K BOJIŠTÍM V PACIFIKU 17: Naha, kamikaze a atom
Po důkladné imigrační proceduře jsme vypuštěni na japonskou okinawskou pevninu. Poněvadž se zajímám o druhou světovou válku, opomíjím autobusy směřující k historickým památkám. V informační brožurce se dočítám, že k založení tohoto hlavního města Naha došlo v roce 1921 – tedy přesně v době zrodu KSČ, rodné strany českého národa. To aby tedy mátlo ony zájemce o stopy po dávných dějinách. Buďme však praktičtí: zásluhou důkladného amerického bombardování v roce 1945 v této Naze nezůstal kámen na kameni a začínalo se beztoho od prvopočátku.
V sobotním ránu projíždíme prázdnými ulicemi s několikaposchoďovou výstavbou, vesměs v barvách nevýrazné šedi. Jedině arabské číslice jsou k rozpoznání, nezahlédnu ani jeden firemní nápis psaný latinskou abecedou , s nám známými písmeny. Leckde jsem si ověřil, jak v totálně cizím prostředí dovedou potěšit, sebedůvěru maličké duši dodávat. Když jsem v Malajsku viděl nápis SEKOLA a pod ním pobíhající mládež s učebnicemi, snadno jsem se dovtípil, že to je ŠKOLA, a takové jistoty promptně pozbyl překročením hranice do thajského království, kde všechny nápisy mi připomínaly nepatrné varianty písmena N.
Na Okinawě, jakož i v celém poválečném Japonsku teď po víc než šedesát let, dobu tří generací, probíhá intenzivní výuka angličtiny. V našem speciálním vyhlídkovém autobusu se o nás staraly dvě klanící se, úslužné průvodkyně v bílých rukavičkách, na nohou botky s vysokým podpatkem. Ta hezčí, stále se chichotající, znala jen jedno slovo („Ou Kej“), druhá anglickým jazykem jakž takž vládla, ale dost zbytečně: zasvěcovala nás totiž do původu a mínění svého jména, též jména němé turistické družky a šoféra, a ujistíla nás, že o druhé světové válce nic neví, poněvadž se narodila až později.
Několik kilometrů za znovuzbudovaným městem vystupujeme seznámit se s končinou Himeyuri, místem tragedie, kde zahynulo přemnoho nevinných. Armáda zřídila podzemní nemocnici a zmobilizovala 219 studentek dívčí školy ke službě zraněným a umírajícím, též s odpovědností, když již bitva značně řádila, zvenčí přinášet vodu, obstarávat jídlo, vyhýbat se střelbě a nepadnout do zajetí vražedných Američanů. Centrální prostor podzemního špitálu byl propojen čtyřiceti tunely do menších slují. Jimi procházíme a u jedné ze zdí dlouze civím na zvětšené fotografie všech těch děvčat s ofinou, nevinné tvářičky. Čtu tam - v anglickém překladu ovšem – ze závěrečné fáze beznadějného boje pobídky vojenského velitelství, aby se každá rozhodla, co učinit. Tvrzení o jejich osudu se ale rozcházejí. Jeden zdroj, který tu mám před sebou, tvrdil, že ve vlhkých podzemních prostorách všech 219 dívek spáchalo sebevraždu. V publikaci Foundation of the Himeyuri Peace Museum se ale dočítám, že „My nikdy nezapomeneme hrůzu militaristické výchovy před druhou světovou válkou, která nás dohnala bez váhání na bojiště, ochotně sloužit“ a kde se tvrdilo, že jich zahynula jen polovina a ne vždy vlastní rukou.
Odjeli jsme k nejjižnějšímu cípu ostrova, místu nejposlednější závěrečné bitvy, nejkrvavějšímu střetnutí, poprvé na japonské půdě. Teď tam stojí stovky kvádrů, každý z nich s tisícem jmen padlých. Všechna v japonštině, nemohl jsem rozlišit, zda to byli pouze příslušníci armády, nebo i okinawští civilisté, kteří utrpěli větší počet ztrát.
