Před dvěma týdny, v sobotu 9.9.2006 jsme měli ve Vancouveru takovou menší slavnost. Přijel Dalai Láma. Celým titulem: Jeho Svatost 14. Dalai Láma. Měl jsem zakoupený lístek na jedno z jeho setkání s veřejností už od května a těšil jsem se, že tuto unikátní světovou osobnost poprvé osobně uvidím. Viděl jsem několik jeho vystoupení v televizi a vždy na mne velice zapůsobil, ale živého jsem ho ještě neviděl, a to i přesto, že v Kanadě už mnohokrát byl. V očekávání této akce jsem párkrát v posledních dnech přemýšlel, jestli ve světě znám někoho ze současně žijících lidí, koho bych považoval za větší osobnost, ale nikdo mi na mysl nepřišel. Jsou osobnosti vědecké a osobnosti podnikatelské, které jsou výjimečné, vezměte např. Warrena Buffetta, druhého nejbohatšího muže na světě, který nedávno překvapil svět největším dobročinným darem v historii USA a možná i lidstva – věnoval na dobročinnné účely, do nadace Billa Gatese 37 miliard USD. Je pravda, že vlastnil těch milliard 42 (podle některých 46), ale nesmeknul by člověk před ním? Smeknu, a rád. Ale Dalai Láma mi pořád imponuje víc. Už jenom proto, že ač je hlava tibetského budhismu, tak je to v podstatě politik. Vyhnaný exilový představitel Čínou okupovaného Tibetu, který za svoji zemi bojuje, kde se dá (a je také Číně velkým trnem v oku), ale při tom všem putování a přednášení učí lidi všude na světě toleranci a vzájemnému respektu. A nejen to – svým příkladem také ukazuje, že i politik může být upřímný, zásadový, se zájmem nejenom o blaho své země, ale i světa.

Situace byla ještě o něco slavnostnější z toho důvodu, že v tento den také Kanada udělila Dalai Lámovi čestné kanadské občanství. Slavnostní předání občanství se konalo před vlastním Dalai Lámovým vystoupením na vyprodaném hokejovém stadionu vancouverských Canucks. Je to výjimečná věc, toto bylo pouze třetí čestné občanství v historii Kanady. (První dostal švédský diplomat Raoul Wallenberg, který zachránil desítky tisíc maďarských židů v druhé světové válce, jenom aby byl ihned po osvobození Maďarska zatčen v Budapešti Rudou armádou a skončil svůj život v sovětském Gulagu. Druhé čestné občanství dostal Nelson Mandela.) Význam Dalai Lámy můžeme také měřit podle toho, jak hodně se ho Čína snaží zdiskreditovat a všemožně izolovat. Ve snaze zabránit udělení čestného občanství Dalai Lámovi dokonce Čína otevřeně vyhrožovala Kanadě zhoršením vzájemných vztahů a problémy ve vzájemných ekonomických vztazích. Což Kanada nejen ignorovala, ale uvítala Dalai Lámu takříkajíc s otevřenou náručím. Když moderátor ohlašoval předání čestného občanství, obrátil se na Dalai Lámu se slovy: “Pokud víte něco o našem (kanadském) parlamentu, tak budete vědět, že my se v parlamentu neshodnem na ničem. A přesto parlament odhlasoval udělení vašeho čestného občanství jednomyslně.”

To je tentýž parlament, který po nedávných volbách bez problémů dal důvěru menšinové vládě konzervativní strany, která volby vyhrála, byť jenom s asi 40% mandátů, a která nyní v pohodě už několik měsíců vládne, aniž by se jí opozice pokoušela vládu znemožnit a zablokovat. Politická kultura v Kanadě respektuje morální právo strany, která vyhrála volby (i když ne většinu), na vládu.

A já si kladl otázku: “Proč totéž nejde v Česku? “

K zajímavé situaci došlo v okamžiku, kdy moderátor slavnostně ohlásil příchod čestných hostů a Dalai Lámy, uklonil se, všichni na stadionu jsme povstali a začali tleskat.

A tleskali jsme a tleskali ještě dlouhou chvíli a nikdo nepřicházel. Potom se moderátor omlouval, že dostal informaci, že jsou všichni připraveni vyjít a že teda počkáme.

Opět se nic nedělo, a tak dal k dobru krátkou příhodu ze svého předchozího setkání s Dalai Lámou. Skončil a opět nic, tak vyzval přítomnej dětskej soubor, jestli by něco nezapíval, ale děti nebyly připraveny, a tak bylo opět ticho na stadionu, všichni jsme stáli a potom se začal ozývat nějaký zpěv, napřed potichu a jak sílil, tak jsem si uvědomil, že celý stadión začal spontáně zpívat kanadskou hymnu. A když hymna skončila, tak vypochodovali červenokabátníci, neboli kanadská jízdní policie, udělali špalír a tím vešli všichni VIP včetně Dalai Lámy.

