23.9.2019 | Svátek má Berta


K BOJIŠTÍM V PACIFIKU 19: Japonské moře a konec

12.9.2019

Z domova jsem si na cestu vzal podrobnou mapu této oblasti, s anglickým označením Inland Sea – „Vnitrozemské moře“ -, co mi ale připadá být oxymoron, logický nonsens, něco jako suchá voda, živý nebožtík či demokratický komunista. Jsou to vody mezi největším japonským ostrovem Honšu a menším Kyušu, odkud jsme z Nagasaki mínili odplout. Je to pět na sebe navazujících moří nevelkého rozsahu tvořících kanál, průjezd od Osaky na západ – 273 mil, vzdálenost, kterou v šestnáctém století na příkaz krutého šoguna muselo šestadvacet křesťanů pěšky absolvovat a dojít až do Nagasaki, kde je ukřižovali. 

Přivezená mapa ale nebyla dostatečně podrobná, abych se mohl užitečně orientovat, jak že lodivod nás bude navigovat v blízkosti ostrova Mutsure Shima úžinou Kanmon Ko, u místa He Saki nás opustí a předá do péče jiného lodivoda, s nímž dorazíme k západní straně Bisan Seto, odkud budeme cílit k Akashi Kikyo.

Marně to hledám, mapu všelijak obracím a beztoho se už značně stmívalo.

Ráno v osm hodin (New York sedm večer, Praha půlnoc) do přístavu Kobe nám zbývá 207 mílí. Viditelnost v podobě poněkud řídké hrachové polévky. Vítr pílí rychlostí 20 uzlů, dmou se až čtyřmetrové vlny.

Za plavby v Pacifiku jsme jen málokdy měli v dohledu nějakou pevninu a jen jednou jsme se potkali s lodí (tou Independence, vlečenou do šrotu z Hawaii do Singapuru). Jenže toto naše „vnitřní moře“ má 900 ostrovů a s okolní dopravou, pilnou jako někde na Rýně. Důstojnice vyšší hodnosti, na nejlepší cestě to dotáhnout na kapitána či kapitánku, nás informovala o prý mezinárodním předpisu vyžadujícím dodržovat minimální vzdálenost dvou mil mezi plavidly. Připustila však, že v některých místech to bude obtížné. Přesně teď náš případ.

Důstojnice tehdy dostala dotaz o nebezpečí pirátů, s nimiž se v těchto vodách určitě nepotkáme. Tomuto druhu lupičství se ale znamenitě daří v blízkosti Kolumbie, podél břehu západní a poslední dobou i východní Afriky, v blízkosti Somálska. Vzdor všelijakým protiopatřením pirátství dosud nepozbývá své popularity. Malacká úžina, s jejíž ponurou reputací nemají slovenské Malacky nic společného, spojuje Malajsii a Singapur, s velkým provozem z Indického do Pacifického oceánu.

Dozvěděli jsme se, že flotila naší Holland America Line je vybavena vodními děly (water cannons) a vysokofrekvenčním, ušní bubínky drásajícím varováním (high pitch warning) v pěti jazycích. Jiné zbraně nemáme, jsme rychlí, schopni docílit 22 uzlů, bylo-li by třeba. Beztoho velmi obtížně by se pirátům lezlo na takového obra.

“Přece jen bych dal přednost pořádným kanonům,“ kdosi poznamenal s logickým, přesvědčivým zdůvodněním, že z humanitárních důvodů, se snahou prokázat nezištnou službu lidstvu, rozstřílením pirátů by se zejména posloužilo těm menším a pomalejším lodím.

Podjeli jsme obrovitý, víc než kilometr dlouhý most, který na mapě nenacházím. Totéž pak v případě dalšího a ještě delšího mostu.

Míjíme lodi v protisměru, ta prozatím nejposlednější je cisternová. Kolik asi milionů litrů benzinu veze ve svých útrobách? Včera jsem se v Glover parku zapomněl zeptat sdílného Angličana, jak je to v Japonsku s cenou benzinu v arabských číslicích, jež jsem nestačil postřehnout. V bohatém Japonsku, na přírodní zdroje tolik chudičkém, tolik pak závislosti na blahovůli arabských šejků.

V tom okamžiku, rozhlížeje se po palubě všemi směry, jsem ještě neměl tušení, že odpovědí na cenu pohonných hmot bych se i ledacos dozvěděl o výstavbě silniční sítě a mohutných mostů, na které jsem tak obdivně zíral. Že dialektika takového spojení měla domácí politické kořeny. Právě v oněch dnech pobíhalo v Tokiu líté politické klání na té nejvyšší úrovni.

Pokusím se vysvětlit: Japonská demokracie převážnou většinou je dosud státem jedné politické strany. Mocná LDP (Liberal Democratic Party), s výjmkou pouhých deseti měsíců, totiž nepřetržitě vládne od doby svého vzniku v roce 1955. V centru sídlí moc a ta kontroluje finance. Krajské orgány (47 tzv. prefectures) a 1800 městských správ jsou odkázány na blahovůli držitelů měšce – čili peněženka jako záruka poslušnosti.

Odvážný reformátor Junichiro Koizumi, předseda vlády v údobí 2001 – 2006, se pokoušel prosadit decentralizaci a málo pořídil. Například se snažil zrušit daň ve výši 27 yenů uvalenou na každý litr zakoupeného benzinu. Je to daň takzvaná dočasná, jejíž dočasnost již trvá tři desetiletí a z níž se financuje výstavba a údržba silnic a mostů, s výnosnými zakázkami politicky loajálním podpůrcům.