V tamější končině došlo k zbudování Okinawa Prefectual Peace Memorial Museum, mohutného komplexu budov, obsahujícího spousty dokumentárního materiálu. V prostorách promítajících filmy z tehdejších bojů mě iritovalo přespřílišné zdůrazňování oné „overwhelming firing power of the U.S, forces“, jak americké tanky se ženou vpřed, Japonci se s velkými ztrátami snaží bránit – aniž by někoho z jich napadla eventualita se vzdát, tak přežít a mít klid. Ocenil jsem ale přiznání, že „Japonci masakrovali civilní obyvatelstvo a nutili je vzájemně se zabíjet.“
V jednom sále čítárna, u každého stolu někdo listoval ve fasciklech nadměrného formátu .Vyhledávání jmen, pátrat po okolnostech smrti? Dodatečně jsem se dozvěděl, že to byly důkazní materiály o tehdejších hororech. Svědectví se však sešlo málo: vojáci vesměs nepřežili a přeživší civilisté o tom neradi mluví.
Výtahem jsme dojeli na Observation deck prohlédnout si celou tu tragickou končinu. Směrovky ukazovaly do značně větších dálav: do Berlína 9235 km, víc do Washingtonu (12 366 km), ještě dál do bolivijského La Paz (18 064). Do sibiřského Chabarovska pouhých 2566 kilometrů. Žádný ukazatel do Prahy, natož do rodné Plzně.
Třetí a poslední naší zastávkou bylo hlavní velitelství japonského námořnictva – báze Oroku, v hloubi do délky 450 metrů, s dostatečným prostorem pro 4000 mužstva: statečně bojovali, nevzdali se, zahynuli. 13. června 1945 čili už pět týdnů po konci války v Evropě, velící admirál spolu se svými důstojníky zvolil „čestnou smrt“ (honorable death). Příslušníci americké šesté divize námořní pěchoty tam pak v podzemí napočítali 175 mrtvol.
Nahlíželi jsme do místností, ke stolu, u něhož admirál formuloval svá poslední sdělení císaři. Značně jsem zíral na poďobanou zeď s nápisem, že tady velcí vlastenci končili svůj život s použitím ručních granátů, jejichž úlomky zanechaly tak pádné, přesvědčivé stopy.
Zpět na čerstvém vzduchu jsme koupili zmrzlinu od ochotných, klanících se domorodců.
V autobuse nás průvodkyně obohatila užitečnou informací, že Okinawa má rekordně velké množství jedovatých hadů.
Při návratu z poučné expedice nás ta nemluvící průvodkyně obohatila zpěvem.
- - -
Dosavadní tématickou morbidnost posílí zmínka o fenoménu kamikaze – s původním významem „vichr z nebes“, k vděčnému zapamatování tajfúnu v roce 1281, který zničil Kublajchánovu invazní flotilu. Tohoto označení se dostalo dobrovolníkům, sebevražedně se vrhajícím se stíhačkou na nepřátelská plavidla. Poprvé se tak uplatnili u zálivu filipínského ostrova Leyte v největší námořní bitvě v historii lidstva. (Jestliže se na srážce jutlantské v Severním moři za první světové války v roce 1916 podílelo lodí 250, ve filipínském utkání jich bylo 282 a k tomu i stovky letadel. Bitva byla plná omylů, zachycených nešifrovaných zpráv, pak beztoho nesprávně interpretovaných, též šťastných náhod a tristních zklamání. Obtížně uvěřitelný případ střetnutí, kdy se flotily nenašly, minuly nebo zas omylem potkávaly. Velmistrovské obraty a monumentální hlupáctví se rodily v těchže velitelských mozcích.)
Nebyl nedostatek dobrovolníků a japonský národ je uctíval. Prý chodili v bílém, oprávěni nakupovat bez zaplacení a každá žena považovala za vlasteneckou povinnost a poctu vyhovět jakékoliv jejich žádosti. Nedaří se mi potlačit představu eventuality, zda se mezi kandidáty kdy našel nějaký šizuňk, obdařený českým nutkáním vyinkasovat výhody a bezpečně upláchnout.
