Neviditelný Pes

K BOJIŠTÍM V PACIFIKU 18: Překvapivé Nagasaki

10.9.2019

Noční plavba neklidná, dost rozhoupaná – stav near gale neboli „blízký vichřici“. K ránu v pondělí po velikonocích došlo k uklidnění, monitor z televizní obrazovky oznamuje naši polohu 32 stupňů 44 minut 25 vteřin severním a 129 stupňů 52 minut 06 vteřin východním směrem. My tam máme půl sedmé ráno, v New Yorku je půl sedmé večer včera, v Praze půl hodiny před půlnocí rovněž včera. Z Aucklandu jsme prozatím urazili 6345 mil, do Nagasaki nám zbývá půl míle. Už jsme hodně daleko od tropického pásma, teplota vzduchu klesla na necelých dvanáct stupňů Celsia a televizní mapa avizuje hrozivou blízkost mohutného ruského bratra, k vidění jsou Sachalin a Vladivostok.

Řada okolních ostrůvků v dohledu, lodivod nás mezi nimi zručně naviguje. Přístavní plavidlo nás vítá fontánou tryskající do značné výše, na molu velenápis oznamuje WELCOME STATENDAM a k tomu zvuky Madame Butterfly, vzlyky hanebným Amerikánem Pinkertonem zrazené Čo Čo San, které pak týž den ještě několikrát uslyšíme. Puccini svou operu umístil právě do Nagasaki, nejjižnějšího přístavu na ostrově Kyušu, tom nejjižnějším v Japonsku. 

Byl také prvním a po mnohá století jediným místem, kam Evropané směli vstoupit. Jako první se v šestnáctém století objevili Portugalci, větrem tam nechtěně zavátí na cestě do Číny. Po nich se dostavili obchodníci a misionáři, jejichž světonázor získával na popularitě. Tuze krutě ji však zatrhl císař Toyotomi Hideyoši, když poručil skupině dvaceti šesti křesťanů, mezi nimi šest misionářů a tři děti, zatčených v Kyotu a Osace, dát se na 500 kilometrů dlouhý pochod sněhem až do Nagasaki, kde došlo (5. února 1597) k jejich veřejné popravě ukřižováním. I těch tří dětí.

Zbytek tolerovaných cizinců byl segregován v ghetu, v němž si vybudovali sličné domy, a z Japonců s nimi směli být v kontaktu jen obchodníci a prostitutky. Teprve s tzv. Meiji Restoration se Japonsko začalo otevírat světu a Nagasaki pozbylo svůj primát jako jediného mezinárodního přístavu.

S výjimkou Pucciniho opery se město značně dostalo do světového povědomí 9. srpna 1945, když nad ním ve výši 500 metrů explodovala atomová bomba s přízviskem „Tlusťoch“ (Fat Man), dvakrát tak mocná, než její předchůdkyně v Hirošimě, ale s menšími ztrátami na životech (stále však apokalyptického rozsahu – odhadem mezi čtyřiceti až osmdesáti tisíc). Přitom Nagasaki, bombardování v předchozí fázi války ušetřené, mohlo zkáze zcela uniknout – nebylo totiž cílem primárním.

Tím byla Kokura (jíž na dost podrobné mapě marně hledám a nalézám jen cosi jménem Kurume), tu ale od zkázy zachránilo špatné počasí. Pilot, kapitán Sweeney, třikrát dokola marně, bez potřebné orientace, kroužil nad neviditelným městem, načež se rozhodl zamířit k náhradnímu cíli, přístavu s železárnami a zbrojovkou firmy Mitsubiši. Počasí tam sice rovněž nepřálo, ale podařilo se mu najít díru v mracích, bombu shodil kilometr od naplánovaného místa. Nagasaki má mnoho kopců, ty snad rovněž zabránily značnější devastaci.

