Jak Olympijský výbor dělal účet bez hostinského

Restauraci Olympia na rohu ulic Denmanovy a Nelsonovy zná ve West Endu každý. Klasický rodinný podnik o jednom kuchaři a jedné servírce už skoro třicet let nabízí za rozumný peníz poctivé porce jehněčího měkkého jako dortíček, smažené kalamáře, víno s chutí pryskyřice a další řecké dobroty. Při první návštěvě vás uvítají s úsměvem, při druhé jako staré známé a při třetí se ptají, bude-li to jako obvykle.

Začínající šílenství s olympiádou v Soči mi připomnělo kalvárii, kterou tento nenápadný podnik prošel před čtyřmi lety. Olympijský výbor si tehdy zaregistroval jako ochranné známky spoustu slov a výrazů s hulimpyjádou více či méně souvisejících, mezi nimi "zimní", "olympijský", "zlatý", "stříbrný", "bronzový", ba dokonce i letopočet 2010. Dodnes nechápu, jak si někdo může přivlastnit práva k číslu, leda by si byl rovnější než ostatní.

Běda firmě, byť sebemenší, která by některý z těchto výrazů použila. Doplatila na to i postarší dáma Ruth Stewart, která podomácku vyráběla svetry pod značkou Glowing Heart (hořící srdce). Tato slova, která jsou součástí kanadské hymny, si olympijský výbor totiž taky zaregistroval a jeho právníci bábince štrykování zatrhli. Člověk se prostě bál otevřít pusu, aby ho nezkasírovali.

Šéf vancouverského organizačního výboru John Furlong pojal důvodné obavy, že by skromná řecká taverna mohla zastínit bombastický olympijský cirkus. Neváhal a poštval na restauratéra smečku svých právních hyen. Domáhal se zavření podniku, který pod stejným jménem už desítky let slouží obyvatelům i návštěvníkům Vancouveru a poctivě platí daně. To ovšem dělal účet bez hostinského.

Štamgast Maurice Cardinal okamžitě rozjel kampaň, kterou podpořily desetitisíce lidí z celého světa. Olympijský výbor bombardovaly protestní zprávy od vancouverských hostů, od turistů, kteří si z návštěvy odnesli pěkné vzpomínky, ba i od lidí, kteří sice do Vancouveru ani do taverny Olympia dosud nezavítali, ale naštvalo je, že obr do trpaslíka mydlí, domnívaje se, že vyhraje. Ozvali se i ze Soulu, který hostil olympiádu v roce 1988.

Věhlas taverny i ostuda Olympijského výboru rostly řadou nejméně geometrickou (větší neznám a nechce se mi to hledat). Případu se ujal prominentní právník Joseph J. Arvay a s jeho pomocí naše restaurace dokázala to, co se zatím nikomu jinému nepodařilo - Olympijský výbor ji přestal šikanovat.

Od té doby si nad voňavým jehněčím vždycky připomenu, že sláb a malý jest jenom ten, kdo hledá výmluvy, a nechám si domů zabalit spanakopitu ke snídani.

Další povídání o vancouverské olympiádě i spoustě jiných věcí najdete tady.

© Zuzana Kulhánková 2014