19.3.2024 | Svátek má Josef


KANADA: Pokrok nezastavíš

13.2.2017

Co zlobil, vztekal jsem se. Tiše, dovnitř, hlavně sám na sebe. Měl jsem se za starého učitelského mazáka, a přece jsem udělal začátečnickou chybu.

Nebyl to můj obvyklý magisterský kurs teorií psychoterapie, ale kurs na úrovni třetího ročníku. Přijal jsem ho, abych si udržel pracovní úvazek na úrovni, kdy jinak lakomá universita ještě platila zdravotní a zubní pojištění. Tušil jsem, že to nebude procházka březovým hájem. Nebyla.

Vyučovat úvodní a základní kursy, ukázněně zjednodušovat a zkracovat látku, a přece ty základy naučit je mnohem těžší, než přednášet kursy pokročilé. Věřím, že učitelky prvních tříd obecné jsou bohyněmi pedagogiky. Navíc na universitách ty základní kursy mívají větší počet a různorodějších studentů, než kursy pokročilé a specializované. Měl jsem v té třídě skupinku nadaných a snaživých studentů, kteří se zřejmě snažili do těch pokročilých kursů v magisterském programu dostat. Byla tam i typická skupina studentů, kteří nevěděli, kudy kam; zdálo se jim, že by můj kurs mohl být poměrně zajímavou a nenáročnou cestou k zisku tří kreditů na jejich křivolaké cestě k bakalářství svobodných uměn.

A pak jsem měl v té třídě také aktivisty. Neveselé a přísné. Nevím, jak to dokázali, ale záhy jsme si jakoby vyměnili role. Zřejmě znali věci, odborně i jinak, o kterých jsem neměl ani zdání. Kriticky posuzovali mé přednášky, občas se nespokojeně ušklíbli jen tak, pro sebe, jindy si znalecky vyměňovali znechucené pohledy, jako by si navzájem potvrzovali mou neschopnost, na které se už dávno shodli. Takové to znalecky důvěrné „no, a neříkal jsem ti to?!“. Bylo jasné, že jejich nároky ani zdaleka neuspokojuji, že u nich propadám. A přece, když jsem dokončil první kapitolu psychodynamických teorií zakladatelů a průkopníků psychoterapie, nevěděl jsem nic lepšího, než místo obligátních doplňujících otázek a odpovědí pobídnout k otevřené diskusi.

Aktivisté ovládli prostor i čas téměř okamžitě. Snad nejsvižněji vyrazily od startu radikální feministky posílené skupinkou demonstrativních lesbiček. Zakladatelům psychoterapie měly zejména za zlé, že to byli, údajně, většinou bílí heterosexuální muži, tedy sexisti a rasisti, patriarchální utlačovatelé, považující ženy za pouhé sexualní objekty a neštítící se násilí a incestů. Samozřejmě, že rozparáděné studentky měly výhrad víc, přednesených v dobově oblíbených heslech a dobovým žargonem. Ale snad nejvíce je rozhořčilo, že se takové zpátečnické a feministicky neinformované nesmysly ještě vůbec smí na universitách přednášet. A že asi není náhodou, když přednášející je bílý heterosexualní muž. K jejich rozhořčení se přidalo pár homosexualních mužských studentů. Ti se zlobili, že průkopníci psychoterapie považovali homosexualitu za jev patologický; takové homofobické názory na dnešní universitu nepatří a jejich nositelé právě tak.

Mladí socialisté se nedali zahanbit. Odvolávali se na francouzské marxistické filosofy, které, soudě podle přesnosti jejich argumentů, asi nikdy doopravdy nečetli. Vyzbrojeni jediným vskutku vědeckým světovým názorem obvinili zakladatele psychoterapie nejen z přisluhovačství, ale i z aktivního rozvíjení dominantniho společenského příběhu určeného k porobě a odcizení pracujících. Navíc si chudí nemohli psychoanalýzu dovolit a celý přístup byl kulturně necitlivý. Mladí socialisté byli ochotni dát pracujícím autentickou a šťastnější interpretaci příběhu jejich života. Ale některým z nich také neuniklo, že mnozí z otců psychoterapie byli „sionisté“. To byl jejich politicky korektní kód; mínili tím „židi“, tedy vykořisťovatelé a okupanti. Učit o nich by mohlo urazit city některých studentů jiných náboženství. Když už to nejde jinak, pojďme je alespoň bojkotovat. Znělo to obzvlášť zajímavě od mladých Kanaďanů okupujících území, na které si kladli a stále kladou nárok původní indiánští obyvatelé.