Takové ty české švejkovské geny, které snad přežijí i léta v emigraci, mi našeptávaly: “No, to je vlasteneckej kýč jako vyšitej.”

Ale vzápětí jsem si řekl: “Hergot, proč ne! Vždyť je to krásné, když lidé takto cítí.”

A opět jsem si položil otázku. “Je toho český národ schopnej?”

Ale odpověď mi byla jasná dřív než jsem to domyslel. Ovšem, že ano. Stačí vzpomenout na “hokejové” demonstrace proti Rusům a režimu, na národní jednotu v roce 1968, na zvonění klíčů, až po pocity po Naganu. A to je jenom pár příkladů. Ano, jsme vlastenci, ne že ne. Ale má to háček. Bohužel k tomu dochází jen ve chvílích národního vzepětí. Potom upadneme do vlažné apatie. Už to tak vypadá, že jsme holt Vlažní Vlastenci. A proto máme nyní problémy v politice. Dovolím si nadhodit definici, která to snad osvětlí: Kariérista je daleko rychlejší než vlažný vlastenec.

Je zapotřebí, aby obyčejní lidé začali mít zájem o politiku a začali se, když ne angažovat, tak alespoň informovat o věcech veřejných. A informovat se poctivě, nad rámec běžných klepů, sobeckých popudů a populistických hnutí.

Jedna z myšlenek, které Dalai Láma propaguje, když ho budu volně parafrázovat, je:

Každý a nás je zodpovědný nejenom za sebe, ale za své okolí, za svou zemi a za celý svět. Každý jedinec může pracovat na svém vnitřním klidu a míru, toleranci a objektivní mysli. Potom dosáhne míru a harmonie se svými blížními, ovlivní komunitu, ve které žije, a skrz tuto komunitu ovlivní svoji zemi, a tím pádem i svět.

Dalai Láma má tu zvláštní schopnost redukovat lidské problémy na nejmenšího společného jmenovatele, kdy se najednou řešení ukáže jako něco jednoduchého a uskutečnitelného. Jedno jeho další pozorování bylo, že dvacáté století nazval stoletím násilí, a řekl, že očekává, že dvacáte první století bude stoletím dialogu.

Inspirovaný Dalai Lámou, rozhodl jsem se, že udělám o krok víc než napsat kritický článek a založil jsem internetové stránky, na nichž hodlám vyvěsit články, které jsem napsal, a potom se pokusím reagovat na rozumné a konstruktivní komentáře, které napsali lidi do diskuse.

Třeba z toho vznikne užitečný dialog o způsobech, jak vylepšit českou politickou kulturu a politický systém. Začal jsem tím, že jsem tam uspořádal malou anketu o předčasných volbách, v návaznosti na můj předchozí článek. Výsledky i přes relativně malý vzorek jsou zajímavé. Drtivá většina lidí co se ankety zúčastnili by si přála předčasné volby. Jméno webu je: www.ceskapolitika.com. Pozor je to přípona .com, nikoliv .cz. Jeden důvod je ten, že stránky ceskapolitika.cz už existují a jsou velice dobré. Druhý důvod je, že registrovat a hostovat doménu .com je pro mne daleko rychlejší. Vzájemná propagace pomocí odkazů může být vítaná.

Před podepsáním článku musím ještě upozornit na možnost zájmeny mého jména – při čtení Lidovek jsem narazil na článek od Petra Koláře. Vzhledem k tomu, že jsem si nepamatoval že bych ten článek napsal, musel jsem se s těžkým srdcem smířit s faktem, že nejsem unikátní Petr Kolář. Zdá se, že dochází k značné proliferaci Petrů Kolářů. Jeden jmenovec je zpěvák (o tom jsem věděl), další píše komentáře do Lidovek, jeden je velvyslanec, další jmenovec je baletní sólista a o tom, kolik dalších jich vyskáče na Googlu, ani nemluvím. Kde jsou ty časy, kdy jsem byl jediný toho jména v pražském telefoním seznamu. Asi bych se měl nějak odlišit než začnu dostávat nabídky na vystoupení. Tak pro ty, co by si mne pletli, já jsem ten emigrant Petr Kolář, žijící v kanadském Vancouveru.

Autor je konzultant v oblasti počítačů a řízení, Vancouver