Nynější premiér Yasuo Fukuda, své povážlivě nízké popularitě neposloužil úsilím tuto daň dál zachovat v platnosti. Toho využila opoziční DPJ (Democratic Party of Japan), jíž se v posledních volbách podařilo získat většinu v senátu, horní komoře. Fukudovu iniciativu zmařila, se zdůvodněním, že zemi není třeba nových zbytečných silnic. Momentálně se motoristům ulevilo, daň teď není, vládnoucí strana třeba už brzo rovněž nebude.

Vede nás další navigátor, abychom mezi rostoucím počtem ostrovů a ostrůvků neztroskotali. Českému Řípu se podobající bochánky, skalnaté, jakousi zelení porostlé svahy, na nichž se užitečnému zemědělskému úsilí určitě nemůže dařit. Kompletní prázdnota, u některých břehů se krčily nepochybně rybářské vesničky. Míjíme rozesetou řadu jakýchsi bílých cylindrů, předpokládám, že k nim jsou upevněny sítě v hlubinách, lapat chudinky rybičky. 

Další most před námi, tak dlouhý, že nelze dohlédnout na jeho konec. Je dvouposchoďový, nahoře doprava automobilová, pod ní železniční. A právě se tam přiřítil ultramoderní vlak. Má mapa ovšem postrádá i toto spojení.

Za tmy jsme dorazili do Kobe, jednoho z nejdůležitějších přístavů nejen v zemi, ale v celé východní Asii. Plno blikajících světýlek této moderní metropole, těšící se poněkud kosmopolitní pověstí, prý i s oplzlými brlohy.

Spěcháme brzo spát, čeká nás brzký ranní odjezd po souši.

- - -

Nutno zasalutovat perfektní organizaci s rychlým, plynným, bezkonfliktním odbavením víc než tisíce pasažérů. Večer jsme naše zavazadla, opatřená cedulkami v různých barvách, vystrčili před dveře kajuty, neznámé ruce se jich chopily a roztřídily podle záměru majitelů: odlétávali jsme různými směry v různou dobu, někteří se rozhodli pár dní v Japonsku ještě pobýt, jiní se Statendamem pokračovali do Koreje a Číny.

Po brzké snídani v Lidu, poslední příležitosti se luxusně nacpat, slyšíme oznámení, že pro majitele barvy šedé – náš případ – autobus je připraven. Spěšný odchod, poslední pípnutí při elektronické kontrole našeho plastikového průkazu, který si odnášíme jako suvenýr.

Sto kilometrů před námi, do Osaky, na letiště Kanzai, výtvoru téhož architekta Renzo Piano, který se zasloužil o onu ohromnou kulturní oázu na Nové Kaledonii.

Žel, letiště Kanzai, zbudované na umělém ostrově, se každý rok o pár centimetrů propadá.

Perfektní vozovky, proplétající se nad hlavou i pod hlavou, tunely a ovšem mosty, mnoho jich. Ač by teď měla započít dopravní špička, nedochází k náznaku sebemenší zácpy, vše plynulé a tiché, naše jednosměrné proudy doprovází ochranná akustická bariéra. Cestou jsme nepostřehli ani kousek zeleně, ani jedno políčko. Jedeme podél zálivu – jen samé doky, fabriky, rafinérie, anonymní, dost depresivní podívaná. „Ta Praha přece jen dýše útulností, v porovnání s tímhle ultramoderním hororem,“ před pár lety si mi o těchto končinách postýskal velmi známý český umělec.

Tohle je též ona končina, z níž v šestnáctém století pěšky hnali křesťany do Nagasaki k ukřižování. Teď tedy máme století jednadvacáté, bude nejspíš asijské, víc čínské než japonské.

Letiště Kanzai je velikánské, ale ne chaotické, se značným množstvím obchodů. Ocenil jsem, že bezpečnostní kontrola nevyžadovala sundat a k inspekci předložit boty. Za zbylou tisícovku místních peněz jsem koupil jakési chroupavé keksy – a on to byl octopus – sušené chobotničky. A k tomu plechovku dobrého piva Kirin. Priscilla koupila krabici podivných pokroutek. 

Slyšíme opakované volání nastupovat do letadla Finair, nonstop Osaka – Helsinki. Výzva japonsky, anglicky, nikoliv finsky. Obrovský dav se tam hrnul.

Náš let Osaka – Detroit měl trvat třináct hodin a také že trval. Na palubě stoprocentrně napěchováno, nezamíříme přes severní pol, ale podél Sachalinu, Aleutských ostrovů, pak k Aljašce. Celkem 11 500 kilometrů čili zhruba stejná vzdálenost, jakou jsme upluli za jeden měsíc - nebetyčně příjemnější zkušenost než teď martyrium trpící sardinky. Podstatná část pasažérů byla japonská. Jak na souši, tak i zde v letadle zhruba každý třicátý muž a každá dvacátá žena se ochraňovali hygienickým náhubkem.

Vřískající neposedné dětičky mi vždy tuze vadí, ale tyhle mi na nervy nelezly. S respektem a údivem jsem je pozoroval a oceňoval, že tak malá robátka zvládají tak komplikovaně příšernou řeč.

Za celou tu anabázi od prvního dne, došlo jen k jednomu zádrhelu, a to v Detroitu, kam nedorazilo letadlo, jež nás mělo dovézt domů do New Yorku. Zbytečně jsem láteřil, po několika hodinách se přece jen dočkal.

DOKONČENÍ PŘÍŠTĚ



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.