25.5.2020 | Svátek má Viola


K BOJIŠTÍM V PACIFIKU 15: Iwo Jima

29.8.2019

Navigátor oznamoval, že Statendam dorazí k Iwo Jimě v 7:30 hodin ráno a v blízkosti břehu na východním konci ostrova popluje opačným směrem k hoře Suribači, načež kolem 9:00 hodiny se vydá k Okinawě, do přístavu Naha.

Prozatím jsme z Aucklandu absolvovali 5151 námořních mil, vzdáleni od Saipanu 602 mil a do Nahy nám chybí 775 mil. Iwo Jima, v souostroví Ogasawara, nám spíš známého jako Bonin, je na půl cesty mezi Saipanem a Tokiem. Stala se dějištěm mimořádně kruté bitvy, která započala 19. února 1945 a trvala do 26. března 1945, takže teď za pár dní se dočká svého šedesátého třetího výročí. 

Bylo to první utkání na původní japonské půdě. Z počtu 21 000 obhájců 99 procent jich nepřežilo, pouhých 216 jich padlo do zajetí.

Na americké straně ztráty byly rovněž rekordní: Tři divize námořní pěchoty, jimž velel pověstný generál Holland „Howling Dog“ Smith, na Iwo Jimě utrpěly jednu třetinu všech ztrát v celé této světové válce – téměř 7 000 mrtvých, 22 000 zraněných.

Byly to větší ztráty než při invazi Normandie v červnu 1944. Z třiceti tisíc mužů, jimž se podařilo dojít ke břehu, dva a půl tisíc jich padlo nebo utrpělo zranění. Bitva o Iwo Jimu se stala nejheroičtější kapitolou amerického válečného úsilí.

- - -

Už v šest hodin ráno bloumám po palubě. Z dáli se objevilo pár racků: poplachtili, zaštěbetali či zakrákorali a zmizeli. V ranním oparu se zjevilo cosi ve tvaru perfektniho trojúhelníku - jak se sem dostal, přece nejsme v Egyptě u pyramid. Zahlédli jsme několik velryb a tentokrát se nezajímali.

Začaly se blížit obrysy sopečného ostrova, jen sedm kilometrů dlouhého, spíš plochého, ale na svém západním konci s pořádným kopcem Suribači, jehož dobývání stálo spoustu životů. Když se vítězové dostali na vrchol, válečný korespondent se zasloužil o nejproslulejší americkou fotografii z celé války – vztyčování vlajky na dobytém kopci. Sochaři pak byla inspirací, jehož výsledek nelze přehlédnout ve Washingtonu, cestou na vojenský hřbitov v Arlingtonu, zastavit se tam třeba u hrobu J.F. Kennedyho.

Rozhlížím se, na obzoru ani jedno plavidlo. Onoho únorového rána se jich tady objevily desítky, stovky, napěchované mladíky odněkud z dalekého Kansasu či Kentucky. Jaký to asi byl pocit, když si nepochybně uvědomovali onu značnou pravděpodobnost, že se možná blíží k vlastnímu pohřebišti? A proč zrovna tam muset umírat?

Japonský velitel, generál Kuribayaši, se o Iwo Jimě vyjádřil jako o permanentní mateřské lodi, o veledůležitém nepotopitelném letišti. Měl svatou pravdu. Odtud pak mohly vzletět bombardovací perutě s plným nákladem až do Japonska a zde mohly při zpáteční cestě přistát. Dobytím ostrova obránci přišli o radar, který by avizoval včasné varování. Japonští piloti ztratili bázi, z níž proti nepříteli odstartovat, zatímco Američané pak mohli posílat stihačky k doprovodu a ochraně bombardérů a s možností se vrátit bez nebezpečí, že s prázdnou benzinovou nádrží se zřítí do oceánu. S Iwo Jimou v amerických rukách, kterákoli japonská metropole se tak dostala na dosah a musela počítat s eventualitou zničujícího navštívení.

Cíl to tedy prvotřídní důležitosti. Předchozí zkušenost s invazí ostrova Tarawa v Gilbertově souostroví, kde utržené ztráty měly značně nepříznivý dopad na americkou veřejnost, přiměly vojenské velení ke změně taktiky ve prospěch zmnohonásobeného bombardování ostrova před ztečí. Admirál Raymond Spruance, Chesterem Nimitzem pověřený převzetím třetí flotily, započal rekordně dlouhým a značným leteckým bombardováním ostrova: od 8. prosince každý den, od 3. ledna každý den a noc a za poslední tři dny před invazí s doprovodem intenzivní námořní kanonády. Nezůstal kámen na kameni, všechna flora a fauna zničena, zpopelněna, nezbyl tam ani jeden strom, stvol trávy. Američané snad byli přesvědčeni, že nemohlo být přeživších takového inferna. 

Ale ani tak intenzivní destruktivní úsilí nepřineslo očekávaný výsledek.

Velitel Kuribayaši se na obranu ostrova důkladně prřipravil, poručil stáhnout se z odstřelovaných břehů a vybudovat v kopcích díry, nory, systém vzájemně propojených tunelů v celkové délce osmdesáti kilometrů, umně skrytá stanoviště, smrtelně nebezpečná kulometná hnízda, opevnění k tuze nesnadnému dobývání. Poté, co Američané bez výstřelu dorazili k pevnině pokryté černým sopečným popelem, který se jim bořil pod nohama, spustila se palba, stali se snadným terčem, nebylo kde a jak se ukrýt. Trvalo víc než pět týdnů urputného boje, s plamenomety a třeba jen s bajonety, než se podařilo ostrov dobýt, zraněné ošetřit, mrtvé spočítat a identifikovat..

