1.6.2020 | Svátek má Laura


K BOJIŠTÍM V PACIFIKU 6: Nová Kaledonie

30.7.2019

“Bůh je na straně, která má větší kanony,“ na palubě nám tvrdil australský podplukovník Owen O’Brian a doplnil informací, že i po Pearl Harboru, katastrofě značné, Amerika disponovala šestnáctkrát větším průmyslovým potenciálem než tehdy na vítězných vavřínech si hovící japonské císařství. To tehdy za pár málo měsíců se zmocnilo pacifické oblasti větší, než mohlo úspěšně strávit.

Nepodařilo se ale dorazit na Novou Kaledonii, druhý největší ostrov (téměř čtvrtina rozlohy ČR) v celém Pacifiku, odkud by se pak úspěšně pokračovalo do Austrálie. Naopak, Nová Kaledonie se stala rozsáhlou americkou základnou, mohutným skladištěm dovezeného válečného materiálu a 40 000 tam se objevivších amerických vojáků. Ostrov, bezpečně za větrem světových událostí, se změnil k nepoznání.

Tam tedy pílíme, zdolat ještě vzdálenost aspoň jednoho tisíce kilometrů, s rychlostí 17 námořních uzlů – a již se mi podařilo zjistit, že jeden takový uzel se rovná zvládnutí jedné námořní míle, neboli 1,85 kilometru za hodinu. Což znamená, že náš kolos Statendam plul víc než třicetikilometrovou rychlostí. (Připomínám si české řidiče, zpravidla zběsile se řítící, takže každý, s výjimkou zaparkovaných vozů, mě tam předjede a marné mé volání „kam se tolik ženete, za chvíli v téhle maličké zemi budete na jejím konci“.)

Lodivod nás umně navigoval obtížným terénem korálových útesů, též se zrodivších v hlubinách tam se propadlých ostrůvků. Na molu postávala evropská dáma, oděná do šatu asi tak ze začátku dvacátého století, toho posledního koloniálního, v jedné ruce paraplátko a druhou na nás ustavičně mávala. Dodatečně mi došlo, že tak činila služebně - zřejmě pracovnice v oboru turistického ruchu.

Vrátím se teď k historii: zde máme příklad někdejší koloniální rivality. Prvním evropským objevitelem byl francouzský Marquis de Bougainville v roce 1768, jemuž ale byl v patách všudypřítomný James Cook. Na rozdíl od markýze sešel ke břehu a dal se do mapování. Objevené mu kdoví proč připomínalo Skotsko (kdysi Caledonia), a proto tak pojmenoval. Melanéští domorodci žili v době ještě dost kamenné a dodnes se fyzicky poněkud podobají australským Aborigines. Vývojově jsou již ale dávno dál. Nesbírali jen sysly a kořínky, uměli sedlačit. Zachovala se opuštěná terasová pole, na nichž se předci plahočili a uměle zavlažovali. Vypěstovali si kmenové organizace, rovněž zájem o lov lebek a zálibu v pojídání člověčiny. Přeživší běloši žalovali do Evropy, Napoleon III. v roce 1853 končinu anektoval, čímž porušil status quo a dohodu s Británií, která se zrovna chystala ke stejné anexi. Londýn se rozhorlil, nikoliv však do bodu varu: pouze velitel flotily spáchal sebevraždu. Nikdo tehdy ovšem nemohl tušit, co se tam jednou najde pod povrchem a že Nová Kaledonie se dočasně stane tím největším producentem niklu, chromu a kobaltu na světě.

Francouzům tehdy šlo o kolonizaci a o kriminál. Nová Kaledonie měla ve srovnání s Ďábelskými ostrovy dvě výhody. Jednak byla ještě dál od Paříže, a proto sem odtransportovali všelijaké rebely, atentátníky, anarchisty, marocké nacionalisty a rovněž i tisíce komunardů z opěvovaných událostí roku 1871. Jednak nová država poskytovala náramný druh buržoazního teroru. Klima a prostředí bylo spíš rajské než ďábelské. Velké množství komunardů dostalo k obývání přilehlý ostrov Ile des Pins, krášlený unikátními borovicemi kauris, vysokými až šedesát metrů, u nejjemnějších pláží pod kokosovníky bez komárů, se vší možnou krásou jižního Pacifiku. V nepříjemné tvrzi na hlavním ostrově, s převážně mordýřskou klientelou, politických vězňů byla jen hrstka. Po odpykání či prominutí zbytku trestu, mnozí na místě zůstali se souhlasem úřadů podporujících kolonizaci.

Připomeňme si okolní zkušenosti: krást domorodcům půdu pod všemožnými záminkami. K francouzské variantě patřilo poštvání kmene proti kmeni, a když si to pak pořádně na válečném poli rozdaly, bílý pacifikátor zasáhl a obě strany potrestal konfiskací nemovitostí.

