Spějeme směrem k Nové Kaledonii, cesta 898 námořních mil (nautical miles) dlouhá, což mi znásobením 1,85 krát vychází na 1661 kilometrů. Manželka si na palubě trošku smaží svou orientální pokožku. Dva dny a noci před námi, v dohledu pramálo či spíš vůbec nic.

A přitom tady ve velikánském oceánu, toho zcela největšího, je ostrovů na tisíce – plejáda atolů a archipelagů. Jak se v tom vyznat, ledakdo nad tím mávne rukou, předem úkol vzdá.

Zde se teď pokusím ho zvládnout a to s pomocí dvou čar: jedné svislé – to bude dateline, 180. poledník, kde dnes je zítra a naopak. Tu přetne čára vodorovná neboli rovník. Tak nám vznikl jakýsi kříž čili jednoduchost sama. Vlevo od svislé čáry je západ, vpravo je východ.

Tato východní část je polynéská. Polynésie – mnohostroví, ze starořeckého polynesos. Na sever od rovníku máme Hawaii, na jih pak Tahiti, tedy romantika jedna radost. Palmy, pláže, kokosy, ukulele, melodické kolébavé písničky, kolébavé domorodky proslulé svou pohostinností. Gauginovo malování. Lid je snědý, hezky do bronzova, vlasy nikoliv kudrnaté. Postavy mocných dimenzí do výšky i šířky.

Prosluli jako mořeplavci, jejichž výkony věda stále nedovede objasnit. Už dávno se vyznali v zemědělství a rybolovu a jako nejvyvinutější z pacifických ostrovanů si vytvořili státoprávní útvary. Tito víc kolektivisté než individualisté se zdaleka míň pachtili za majetkem, který by jim dodal na prestiži, než jako tomu bylo a stále je zvykem v jiných částech Oceánie jakož i světa naší západní civilizace.

V takovém království v případě efektivního vládnutí, zejména na prostoru miniaturních rozměrů , bylo každému přílíš snadno vidět do talíře. Životu rovněž ubíraly na pohodlí koncepty MANA a TABU. Mana je magie, nadpřirozeno, které se přisuzuje nejen bohům, ale i lidem a předmětům neživým jako třeba je socha či skála. Život vyžadoval namáhavé kličkování mezi příkazy a zákazy a porušovatelům hrozil trest včetně zabití.

Vědci odhadují, že bez vlivu Evropanů by se byli Polynésané rozmáhali a potlačovali Melanésany, království Tonga by si byla vybudovala agresivní centralistický režim, zatímco jinde by se vládní moc rozsypala pod tíhou ceremoniálu, přemíry formalismu a paralyzujících tabu.

Běloši však přišli a James Cook, největší z objevitelů, byl na Hawaii domorodým oštěpem připraven o život. Stačilo sto let, aby tyto ostrovany Američané připravili o samostatnost. V roce 1893 došlo k zorganizování podvodného převratu, královna Liliuokalani ztratila trůn a z monarchie se stala republika s prezidentem Dole, jehož jméno je nám známo z konzerv s ananasem.

Tak tomu bylo v Polynésii na sever od rovníku. Do té jižní části se hrnula britská, německá a zejména francouzská moc, dosud tam přetrvávající.

Tím bychom se prozatím vypořádali s onou polovinou našeho čtverce, východním směrem od180. poledníku. Toto pravidlo ale má jednu značnou výjimku, jíž jsou právě Maorové, s nimiž jsme se už potkali. Maorové přece sídlí na západ od dateline a na jih od rovníku, což je svět zejména Melanésanů, tam, kde docházelo k mnohým krvavým utkáním za druhé světové války, a proto jsme přece na tuto loď vlezli a tamějším směrem zamířili.

Takže: Melanesie – ono „Černoostroví“ (melas –nesos, rovněž ze starořečtiny), západně od dateline a na jih od rovníku, jsou v Oceánii ostrovy ty největší, nejdivočejší a pro mnohý vkus též nejzajímavější – Nová Guinea, Šalamounovy ostrovy, bývalé Nové Hebridy a nynější Vanuatu, Nová Kaledonie, Bismarckův archipelag a ještě ledacos roztroušeného k tomu. Nejsou to končiny zrovna nejpohodlnější. Ve vlhkém tropickém prostředí tam kromě tajfunů život dovedou znepříjemnit aktivní sopky, kousavý hmyz, malárie, nesnadno vyhubitelní parazité, malomocenství, série i jiných děsivých neduhů.

Kdežto polynéská civilizace je dost homogenní, vlastně jen s jedním, vzájemně srozumitelným jazykem, Melanésané mají společnou jen tu zeměpisnou polohu. Veliké jsou rozdíly jak v přírodě, tak v lidech. Mluví stovkami nepodobných si jazyků . Na vlastní monarchii se nezmohli, všude se jim vecpali evropští kolonizátoři a melanéské kulturně politické uspořádání vykazuje značnou nejednotnost. Třeba v některých končinách Nových Hebrid byl ceremoniál v takové vážnosti, že domorodec strávil svůj život pošetilou starostí a péčí o formality, pohroužen do nesmyslně komplikovaných pravidel divošského protokolárního počínání. Jinde ale Novohebridští na formu zcela kašlali.