(Dočetl jsem se v seriozním zdroji, že OSS /Office of Strategic Services, předchůdce CIA/ doporučil použití tzv. incapacitating gases, jakéhosi chechtavého plynu. Plyn se vpustí do děr, rozveselení Japončíci vylezou a bude po bitvě bez krveprolití. Jenže jako již precedens pro náš věk, přímo hýřící iracionálnem, manželka tehdejšího prezidenta, liberální aktivistka Eleanor Rooseveltová, ve jménu humanity prosadila vetování tak novátorské válečnické metody. Než tedy plyn bez vyvrknutí malíčku, raději třaskaviny s tisíci nebožtíků.)

Urputně fotografuji, dalekohledem si zvětšuji, co nejintimněji přibližuji legendární kopec Suribači. Příroda se za tolik desetiletí už jakž takž vzpamatovala, ale část svahu tam dosud zůstala holá, nezajizvená.

K evakuaci tehdejší hrstky civilního obyvatelstva došlo před očekávanou invazí a nikdo se dodnes nevrátil – nesměl vrátit. V roce 1968 Japonci převzali neomezenou správu ostrova, na jeho opačném konci vybudovali komplex moderních budov jako svou leteckou bázi, s personálem v počtu odhadovaném na čtyři sta. Z kilometrové dálky – a blíž se tam nedalo – dělala dost science fiction dojem. I civilistům vlastní národnosti je přístup na ostrov zakázán. Jedinou výjimkou jsou rodinní příslušníci někdejších bojovníků, při příležitosti vzpomínkových dnů na nevyhrané historické utkání.

- - -

Z místa se vzdalujeme, na palubě se účastníme vlastního vzpomínkového obřadu. 

Kdosi předčítá text modlitby a rozloučení, tak jak přednesl vojenský kurát, poručík Ronald Gittelsohn 26. března 1945, čili teď za pár dní k víc než šedesátiletému výročí. „Je to ponurý krutý úkol tady před padlými našimi přáteli, kamarády, s nimiž jsme se třeba ještě včera radovali, bojovali, spolu se báli.“ Tak začal a končil s věru uvěřitelným ujištěním, že „ ti, co přestali s námi žít, budou pokračovat s žitím v nás. Amen.“

A každý z nás, kdo neměl kdy s touto končinou heroického hororu nic společného, pak hodil do moře květinu – plno kvítků se ve vlnách pohupovalo, mířilo k Iwo Jimě, od níž my se vzdalovali. A mnohému z nás ukápla poctivě cítěná slza.

- - -

V denním lodním programu jsem se dočítal o pravidelném setkávání veteránů spolupasažéřů za zavřenými dveřmi, bez přítomnosti zvídavých outsiderů, mezi něž jsem ovšem také patřil. Však jejich prožitky, vzájemné zkušenosti mezi nimi vytvářely pouto, jemuž nemohli rozumět natož se podílet ani příslušníci jejich vlastních rodin.

Došlo ale k jedné výjimce – při jejich společném fotografování. Kdokoliv se zajímal, byl vítán a já se tuze zajímal. Teď si prohlížím ten slavnostní kolektivní záběr někdejších příslušníků námořnictva, letectva, námořní pěchoty, armády, tam přítomní Američané, Kanaďané, Australané, Novozélanďané, někteří s medailemi a v uniformách. Nejmladšímu z nich bylo osmdesát roků – válčit tedy začal jako sedmnáctiletý teenager. Nejstarší, ročník 1920, nyní věk 88, v době Iwo Jimy byl pětadvacetiletý junák. Někteří vypadali znamenitě, několik se jen s bídou šouralo či se k ostatním dostavilo na vozejčku.

Všeho všudy dojemná, neveselá podívaná. Co kdysi nezabil Japonec, definitivní zkázu zaručí generál Čas, nepřítel k nepřemožení.

- - -

Kapitán se ozval s dvojím oznámením:

Že nás čeká turbulence - na mořích přece obvyklý, byť ne vítaný stav, kdy se prostředí s námi začíná poněkud a někdy i víc než poněkud kolébat, pohybujeme se pak nepevně, voda z bazénu šplíchá a v jídelnách bývá poloprázdno. Nám to prý zavinil proud dostavivší se až z Arktidy, co tady míní pohledávat? Leč obavy nejsou na místě, jsme vybaveni nejmodernějšími stabilizátory. Následovalo detailní technické vysvětlování, jež jsem přestal sledovat.

O to víc mě zaujalo oznámení druhé – že se za chvíli potkáme s lodí Independence, transoceánským kolosem, teď ale už natolik omšelým, že na mocném lanu ho táhne daleko menší loď přes celičký Pacifik, z Hawaii až do Singapuru, vleče ho do šrotu, na hřbitov do starého železa, rozparcelovat, udělat z něj třeba hřebíky, prodat Číňanům. A teď tahle kdysi náramná Independence, velká jako náš Statendam, nás míjí, žádných tisíc pasažérů na palubě, nikde nikdo, loď duchů jako v hollywoodském filmu.

Vanitas vanitatum, jaký to závěr neobvyklého dne.

BUDE POKRAČOVÁNO



SOUTĚŽ: Vyhrajte luxusní balíček s kolekcí od Rituals
SOUTĚŽ: Vyhrajte luxusní balíček s kolekcí od Rituals

Dopřejte si chvilku odpočinku, kterou vám provoní kosmetika z řady The Ritual of Jing. Právě tu teď totiž můžete vyhrát.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.