Ucho džbánu domorodé trpělivosti se utrhlo v roce 1878, kmeny začaly řádit a Francouzům úspěšně ubližovat. Poplašená úřední místa ustoupila, různá práva přiznala. V Paříži v parlamentě Novou Kaledonii nyní reprezentují dva poslanci a jeden senátor.

Stejně jako na jiných pacifických ostrovech se ani zde nepodařilo přimět domorodce k nádenické práci. Na Fidži si k cukrové třtině přivezli Indy, na Nové Kaledonii potřebovali pracovníky do dolů s objevenými nerosty. Podnikatelé importovali Číňany, Japonce, Indy, měřili jejich výkon a jako nejlepší stachanovci se jim osvědčily kádry z Javy, nynější Indonesie. Tito pilní cvalíci se stali svalstvem kolonie, avšak zůstali trčet na nejnižším stupni společenského řebříčku. Ani běloch, ani Melanésan se tedy fyzicky nepřetrhl. Nerosty se tak zasloužily o vynucený druh přistěhovalectví, o změnu socio-ekonomické struktury bohatnoucího ostrova.

Moc peněz dovede zkazit mladého člověka, tvrdívají opatrní rodičové, ať už z přesvědčení či skrblictví. Tím spíš peníze zkazí mladou novou državu. Zaměstnanec silniční správy, jehož celodenním výkonem je mozol na bradě od lopaty, si vydělá víc než výkonný královský ministr v Tonze. Pro mnohé Novokaledoňany dovolená znamená lyžování ve francouzských Alpách. Na letišti jsem tam zahlédl vykládání zásilky zahradních jahod od zámořského dodavatele. Na mou otázku, proč v tamějším klimatu nepěstují jahody sami, jsem se dozvěděl, že kdo by se s tím prý patlal. (Hlavní ostrov Grande Terre dělí pohoří na západní část – vesměs suchou, téměř jihofrancouzskou, a na východ, se zelení až do nebe a plno vody z nebe. Skoro žádná silnice přes kopce nevede, a to, co vede, není vždy sjízdné.)

Jestliže Paříž je příliš velká pro Francii, v Nové Kaledonoii dominuje hlavní město Noumea s téměř jednou třetinou všech ostrovanů. Nejhezčí je náměstí Place des Cocotier, což vhodněji překládat jako kokosy a nikoliv kokoty. (Marně jsem se ale rozhlížel po kokosové zmrzlině. Spokojil se s banánovou, rovněž výtečnou. Když jsem se o zážitku posléze na palubě zmínil, jeden z pasažérů se zhrozil nad odvahou tolik prý riskovat.) Na verandě Café du Marché jsem srkal burcující kávu. Kolem, na teoretický dosah ovšem, se mihlo několik tak dokonalých krasavic, že jsem si zavzlykal do hrnečku. Náměstí je obsypáno červeným květem flamboyante čili poinciana, jež jsem kdysi obdivoval na Fidži a hrozil sepsáním revoluční poémy. Stromy poskytují barevnou střechu pro hemžící se mnohobarevné houfy. Tu polynéský hromotluk s javanskou manželkou, tak třetina jeho objemu. Vedle běloch a za ženu má antracitovou melanéskou šeredu. Různí míšenci se dále mísí. Kolem plno potomstva ve všemožných prokreativních variantách.

Společným jmenovatelem této všehochuti je společná koloniální zkušenost. Proto osoba, původem z karibského ostrova Martinique, se bude na trhu handrkovat s osobou z Tahiti, samozřejmě že ve franštině. Korpulentní domorodka, typ doby kamenné, se mihne za volantem nejnovějšího francouzského modelu, s gauloiskou mezi zuby. Přibyli mnozí přistěhovalci z Indočíny.

Zatímco Londýnu nikdy nešlo o asimilaci a žádný jeho koloniální Makarenko neusiloval o zbritštění domorodců, o Francouzích seriozní literatura tvrdí, že ke koloniální úloze přistupovali s předpokladem, že člověk, ať už kdekoliv, by se rád stal Francouzem, jen kdyby se mu dala příležitost.

Zbývá ještě tento podstatný rozdíl. Britové už svůj imperiální stan sbalili. Pravda, převrátila jim ho vichřice druhé světové války, ale mohli se aspoň držet kolíků. Kdežto Francouzové v Pacifiku nepopustili ani coul.