Prapředkové Melanesanů prý přišli jak z Indie, tak z Afriky, rovněž východní Asie a smíchali se v novou rasu - tmavou, kudrnatou, jinak ale fyzicky nejednotnou. Domorodec na Nové Kaledonii má hrubé rysy australských Abos, v kopcích velkého ostrova Bougainville se pohybují pidimužíci barvy antracitu, na archipelagu Fidži žije lid ztepilý a velice pohledný.

Lze generalizovat, že na větších hornarých ostrovech se dost liší obyvatel pobřežní od vnitrozemského. Člověk u vody je víc ve styku se sousedem, loví v moři a s lepší stravou získal i lepší postavu. O kalorické vylepšení se postaralo i lidožroutství. Ač skoro všude v Oceánii si soused občas ukusoval ze souseda, Melanésané se projevili jako kanibalové ti nejznamenitější.

Na sever od rovníku nám zbývá Mikronésie – „Maloostroví“ (mikros – nesos), odhadem víc než dva tisíce vesměs mrňavých ostrůvečků, roztroušených v oblasti větší než celé USA. Bylo to i dějiště těch neúpornějších bojů za druhé světové války. Ostrovy Mariany (Guam, Tinian, Saipan), ostrovy Caroliny (Yap, Truk) a ještě dál na východ ty nejroztroušenější miniaturní atoly ostrovů Marshallových.

Předkové Mikronésanů pocházejí z Asie východní a jihovýchodní, mají též předky melanéské a polynéské. Polynésanům se podobají barvou i vzhledem, ne však jejich mohutnou až bachratou postavou.

Mívali svá královstvíčka a ceremoniály – v menším a méně nepříjemném provedení. Porušení tabu nehrozilo ztrátou života.

Nechcí se zabývat historií nebo se z ní nevymotáme. Bílý muž - velrybář, výkupčí santálového dřeva, náhončí na plantážnickou robotu v Austrálii a mnozí další - domorodcům dost ublížil. Přivezl epidemie (jako třeba neštovice) a střelné zbraně – obé k neprospěchu. Jakoby tohle nestačilo, přibyvší křesťané ukradli půdu a bez půdy byl ostrovan brzo mrtev. Misionář, třeba i s nejsvatějšími úmysly, navezl do vlhkých tropů šactvo evropského střihu, v nichž se domorodé tělo dusilo, chřadlo, hynulo. Misionáři ovšem ledacos vylepšili (například zákaz infanticidy a kanibalismu, pokud ovšem oni sami neskončili v kotli).

Ještě před několika desetiletími se očekávalo, že ostrované Pacifiku brzo vyhynou, jako vyhynuli, respektive byli vybiti domorodci v Tasmánii. Ze sto tisíc obyvatel Marian jich podle španělských odhadů koncem devatenáctého století zbylo pouhé dva tisíce. Jinde to bylo lepší, ale ne o moc.

Mikronésie zažila sérii evropských vládců. Napřed Španělé, kteří po prohrané válce s Američany ji v roce 1899 prodali Němcům. Němci pak po prohrané světové válce v roce 1918 o tyto majetky přišli. Liga národů v Ženevě je svěřila do opatrování Japoncům, tehdy spojencům na vítězné straně. Po roce 1945 se opatrovníky z pověření OSN stali Američané. Ti se svého mandátu (United Nations Trusteeship) postupně zbavovali, výsledkem je zrod čtyř suverenních útvarů nových členských států OSN.

Je to značně komplikované a trošku s podrobnostmi budu obtěžovat, až se k těm končinám přiblížíme.

V bazénech na palubě se pohybují plavci, někteří z nich velikosti kytovců.

Naší první zastávkou tedy bude Nová Kaledonie, dosud stále francouzská država, kam se za války Japoncům nepodařilo dorazit. Prozatím není v dohledu sebemenší ždibec země. Dokonalé prázdno, oprávněný pocit ztracena.

Až tedy do okamžiku, kdy manželka vyňala mobil, nějak – zřejmě zázračně – s ním manipulovala a ozval se jí náš synáček na opačném konci světa. Připomněl jsem si povzdych velikána Thomase Jeffersona, třetího prezidenta v historii země, že jeho velvyslanec ve Španělsku se mu už dva roky neozval, je tedy na čase mu napsat a přeptat se, co se děje nebo neděje. Příklad jsem uváděl studentíkům v kurzu mezinárodního práva a diplomacie.

Shledávám rozumným radovat se ze současných důkazů mohutnící globalizace.