadali pracovníky Červeného kříže, vodili si na stravu i ubytování své příbuzné ze Slovenska, kteří nepatřili mezi poškozené, ale rádi přijeli se zadarmo najíst. Společně pak ničili zařízení pokojů, kradli prostěradla, deky, příbory, skleničky a další vybavení, až musela zasáhnout policie, aby část Romů přestěhovala. To už se ukradené věci z kolejí objevily na černých burzách, které nabízely i oděvy a jídlo, jež Romové odcizili ze zásob, dodaných postiženým občanům jako humanitární pomoc.

Zdevastovali též interiér základní školy, v níž Romové rozbili lavice a tabule, poničili stěny a na chodbách, i když zde měli k dispozici záchody, vykonávali do různých koutů budovy své lidské potřeby. Za ústřední topení pak nacpali zbytky jídla či pokálené ručníky, čímž se škola změnila v zapáchající hnojiště. Po vystěhování Romů museli nastoupit deratizátoři, aby vše za nemalé peníze daňových poplatníků vydezinfikovali a speciálními vysavači odstranili blechy, vši a další parazity. Zahájení školního roku muselo být v této škole odloženo o měsíc.

Když článek vyšel, stal jsem se ze dne na den tím největším rasistou v Torontu a jeho okolí. Brzy poté byla u nás zavedena vízová povinnost. Deset roků tedy trvalo, aby bylo toto ponižující opatření zrušeno. Pozdě, ale přece...

Kdoví, jak tuto zvěst přivítal torontský právník George Jiří Kubes. Před deseti roky reagoval dosti hekticky, chrlil fakta jako z rukávu. Narodil se v roce 1955 v Košicích. Když mu bylo třináct, emigroval v roce 1968 se svými rodiči do Kanady, kde vystudoval právnickou fakultu. Jako advokát již v Torontu absolvoval přes čtvrt století praxe. Má svoji rodinu, dítě a byl právním zástupcem asi sta českých romských klientů, žádajících v Kanadě o status uprchlíka.

Když jsme se setkali v Torontu, stěžoval si, že se musí bránit nejen útokům některých českých masmédií, které se ho snažily obvinit, že láká Romy za oceán z finančních důvodů. Zatím pomohl v Kanadě získat azyl zbruha padesáti českým žadatelům o status uprchlíka, většinou z řad romské komunity.

"Nikdy jsem do Kanady žádného Roma nelákal," brání se. "A už vůbec ne na inzerát! Měl jsem v českých novinách jenom oznámení, ale ta se netýkala romských uprchlíků, nýbrž náboru legálních přistěhovalců, kteří k nám přicházejí z celého světa v rámci tak zvaného bodového systému."
"To znamená, že si schopnosti potencionálních přistěhovalců bodujete?" nemůžu se i při řeči o tak závažném problému ubránit úsměvu, protože mi to připomíná hodnocení uměleckého dojmu v krasobruslení.
"Kanada má přistěhovaleckým zákonem schválený seznam několika stovek profesí, které má zájem obsadit odborníky ze zahraničí," říká vážně G. J. Kubeš. "Kdo z cizinců splní stanovené podmínky, hodnocené určitým počtem bodů, jde před imigrační soud. Když projde, dostane ihned práci a do tří let kanadské občanství," odmlčí se, aby přidal to hlavní: "Za tuto službu platí právníkovi 4000 USD. Když neuspěje, polovina z tohoto vkladu je mu vrácena."

Počet lidí, kteří se každoročně do země javorového listu doslova hrnou, je obdivuhodný. Když si ale připomenu její rozlohu a k ní nevelký počet obyvatel, je mi jasné, proč může ročně přijmout až 200 tisíc přistěhovalců, z toho asi 170 tisíc je legálních a dalších asi 40 tisíc může žádat o uprchlický azyl.

V rámci zmíněného bodového systému je nutné dosáhnout alespoň sedmdesáti bodů v deseti podmínkách, k nimž patří mimo jiné vzdělání, druh absolvované školy, znalost angličtiny, zdravotní stav, profese a věk. Za diplom inženýra je pět bodů, za výuční list kuchaře nebo svářeče je deset, stejně tak dopadne i počítačový programátor, což napovídá, jak jsou zde jednotlivé obory ceněny.

Lékaři či právníci nemají v Kanadě šanci, jedině že si zde studium zopakují. Boduje se i stáří uchazeče - věk mezi 21 a 44 lety je ohodnocen deseti body. Za každý rok nad nebo pod tuto vymezenou věkovou hranici jsou mínus dva body. Za univerzitu je až patnáct bodů, za střední školu třináct, za základní pět, za dokonalou znalost angličtiny se počítá deset bodů, začátečník získá tři..."