Ulice, avenidy zdobí jména maršálů (Foch), státníků (Clemenceau), významných bitev (Somme, Verdun, Sebastopol, Austerlitz), na kopci fotografuji sochu noumeovské Johanky z Arcu s praporem a mečem. Některé ulice i v centru byly anonymní, jakož i jeden maršálek na koni v parku

V předměstí se Melanésanky věnovaly pachtění za balonkem. Dodatečně se v Pacific Islands Monthly dočítám: „Až snad s výjimkou lovu lebek, kriket nutno pokládat za nejstarší sport v Nové Kaledonii.“

Noumea se právem pyšní neobvyklým akváriem. Pumpují tam vodu z moře na kopec do rezervoáru. Odtud teče do akvária, v němž se podařilo duplikovat biologické podmínky v korálových útesech. Jedině tam prý dovede korál žít v zajetí. Za sklem je plno potvůrek prapodivných barev a tvarů, včetně bestie stonefish, která mě před mnoha lety ve fidžanských vodách málem zabila, a o níž jsem tam četl poučení , že „Stonefish is the most deadly of all fish.“

Spolupasažéři pílili podívat se na místní pamětihodnosti jako například Maritime museum, s možností seznamovat se s všelijakými vraky. Jiní pachtili zejména po suvenýrech. S manželkou jsme taxikem zamířili za město na poloostrov Tina, kde v roce 1998 došlo k dotvoření unikátu - Tjibaou Cultural Center, výtvor světově proslulého architekta s italským jménem Renzo Piano. Obrovský areál jakéhosi neskutečna, z dálky jakoby serie šancí, vztyčených prstů do mnohametrové výše, štíty veleobrů, jeden vedle druhého, a uvnitř dlouhé koridory a prostory s domorodým kumštem, o jehož jak množství, tak kvalitě jsem dřív neměl tušení. Byl to pro nás jeden z největších zážitků onoho přebohatého měsíce. 

Pokusím se vysvětlit:Spolu s Hawaii, Nová Kaledonie je ta jediná končina v Pacifiku, kde původní obyvatelstvo – tzv. Kanakové, hovořící patnácti různými jazyky - netvoří většinu obyvatelstva . Zde je jich pouze 45 procent. Zatímco naprosté většině oné většiny – Evropanům, Polynésanům, Asiatům - jejich existence pod francouzským patronátem vyhovuje, selankovitý dojem narušuje vztah Kanaků. Nevraživost zejména jejich mladší mužské generace je až příliš viditelná. Jejich zřetelně zarputilé vzezření, s náznaky aspoň latentní agresivity, mi až přepříliš připomínalo dojmy v některých oblastech Karibiku. Na onom centrálním náměstí nikoliv kokotů, s plejádou červených květů a o překot pípajících ptáčků ,jsem pokud možno nepozorován fotografoval domorodce na lavičkách s potěrem potomstva, ale zajímavý dokumentární záběr mi unikl – totiž protestní průvod Kanaků. Transparenty, hodně hluku, rozhorlené výkřiky požadavků v jakémsi jazyce.

Ono pozoruhodné centrum za městem je spojeno s jménem Jean-Marie Tjibaou. Neměl jsem tušení o jeho existenci a víc se dozvěděl v pamětních prostorách a po promítnutí filmu: on to politický velikán, posmrtně zheroizovaný buditel, jakási obdoba místního Patrice Lumumby. Stejně jako Václav Havel, Jan Kačer či Jan Tříska a mnoho dalších významných našinců, se narodil v roce 1936. Pobyl v semináři, stal se knězem, v Paříži studoval sociologii, na rodném ostrově se v sedmdesátých letech vrhnul na politickou dráhu, volen do stále významnějších funkcí, v roce 1984 se stal prezidentem v čele hnutí FLNKS (Socialistická osvobozenecká národní fronta Kanaků) a jako nedostatečně značný radikál, v květnu 1989 čili pár měsíců před českým sametovým listopadem, extrémisté ho zavraždili na scénickém ostrůvku Ouvea při příležitosti slavnostního kmenového ceremoniálu.

Od té doby se zrodila řada kanackých, různě socialistických organizací, v roce 1998 došlo k jakési dohodě s francouzskou stranou o údobí tzv. „sdílené suverenity“, která v referendu získala převážnou (72%) podporu voličů. Nic pozdějšího významného jsem nepostřehl.

Zpět na palubě, napěchováni zážitky. V kapse mi zbyla bankovka v hodnotě 5 000 franků místní měny, skoro padesát dolarů. Snad se mi ji podaří někde příště vyměnit. Večer nám zkrášlil kytarista muzikolog Dr. Justin Miller, na pozvání Leonarda Bernsteina dirigoval newyorskou filharmonii. Tady nám několikrát vyprávěl o svých oblíbencích – Irving Berlin, George Gershwin, Duke Ellington.

BUDE POKRAČOVÁNO



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.