Ještě jedna podivná náhoda si zaslouží zmínku: V minulé kapitole jsem se přiznal, že nemám problém s odpovědí, zda se mělo či nemělo zasáhnou atomově. Přeptával jsem se veteránů, ti měli stejný názor. Však ona bomba mnohým z nich patrně zachránila život. A v případě v Japonsku držených válečných zajatců život jim zachránila zcela určitě. Rozkaz k jejich popravě v okamžiku zahájení invaze byl vydán, věděli to předem. I v Nagasaki tehdy přežívali váleční zajatci ze zemí britského Commonwealthu. V onen den – jako každý den – pracovali v dolech, hluboko pod zemí, takže neměli tušení, když to v jedenáct hodin a dvě minuty tak strašidelně bouchlo. Když se pak dostali na povrch, město jejich věznitelů z podstatné části jaksi zmizelo.

- - -

Po červeném koberci jako nějaká honorace vystupujeme, za zvuků Pucciniho ovšem, Čo Čo San lká, ochotní, klanící se domorodci nám rozdávají užitečné mapy, s doporučením dávat přednost tramvajím.

Vstupuji do autobusu na projíždku a první seznamování s městem vskutku víc kopcovitým než je San Francisco, k němu přirovnávané. Stejně jako na Okinawě, i zde je uctivě se klanící průvodkyně k pramalému užitku. Pokládala za nejdůležitější nás seznamovat se svým jménem Makako, s detailním poučením, jak je vyslovovat, a proč že ji maminka tak pojmenovala.

Rozjeli jsme se, ulice města aspoň půlmilionového neuspěchány, nenapěchovány, dojem příjemný. Proplétáme se úzkými strmými uličkami, fotografuji maminky s mláďaty na zádech. Mnohé ženské postavičky maličké a též ošklivoučké. Děvčata v černých, dost bytelných punčochách, však zima ještě zcela nepominula. Černá barva tam zřejmě byla u mladé generace v modě. Počítám osoby s bílou rouškou na tváři. Nikoliv Zorro mstitel, bankovní lupiči či lupičky, ale preventivní hygienické opatření tam v prostředí s příjemně čerstvým čistým vzduchem. Vyjíždíme na nejvyšší kopec s panoramatickým výhledem na město a přístav. Přibývá mostů a tunelů. Prý kilometr dlouhý, tvrdila průvodkyně Makako. Odhadoval jsem těch kilometrů k deseti. Makako se rozpovídala o cherry blossom – květech třešňových stromů. Přednáška nekonečná – že kdy kvetou, ale letos ještě nezačaly kvést, ač už by měly, nicméně už určitě brzo začnou kvést - takto nás uondávala.

Přece jen jsme se dozvěděli užitečnou informaci, že totiž veřejní zaměstnanci mají zakázáno jezdit do práce vlastním autem. Od toho jsou tramvaje a autobusy - veřejné dopravní prostředky musí používat veřejní zaměstnanci. Míjíme benzinové čerpací stanice, marně se snažím rozpoznat tamější ceny.

Jedeme ke ground zero, k místu atomového dopadu. Přesně v 11:02 hodin, jako každý den, se ozvaly nevtíravé zvuky, trošku podobné loretánským zvonkům. 

Značně návštěvníků se hromadí v Parku míru. Fotografuji školní výpravy, přijely až z dalekého Tokia. Ty se vzájemně zvěčňují a pak spěchají se soustředit na téměř deset metrů vysokou, mimořádně ohyzdnou sochu, postavu v mrtvolně bleděmodrém provedení, jakoby Buddha v posedu, se vztyčenou pravicí varující proti nukleárnímu nebezpečí a s levicí nataženou horizontálně s apelem světu zachovávat věčný mír.

Někdejší země tábora míru rovněž přispěly svou sochařskou tvorbou: Sověti, Dederoni, vedle nich tehdejší Čechoslováci, s ukázkami správného socialistického realismu.

Závěr poučné exkurze průvodkyně Makako korunovala zpěvem. Zpívala dlouho a strašně – jakási místní varianta Madame Butterfly, co jiného.