Pak se body sečtou a pokud má uchazeč nad šedesát bodů, je pozván k pohovoru s konzulem v příslušné zemi, odkud se o práci v Kanadě uchází. A také konzularní úředník ohodnotí svůj dojem z uchazeče až deseti body, takže přirovnání tohoto bodového systému k bruslařské produkci na kluzkém ledě je skoro na místě.

"Když se mi přihlásí klient, který dosáhl nejmíň 63 bodů, jsem ochotný ho před imigračním soudem zastupovat," doplňuje podivnou matematiku právník Kubeš. "Beru totiž jen případy, u kterých jsem přesvědčený, že je můžu vyhrát. Zatím se tak vždycky stalo."

Další skupinu uchazečů o kanadské občanství tvoří investoři. Pokud prokáží, že mají na kontě minimálně 500 tisíc dolarů, z nichž polovinu chtějí vložit během pěti let do kanadského hospodářství, a mají čistý trestní rejstřík i dobré zdraví, je jim udělen pracovní pobyt a do tří let občanství.

"Totéž platí pro podnikatele s minimálně 50 tisíci dolary v bance, kteří si otevřou v Kanadě svůj podnik," končí právník Kubeš svůj výčet. "Bodovým systémem získává Kanada zkušené odborníky, aniž by do jejich vzdělání či praxe vložila jediný dolar. Když jsou vybráni, přijedou do Kanady a okamžitě začnou pracovat ve své profesi. Jako by jen přešli na jiné pracoviště. Nic se pro ně nemění, jen jejich plat je o mnoho vyšší. Do šesti let získají kanadské občanství."

Tyto informace jsou obsahem Kubešových inzerátů v českých novinách. Nikdy v nich však nebylo nic o nabízení jeho právnických služeb potenciálním nelegálním imigrantům. V Praze sice pořádal semináře, ale opět pouze pro lidi z řad zájemců o bodový systém. G.J. Kubeš tvrdí, že mezi nimi nebyl ani jeden Rom.

"Jsem rozhořčen nejen opětovným zavedením vízové povinnosti pro ČR ze strany Kanady, ale také stupňujícím se rasismem v České republice," říká. "Jsem šokován násilnou smrtí dalších českých Romů, stejně jako vraždou studenta ze Súdánu, ubodaného v Praze skinheadem. Tyto tragické události jen potvrzují mé přesvědčení, že v Česku existuje nebezpečný rasismus. Tyto utečence chápu. Byl jsem jedním z nich a jsem rád, že mi Kanada pomohla a udělila azyl."

George J. Kubeš srovnává chování kanadských a českých ,holých lebek´, kteří zabíjejí a bijí barevné spoluobčany, a ještě veřejně vyznávají fašistické symboly. Zcela určitě si skinheadi v Česku mohou dovolit mnohem víc, než jejich ,kolegové´ za oceánem. Torontští příznivci ,holých lebek´ byli zatčeni jen za to, že uspořádali klidnou demonstraci před ubytovnami Romů v torontské čtvrti Scarborough. Museli za to na tři měsíce do vězení.

A to jich pouze několik desítek prošlo s transparenty ve vzdálenosti asi sto metrů od ubytoven Romů, aniž u sebe měli nějakou zbraň, tedy ani hole, řetězy či nože, aniž by vykřikovali fašistická hesla nebo rasistické urážky. V Kanadě je nemyslitelný jakýkoli náznak rasové či jiné nesnášenlivosti. A jedině takový systém, který zajišťuje bezpečnost obyvatel, může být podle G. J. Kubeše prevencí proti rasismu a xenofóbii. A kolik si na právní pomoci Romům vydělá?

"Kanadská vláda mi dává za jednoho romského klienta, který může mít podobu i desetičlenné rodiny, šedesát kanadských dolarů za hodinu práce s nimi, když jedné takové rodině se může právník v otázce jejich azylu věnovat maximálně šestnáct hodin," vypočítává mi.
"To dělá od 800 do 1 200 dolarů za zmíněného mnohočlenného klienta. Jsou to pro mne finance, které skoro nepokryjí ani náklady mé kanceláře," tvrdí rezolutně. "Volají mi sice mnozí Romové z Česka, i třeba jejich polští přátelé, kteří uprchli do Anglie. Všem ale říkám, že mi zákon zakazuje s nimi takto na dálku jednat či jim radit, pokud však přicestují do Kanady a vyžádají si mne jako svého právního zástupce, to už je jiná věc," vysvětluje.

Úryvek z cestopisných kanadských črt ,,Piknik u Niagary".

Snímky z Toronta:
1) Nejvyšší věžová stavba na světě - televizní věž v Torontu
2) Torontský Manhattan
3) Niagarské vodopády
4) Jedna z minorit - kanadští minnonité
5) Další torontská menšina - tentokrát japonská...
Fotografie: Autor

Převzato s laskavým svolením autora z Bretislav-Olser.enface.cz