Nebyla to kuchyň, nebyl to obývák. Obojí měli naši kanadští hostitelé v přízemí. Byl to suterénní pokoj s kamny na dřevo, televizí, severoamerickým videem, gaučem, křesly a malým posuvným stolem.

Tam jsme trávili příjemné večery po celodenních ontarijských výletech. Zde jsme společně začínali i končili den.

A právě tady jsem poprvé viděl film Doktor Živago. Americký oscarový snímek z pětašedesátého roku. Režie: David Lean.

V hlavní roli: Omar Sharif.

Už nejsem vášnivý návštěvník biografů (jako za mlada), ale během života jsem nějakou tu desítku, či spíše stovku titulů na filmovém plátně viděl. Nikdy nespočítám, kolik jich bylo. Na většinu z nich jsem pozapomněl – nevím přesně kde ani kdy jsem se s nimi setkal. S jejich dějem, protagonisty a doprovodnou muzikou.

Existuje však několik výjimek. Třeba Ornella Muti, můj pozdější dlouholetý idol. Poprvé jsem ji spatřil ve filmu Novomanželka. Vím kde a kdy. V kině v Popradu v roce – ani se mi to nechce napsat – devatenáct set sedmdesát osm.

Jiným takovým milníkem byl právě Dr. Živago. Omara Sharifa jsem mezitím tu a tam vídal, ale výrazně na mě zapůsobil až dnes. To když jsem si na Novinkách.cz přečetl o jeho názorech na egyptské bouře, tak jak je vidí ze 17. patra svého káhirského hotelu.

Sharif soudí, že Mubarak by měl odejít. V zásadě souhlasím. Otázka je jak. Je vážně nemocen a teď slíbil, že v zářijových prezidentských volbách nebude kandidovat. To bych považoval za rozumný kompromis. Bude dost času k pokojnému předání moci. Vzhledem k jeho roli stabilizujícího činitele v blízkovýchodní politice, zaslouží si důstojný odchod.

„Revolucionáři“ v káhirských ulicích by si měl uvědomit, že žádný Mubarakův nástupce jim v dohledné době prosperitu nezajistí. Ať už to bude kdokoliv. Čím déle budou demonstrace a všechny negativní jevy s nimi spojené trvat, tím hůř pro všechny. Zejména pro ně samotné.

Vyprázdnění hotelů a pokles reputace Egypta jako turisticky nebezpečné země bude mimo jiné znamenat, že o relativně solidní příjmy přijdou i ti, kdo pracují v turistických centrech podél západního břehu Rudého moře a na Sinaji a finančně tak podporují své rodiny – v Káhiře, Alexandrii i jinde. Přestane-li být Egypt pro návštěvníky ze Západu i Východu (Rusko, Ukrajina) zajímavou destinací, bude to pro tamní ekonomiku katastrofa.

Už kvůli tomu by kompromis ve stylu Mubarak do září a pak ať stane v čele státu vítěz demokratických voleb stál za to. Je tu ale jedno velké ale: co když vyhraje kandidát Muslimského bratrstva?

Demokracie je sice úžasná, ale má jednu neblahou schopnost. Vlastními mechanismy dokáže zahubit sama sebe. Jak to tento týden řekl izraelský prezident Peres spolkové kancléřce Angele Merkelové? „Dostane-li se den po demokratických volbách k moci extremistický a nebezpečný náboženský diktátorský režim, k čemu pak jsou takové demokratické volby dobré?“

Právem se proto Omar Sharif obává Muslimského bratrstva. „Nechci je, jsou uzavření do sebe, trochu mě děsí,“ prohlásil doslova. Rozumná řeč. Snad jen: jsou lidé, které neděsi trochu, ale maximálně.

Říká-li Sharif, že Mubarak musí jít, jedním dechem dodává: „Je to dobrý viceprezident, má dobré vztahy s Izraelem, což je potřebné.“ Řeč je o Umaru Sulajmánovi.

Má recht. Konečně je tu někdo, kdo dohlédne dál než ke káhirskému paláci Abdeen, sídlu egyptských prezidentů. Kdo dokáže posoudit situaci v regionálních politických souvislostech.

Stejskal.estranky.cz