Necelý týden (6. dubna) po zahájení invaze na Okinawu přilétlo 700 japonských letadel a i když se podařilo většinu jich sestřelit, přece jen stačily vážně poškodit či zcela potopit třináct amerických torpédoborců (destroyer). Jiného dne vážně poškodily tři mateřské letadlové lodi, mezi nimi i legendárně proslulou Yorktown. Z bází na japonské pevnině Kyušu přilétali kamikaze a jen deseti procentům se podařilo k cíli se vůbec přiblížit. Nicméně z celkového odhladovaného počtu 1900 kamikaze útoků potopili 56 lodí se ztrátou pěti tisíc amerických životů. Stratégové se pak právem děsili z disproporcí takové spouště, kdy sebevražedný dobrovolník je schopen způsobit smrt velkému množství nepřátel, jimž se věru nechtělo umřít. (V této souvislosti nepotlačitelné je porovnání se současností, s fenoménem třaskavinami obalených islámských teroristů.) Japonské vedení v této pozdní fázi války již ovšem nepočítalo s vítězným přemožením Ameriky, ale s plánem ji přimět k vyjednávání o příměří a odvrátit bezpodmínečnou kapitulaci.
Pravděpodobnost takového vyřešení se ale spěšně vytrácela. Americké ponorky měly notnou zásluhu na rostoucích materiálních potížích nepřítele. Zatímco v roce 1942 loďstvo bylo schopno dodat čtyři miliony tun zásob, během jednoho roku se podíl zmenšil o polovinu. Americké letectvo naházelo do pobřežních vod rostoucí množství min, značně tak ubližujících možnosti k vlastním přístavům se přiblížit. Nippon, závislý na zámořských dodávkách skoro všech druhů surovin, začal vysychat.
Zatímco v Evropě každodenní bombardování Německa nepřinášelo kýžené výsledky, situace v Japonsku se vyvíjela zdárněji. Teď, když Američané měli k dispozici letiště k smrtonosným návštěvám, jejich bombadéry B-29 se mohly dostavit s větší náloží a místo bomb výbušných dávat přednost zápalným. Vzhledem ke dřevěné a papírové architektuře ostrova, výkonněji než dynamit se uplatňovaly sirky. Vypočítalo se, že nálož zápalného materiálu v každém B-29 postačí k žehu 16 akrů. Takto došlo 9. března 1945 k navštívení Tokia, jež požárem pozbylo čtvrtinu všech budov, s větším počtem ztrát na životech než o pozdějším nukleárním zásahu Hirošimy. Do týdne se dostalo podobné pozornosti ostatním nejdůležitšjším metropolím. Odhadovaný počet čtvrt milionu zahynuvších civilistů.
Čím víc se fronta přibližovala k japonské pevnině, tím značněji rostly ztráty na obou stranách. Japonský národ, věrný své tradici, neprojevoval sebemenší náklonnost k bezpodmínečné kapitulaci. Naopak, převládalo rozhodnutí se bránit za každou cenu, kterou případně dovršit sebevraždou jako důkazu věrnosti císaři. Vlast do poslední kapky krve bránit, útočníkům uštědřit daleko větší ztráty, než jaké je potkaly na Okinawě, potopit všechny jejich lodě zásluhou neřídnoucích řad dobrovolníků kamikaze. Vydán byl rozkaz, že v okamžiku zahájení invaze dojde k popravě všech desetisicíců spojeneckých válečných zajatců (mezi nimi i Britové a Australané, kteří kapitulovali po pádu Singapuru a mnozí z nich pak převezení na nucené práce v Japonsku), což dotyčným bylo předem oznámeno.
Invaze by byla stála milion amerických životů, takový byl odhad.
Co tedy jiného zbývalo, než ty hrůzy ukončit atomově? Otázku jsem na lodi dal řadě veteránů a ani jeden z nich nedal přednost onomu, z dnešního hlediska tolik politicky korektnímu řešení, raději obětovat milion vlastních lidí.
Politicky korektním, tolik pobouřeným moralistům se sluší poznamenat podíl Sovětského svazu. Kolébka míru a socialismu byla v tomto konfliktu neutrální a neutralita jí vyhovovala víc než mír. Když se Japonci obrátili do Moskvy se žádostí o zprostředkování kontaktů s Američany, Kreml důležitý vzkaz nevyřídil, tím válku prodloužil, na pár posledních dní se do ní výhodně připletl a za odměnu schlamstl Kurilské ostrovy. Dodnes je drží. Američané nedrží nic.
BUDE POKRAČOVÁNO