- - -

Bez autobusu a zpěvního doprovodu jsme se od našeho Statendamu pěšky vydali do protějšího kopce, kam směřoval mnohý z nás, totiž do Nagasaki Glover Garden – „An Invitation to Romance with History“, tak tvrdila brožurka. Tam se přestěhovalo devatenácté století s osmi evropskými sídly, zahradami, zákoutími, rybníčky, spoustou květeny a výtečným výhledem dolů na náš současný svět. Vše tak pojmenováno k poctě Skota jménem Thomas Blake Glover, jehož někdejší sídlo tam na oněch značných prostorách dominuje. Tento britský obchodník se do Japonska dostal v roce 1859, když mu bylo pouhých jednadvacet let, tedy v době, kdy se rozpadala vláda feudálního šogunátu a blížila se modernizace Meiji, s otevřením dveří do světa. Glover se zasloužil o zavedení první parní lokomotivy v zemi a rovněž i zřízení první mincovny. 

Okukuji domorodý živel – všechno tak čistotné, úslužné, spořádané. Fotografuji rodinky s příkladně způsobným potomstvem, zírám na skupinu žen v aspoň sto let starých kostýmech, proč asi tak vyšnořené, chichotají se tam pod kvetoucími stromy a to nikoliv cherry blossom.

„Pěkné, že ano,“ přikývl na lavičce vedle se posadivší Angličan a pustil se do řeči, což bez vzájemného představení jako správný Angličan by přece neměl. Již se zřejmě příliš odrodil.

„Už žiji v Japonsku řadu let a myslím, že Nagasaki je to nejlepší místo v celé zemi,“ prohlásil. Když ale postřehl mé vydatné přikyvování, se svou chválou přibrzdil: „Ovšem i tady to má své mouchy. Třeba justice, jak ta tady funguje.“

Nastražil jsem pozornost, vzhledem k mé někdejší profesi a nynější zkušenosti s problematickým fungováním justice americké.

„Třeba teď začátkem března tady na ostrově Kuyšu: šedesátiletá žena se přiznala k zabití svého bratra a zapálení jejich domu. Tady advokáti obhájci naléhají na své klienty, aby se přiznali, u soudů devadesát devět procent případů končí odsouzením. Obviněný, vinný či nevinný, zapíráním riskuje daleko větší trest. V tomhle případě, co vám říkám, soudce obvinění vyhodil jako zcela nepřesvědčivé a vyplísnil policii, že obviněné nasadila do cely provokatérku, která pak svědčila tak, jak se policii hodilo.“

Ano, i mouchy v tomto sako víně.

Stavím se u šumícího miniaturního vodopádu, se sousoším – on to Puccini, celý v bílém, ruku v kapse, krasavec sebevědomý.

- - -

Večer vypukl domorodý koncert na počest Nagasaki-Statendam Friendship. Předcházely mu ostýchavé, nemotorné projevy, darů předávání a přijímání, načež se rozezněly zejména bubny. Malé dívenky bušily náramně, s ohromnou vervou.

Večer pro nás ještě nekončil. Nastala totiž CULINARY EXTRAVAGANZA. Lido, jedenácté poschodí, se stalo dějištěm přímo nezřízených cukrářských bakchanálií, jež by se hodily do Felliniho filmu. Kolem bazénu rozprostřeny stoly v celkové délce, kterou jsem odhadoval na šedesát metrů, a na nichž se skvěly všemožné dorty, výtvory z čokolády, marcipánu či bůhvíčeho. Půlmetrový marcipánový humr, jen si račte uždibnout. Tolik výtvorů dobrot, nikdo již nemohl, o půlnoci představení končilo a po Fellinim měl převzít produkci některý z mistrů absurdního divadla - Ionesco, Beckett nebo náš Havel. 

Všechny tyto dobroty a krásy, které si vyžádaly týden důkladné práce, začaly na několikaposchoďových vozíčcích mizet, dorty, věnečky, indiánky, marokánky, jichž se nikdo nedotkl – to vše se teď vyhodí, zničí - prý tomu tak musí být, z příkazu ekologicko-hygienicky korektních idiotů z nám neznámého úřadu. Hned se mi mysli mihnul onen osvícený nápad takovými skvosty krmit žraloky k docílení změny jejich kulinárních preferencí.

BUDE POKRAČOVÁNO



zpět na článek