Velmi bouřlivé jsou komentáře čtenářů ke stanovisku šéfky unijní diplomacie Kaji Kallasové o tom, že Rusko bude platit válečné reparace Ukrajině.

„Nedokážeme si vůbec představit, že ... pokud ... dojde k příměří nebo mírové dohodě, budou tato aktiva vrácena Rusku, aniž by zaplatilo reparace,“ uvedla Kallasová. Evropská unie kvůli ruské agresi zmrazila kolem 210 miliard eur (5,1 bilionu Kč) ruských aktiv. Ukrajina a některé evropské země, včetně Polska či pobaltských států, vyzývají unii, aby prostředky zkonfiskovala a využila je na podporu Kyjeva.

Inu, stanovisko jako hrom, nicméně není mi vůbec jasné, jak by toho chtěla EU dosáhnout. Možná by bylo možné s Ruskem dohodnout „kšeft“ za výměnu území za ona aktiva. To by ale zřejmě Ukrajina nepřijala, že ano. Takže stále se pohybujeme v jakoby „bludném kruhu“. Připravují se dokonce ozbrojené síly v množství desítek tisíc, které by bránily Ukrajinu po dosažení mírové smlouvy a jakoby samo sebou se předpokládá, že by Rusko s takovým řešením souhlasilo. Přitom se v našich médiích můžeme dnes a denně dočíst, že se „ruské narativy“ agrese proti Ukrajině nemění. Takže jak toho dosáhnout nikdo v EU neví. Respektive „ví“, a tak stále slýcháme něco o nových „zásadních sankcích“, které Rusko složí na kolena a bude od něho pokoj.

Tomu ovšem také nelze až tak úplně věřit. Naréndra Módí se poprvé po sedmi letech chystá do Číny, kde se v neděli setká s tamním vůdcem Si Ťin-pchingem a ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Cesta indického premiéra je vnímána především prizmatem hlubokého rozčarování z Donalda Trumpa, který na nejlidnatější zemi světa uvalil padesátiprocentní cla. K víkendovému summitu Šanghajské organizace pro spolupráci (ŠOS) v přístavním městě Tchien-ťin upírá největší naděje hlavně ruský prezident, který zde dostane vzácnou šanci k osobnímu jednání se dvěma největšími odběrateli ruské ropy a zemního plynu.

Rusko se poté, co EU až na výjimky neodebírá ruskou ropu, přeorientovalo na Čínu a Indii. Tyto dva státy jsou nyní největšími odběrateli ruské ropy a udržují ruskou ekonomiku nad vodou. Někdy je možné se dočíst, že USA zavedly proti Indii vysoká cla kvůli tomu, že Indie stále odebírá ruskou ropu. Ve skutečnosti je to jenom „politické“ vysvětlení, která má „podpořit“ oprávněnost těchto vysokých cel ze strany USA. Jde stále ale jenom o jedno jediné. Omezit dovozy levného spotřebního zboží do USA a podpořit tak domácí, tj. americké výrobce. Prezident Donald Trump sice vyhrožoval Indii, že zavede „sekundární cla“, pokud Indie nepřestane nakupovat ruskou ropu a to proti těm státům, které s Indii budou stále obchodovat, ale nakonec z toho není nic. Žádná drakonická cla potom Trump nezavedl ani proti Rusku. Jednak proto, že obchod USA s Ruskem je naprosto marginální a jednak proto, že by s Ruskem nemohl jednat o konci války na Ukrajině.

Vraťme se ale k paní Kallasové. Jak alespoň někteří čtenáři pod článkem upozorňují, válečné reparace platí vždy ten, kdo válku prohraje. Aby Rusko zaplatilo válečné reparace, muselo by být tedy na hlavu poraženo a bez možnosti se jim vyhnout – de facto v jakési nucené správě. To lze označit za iracionální z mnoha důvodů. Rusko za svou agresi proti Ukrajině bude sotva potrestáno opět a jenom proto, že je jadernou supervelmocí. Mnoho čtenářů se pod články o bombardování Ukrajiny oprávněně rozhořčuje nad brutalitou ruských útoků a požaduje „symetrickou reakci“ ze strany Západu. Rusko přitom vypouští své střely na Ukrajinu z letadel vždy nad svým územím právě z toho důvodu, aby Západ proti těmto letadlům nemohl zasáhnout. Proto tedy Polsko aktivuje své letectvo v době ruských útoků jenom z toho důvodu, aby případně zlikvidovalo střely, které by „zabloudily“ nad polské území.

Bohužel, musím stále jenom opakovat názor, který považuji za relevantní od počátku ruské agrese. Bidenova administrativa udělala hrubou strategickou chybu, pokud dovolila Rusku na Ukrajinu zaútočit. Stále se oznamoval termín ruské agrese a vůbec se s Ruskem nejednalo s cílem tuto agresi neumožnit. Tehdy byla americká administrativa tvrdě kritizována za způsob stažení své armády z Afghánistánu (velká část vojenské techniky byla v Afghánistánu „zapomenuta“) a možná se americkým stratégům zdálo výhodné „přehodit“ výhybku a nechat i Rusko namočit do války, kterou „možná“ prohraje. To se však nestalo a dnešní situace je tak výsledkem chybné politiky USA od samého počátku.

Pokud se dnes Trump pokouší válku na Ukrajině ukončit, je to úkol nadmíru obtížný, protože by znamenal posvěcení ruské agrese a ztrátu území pro Ukrajinu. Trump i jeho poradci jsou si přitom vědomi, že pokračování války není v zájmu Ukrajiny, neboť hrozí trvalý postup ruské armády na západ. A EU – konkrétně Kallasová – se stále tváří jako by Rusko bylo před totálním zhroucením, jenom do něho „kopnout“. Tragédie Ukrajiny pokračuje s tím, že nikdy nebojovala „za nás“, jak se tento „narativ“ šíří v naší propagandě, ale bojuje za svou holou existenci jako nezávislého státu na Rusku. Tak jsou a byly karty rozdány od samého počátku ruské agrese.