Hodně teď myslím na to, co se stalo v Kanadě 2. května.

Výsledek federálních voleb do kanadské dolní sněmovny nelze přejít agenturní zprávou, že vyhráli konzervativci. Nezastírám: mám z jejich nadpoloviční většiny radost, Stephenu Harperovi jsem poslal do ottawského Úřadu premiéra gratulaci, ale … pořád se mi před oči vrací ona čtyřka, jež vyjadřuje počet mandátů pro Québecký blok (QB). Tedy stranu, která od prvního celostátního hlasování po svém vzniku, od roku 1993, mohla počítat s počtem křesel v dolní komoře mezi 38 a 54.

Letos jí voliči přidělili ony čtyři.

Je to pro ni politická katastrofa? Je.

Měl by její lídr okamžitě odstoupit? Samozřejmě. Však to také Gilles Duceppe bez odkladů udělal.

Otázka třetí: Má něco takového v moderních dějinách Kanady obdobu? Ano, má.

Jízlivé posměšky na adresu „québeckých separatistů“ nejsou proto na místě. Dnes se to stalo jim, včera jejich demokratickým protihráčům na pravici a zítra to může postihnout kohokoliv jiného. Byť důvody mohou být odlišné.

Pád progresivních

Kanadská konzervativní pravice právem slaví vynikající úspěch v podobě 167 křesel ve 308členné sněmovně, nicméně i ona v minulosti musela vypít pohár naplněný hodně silným odvarem z pelyňku. Bylo to v době, kdy dnešní konzervativci byli „konzervativci s přívlastkem“ - konzervativci progresivní (PC). Pod tímto názvem působili v politice od roku 1942. V 80. letech stál v jejich čele Bryan Mulroney. Ve volbách 1984 získal pro stranu 211 mandátů, nejvíce od prvních poválečných voleb, jež se konaly v červnu 1945. O čtyři roky později zvítězili PC rovněž, byť jim voliči přidělili o 42 mandátů méně. Pořád ale 169 hlasů stačilo na solidní nadpoloviční většinu.

Ovšem v říjnu 1993 se stalo něco, co většina konzumentů médií na evropské straně Atlantiku zaznamenala nejspíš jen letmo: voličský knockout. Do sněmovny byli zvoleni pouze 2 (slovy dva) kandidáti PC: Elsie Wayneová na Novém Brunšviku a Jean Charest v Québecu. Místo na pravici prázdné ovšem nezůstalo. Zaujala ho nová formace, Reformní strana Kanady s 52 zákonodárci. (Důvody debaklu nejsou předmětem tohoto článku, a tak jen telegrafický výčet: zavedení daně GST, neutěšená ekonomická situace, bezvýsledná situace kolem jednání o postavení Québeku a v neposlední řadě některé neblahé osobní vlastnosti Bryana Mulroneyho, který ovšem ještě před volbami rezignoval a lídrem progresivních konzervativců se stala premiérka „pro rok 1993“ Kim Campellová.)

Progresivní konzervativci okusili nepřízeň „publika“ i v dalších dvou volbách, byť ne tak drastickou. V sedmadevadesátém „posílili“ na 20, avšak v roce 2000 znovu oslabili, tentokrát na 12 křesel. Naproti tomu reformisté vedení Prestonem Manningem skončili v roce 1997 se šedesáti mandáty druzí za liberály a stali se hlavní partají opozice. Mezitím bylo ale řadě politiků na pravici stále jasnější, že chtějí-li uspět a vrátit se k vládě, musí se sjednotit.

Krok první: Nástupkyní reformistů se v roce 2000 stala Kanadská aliance. (Tvořili ji i někteří progresivní konzervativci.) Ukázalo se, že tento tah přinesl pozitivní výsledek. Aliance v čele s lídrem Stockwellem Dayem skončila ve volbách 2000 druhá s 66 mandáty. Zvítězili opět liberálové s Jeanem Chrétienem (172 mandátů). Joe Clark, lídr o přežití bojujících progresivních konzervativců, který sjednocení na pravici příliš nefandil, získal pro stranu pouhých dvanáct křesel. Důkaz, že tudy cesta nevede.

Cesta ze dna

Následoval krok číslo 2, u něhož stál kromě jiných nynější úspěšný premiér Stephen Harper. Krok historický.

V roce 2002 stanul Harper v čele Kanadské aliance a o rok později se na politické mapě Kanady objevila nová strana. Vlastně staronová. Moderní, čitelná a silná Konzervativní strana Kanady, jež vznikla sloučení progresivních konzervativců s Kanadskou aliancí, navazuje na tradici původních konzervativců (1867-1942), jakož na následnou éru konzervativců progresivních.

Už první volby po jejím vzniku, konaly se 8. června 2004, ukázaly, že Harper je skvělým lídrem a samotná strana přesně tím, co bylo zapotřebí na pravici zformovat. Noví konzervativci získali při volební premiéře 99 hlasů a stali se nejsilnější opoziční stranou. Bylo jen otázkou času, kdy vládnoucí liberály porazí. Stalo se o dva roky později. Tehdy dostala Harperova partaj 124, ve volbách za další dva roky 143 a letos 2. května 167 hlasů – kýženou nadpoloviční většinu.

Skvělá práce, skvělý výsledek, skvělá odezva většiny kanadských voličů. Jasný důkaz, že ze samotného dna je možné se za určitých podmínek - dlužno říci, že liberálové jim to svým chováním a skandály skandály hodně usnadnili – dostat na mocenský vrchol. Byť ne v čase od jedněch voleb k druhým, ale za bezmála dvacet let. Podstatné bylo začít u sebe a hledat způsob, jak voliče zaujmout. Konzervativní straně Stephena Harpera se to podařilo.

Ano pro Kanadu – i v Québecu

Otázka je, zda se takovéto zmrtvýchvstání může podařit i Québeckému bloku. Zejména s ohledem na charakter této strany, její postavení v tamním politickém systému a zejména, pokud jde o její priority. Při hledání odpovědi nelze totiž přehlédnout jasný signál, že samotní québečtí voliči řekli ve své většině, když to hodně zjednodušíme, ANO Kanadě a NE separatismu.

Další dění ve straně Québecký blok bude patřit mezi zajímavá kanadská politická témata v následujícím období. Na konsolidaci mají, stejně jako podobně krutě poražení liberálové, čtyři roky. Vítězní konzervativci s výhodou jasné nadpoloviční většiny mají zase jistotu, že by mohli vydržet u kormidla kanadského federálního parníku celé volební období. Pokud se té výhody hloupým gólem do vlastní sítě sami nezbaví.

Stejskal.estranky.cz