Po úspěšné nedělní procházce olympijským Vancouverem jsme usoudili, že je v centru ještě hodně věcí k vidění – a tak jsme vyrazili znova. První nás zaujala výstava Královské kanadské mincovny (Royal Canadian Mint), kde vystavovali zlaté olympijské medaile (ale na ty byla fronta tři hodiny, tak jsme je vynechali) a potom také miliondolarovou minci. Na tu byla fronta jenom půlhodinová, takže jsme se zařadili. I když fronty v zásadě nesnášíme (u mě to může být inverzní Pavlovův reflex z doby komančů). Ale ve frontě to bylo taky zajímavé. Napřed se ozval obrovský rámus a křik a zněly fanfáry, potom jsme zaměřili, odkud ten rámus jde. Nahoře v protější budově, asi v šestém patře, jsme viděli nápis „Canadian Medal Alarm“ (Kanadský medailový poplach), zřejmě nějaké kanceláře, a tito nadšenci nám hlásili, že Kanada vyhrála další medaili.

Potom přišla slečna z mincovny a vyměnila nám jeden dolar za čtyři zbrusu nové čtvťáky s olympijskou tématikou. Později, po vystání fronty, jsme uvnitř mincovní budovy viděli ten samý design čtvťáku ve velkém na zdi.

Ve frontě se mezitím lidi bavili vyměňováním odznaků:

Konečně jsme se dostali dovnitř a následující dvě fotky jsou ona milión dolarová mince. Má přesně 100 kg čistého zlata o nominální hodnotě 1 milionu dolarů – ale hodnota zlata v minci je hodně přes 3 miliony.

Potom už jsme měli muzea dost a vyrazili zase na ulici pozorovat cvrkot. Cestou kolem zajímavých etnických restaurací ...

... a kolem vancouverské městské knihovny ...

... jsme potkávali různé kanadské vlastence:

A taky multikulturní vlastence:

Na zpáteční cestě, už za tmy, jsme navštívili kanadský pavilon, kde jsme procházeli detektory jako na letišti, což bylo zvlášť povedené, protože jsem měl plné kapsy mincí, těch nových, jubilejních, a ještě víc těch, co jsem chtěl vyměnit a nevyměnil. Zde je krátké video zachycující průčelí kanadského pavilonu:

Zajímavá byla ještě indiánská světelná plastika na Granville street v podobě sloupu. Takový moderní totem.

V neděli jsme oba s manželkou měli červená kanadská vlastenecká trika a v pondělí jsem si pro změnu natáh přes svetr svůj český hokejovy dres s národním znakem na prsou. Kousek od toho světelného totemu ke mně přišla nějaká rozjařená žena, ukázala na český národní znak a nadšeně zvolala: „Jseš Rus, co?“ Zavrtěl jsem hlavou, tak zkusila: „Slovinec?“ Opět zavrtění hlavy. „Polák?“ No, trefovala se aspoň na správnou polokouli. Tak jsem ji vysvobodil z jejího zeměpisného trápení slovy, že jsem z „Czech Republic“. Tak zajásala a s pokřikem „Go, Czechoslovakia, go!“ odběhla.

Radši jsme šli ze ženou na japonské nudle, polévku Kimchi Ramen. Dobrá, ale na mě trochu moc ostrá. Vybavila se mi vzpomínka na polévku zvanou Elixír života, kterou mají po desetiletí ve vinárně u Rudolfa a u které se mi vždycky zpotila pleš. Ale tady je fotka Ramen polévky:

Nicméně zajímavosti pro nekončily. Když jsme přišli domů, můj syn Honza mi volal a pochlubil se se zajímavým zážitkem. Byl si obyčejně zalyžovat na Whistleru, kde se odehrávají olympijské sjezdové disciplíny. Pro ty, kteří si nevygooglovali Whistler: středisko se skládá ze dvou hor proti sobě (Whistler a Blackcomb) a na každé je asi sto sjezdovek. A zatímco se všichni nahrnuli na horu Whistler, aby viděli sjezd mužů, tak na hoře Blackcomb pořadatelé vytyčili sjezdovku pro obří slalom pro trénink olympijských závodníků; a protože tam téměř nikdo nebyl, nechali to otevřené i pro veřejnost. A tak náš Honza, ke své obrovské radosti, jezdil tři hodiny s olympijskými reprezentanty Rakouska, Švýcarska, Bosny, Běloruska a později i se dvěma reprezentantkama Česka. Honza je považován za vynikajícího lyžaře, ale tady zažil školu. Podle jeho slov:

„Jezdil jsem za nima, před nima, vedle nich a pořád je pozoroval. Takovéhle lekce se nikde nedají koupit. Nikdy jsem se tolik nenaučil. Ale taky jsem měl občas pěknej strach. Bylo to fantastické. Byl bych rád natočil video, ale musel jsem se držet hůlek jako o život.“

Takže aspoň dvě fotky rakouských a švýcarských reprezentantů:

petr.kolar@canada.com