Kromě aktivistů si v „diskusi“ nikdo ani nebrnkl, zatímco oni se dál rozpalovali. Ač na to šli z různých stran, dobírali se ke stejným závěrům. Je to skandál, že se takové zpátečnické a nenávistné teorie na universitách ještě vyučují, ba co více, že se očekává, že se je budou pokrokoví studenti učit. Je skandál, že university ještě zaměstnávají učitele, kteří jsou ochotni takové teorie vyučovat. Je na čase se tomu podívat pořádně na zoubek, je čas k akci...

Kdysi jsem se pouštěl s aktivisty do diskusí a argumentů, ale nebyl jsem k tomu dobře vybaven. Rodiče mi vštěpovali, že nesmím skákat druhým do řeči, že musím počkat, až domluví. A tak jsem byl obvykle aktivisty překřičen a ukřičen. Popravdě řečeno, moc mi to nevadilo. Ale situace se změnila, když mě jednou šéf katedry pozval na kafe, že by se mnou rád něco probral.

Začal od lesa. Že jistě dobře vím, jak si váží mé práce a jak jsem na katedře a u většiny studentů oblíbený. Někteří dokonce čekají celý semestr, aby si mohli vzít kurs, až ho budu přednášet já. Moc hezky o mně mluvil, takže jsem začal očekávat už skoro nezbytné „ale“. Brzy přišlo. „Ale někteří studenti si na tebe v poslední době stěžují. Je jich jen hrstka, a často to jsou studenti nevyrovnaní. Obvykle to nějak smetu pod stůl, ale vyhrožují, že si budou stěžovat universitní harassment komisi a komisi pro rovnoprávnost a inkluzivnost. A to už bude těžší... Nemohl by ses na to vykašlat, neprovokovat je, stojí ti to za to?!“

Připustil jsem, že bych se na to vykašlat mohl a že mi to za to nestojí. Ale zle mě zamrazilo. Přišel jsem ze země, kde podobní aktivisté získali absolutní moc nad svými spoluobčany, kteří se snad ze začátku na to vykašlali, protože jim případné potíže za to nestály, a brzy si už ani zakašlat nesměli a nemohli. Jako v řecké tragedii, zdálo se mi, že nevyhnutelný osud mě dohání.

Už jsem se nepřel. Jen jsem pozoroval ty bojovníky za sociální spravedlnost, za rovnost, svornost a bratrství, ty zvěstovatele a budovatele světlých zítřků. A snažil jsem se odhadnout, který z nich, až ovládnou pole, zůstane jen malou okresní krysou a který z nich to možná dotáhne až do ústředního výboru a do vlády. Který z nich získá vysokou hodnost v tajné policii a který bude jen malým udavačem. Který z nich katem a který možná obětí svých soudruhů. Který z nich to dotáhne bez kvalifikace na řádného profesora a který stejně nekvalifikovaný bude ředitelem podniku. A který z nich se bude možná jednou ohlížet na tu spoušť, co po sobě zanechají, a bude svým poníženým a zbídačeným spoluobčanům vysvětlovat, že on tomu boji za světlé zítřky přece skutečně věřil, a tak za možné omyly a přehmaty nemůže být zodpovědný. Jako v řecké tragedii; věděl jsem, jak to dopadne a dopadnout musí, ale děj se nedal zastavit a musel se odehrát. Až ke konci. A jímala mě hrůza.

Stejná bezmocná hrůza, jakou možná také znáte z dětství. Když se v divadle ke Kašpárkovi blížila zezadu ježibaba v hidžábu, od které se nedalo očekávat nic moc dobrého. Zprvu jen některé a pak už všechny děti vyděšeně křičely „Pozor, je za tebou!“ Ale Kašpárek buď neslyšel, nebo nerozuměl anebo mu to bylo jedno. Dál si bezstarostně blbnul.

Podobně jako v tom pimprlovém divadle, konec přednášky byl vysvobozením. Dost možná, že jen prozatímním, jen takovou peripetií. Ale od té doby měli aktivisté na mých přednáškách utrum. Vyhlásil jsem pravidlo, že kdo prokazatelně nepřečte alespoň jedno dílo diskutovaného teoretika, i kdyby jen v překladu, nemůže se diskuse zúčastnit. Aktivisté se sice zlobili ještě vice, že diskriminuji, ale prozatím si ještě těžko mohli stěžovat, že po nich vyžaduji studium a četbu probírané látky. Pole zase ovládli normální studenti. Prozatím.

Vancouver