Jak se sem, doprostřed zdánlivě nekonečných savan, kam nevede žádná zpevněná cesta, dostala česká vlajka? Co tady dělají Češi, odkud a proč sem přišli?

V samém srdci černé Afriky, v Jižním Súdánu nedaleko hranic s Ugandou, na okraji domorodé vesničky jménem Ayi, stojí zděná stavba se střechou z vlnitého plechu. Připomíná trochu naši garáž, ale mezi tamními obytnými tukuly z hlíny je to přímo moderní architektura. Na průčelí je neumělou rukou vyveden bílý nápis HEALING CROSS a na boční fasádě domku stojí CZECH – SOUTH-SUDAN PARTNERSHIP HEALTH CENTRE a nad nápisem jakési logo, kombinující českou a jihosúdánskou státní vlajku. V domku sídlí zdravotní středisko a ve všední dny se kolem něj neustále rojí nějací místní lidé…

Jak se sem dostali Češi? Odpovědi na tyto a další otázky sahají až do časů, kdy tehdy ještě nerozdělený Súdán byl největším státem Afriky. Tehdy, před nějakými 15 lety, do těchto končin zavítal jeden evangelický kazatel ze severních Čech. Jmenoval se Jarda Šmahel, duší to byl dobrodruh a misionář, proto vyhledal místní křesťany a ptal se po jejich potřebách. Nebesa tomu chtěla, že si padnul do oka s místním episkopálním (anglikánským) biskupem Bernardem z „okresního“ městečka Torit. Bernard, jako zkušený a moudrý pastýř, nežádal o potraviny ani peníze, ale pravil: Přijeďte nás učit Bibli! A tak se, krůček po krůčku, začal odvíjet náš příběh. Abychom mu porozuměli, musíme na chvíli poodstoupit a podívat se do historie celého tamního regionu.

Lid, jehož zemi rozdělují řeky

Jižní Súdán je země, kde se odehrál nejdelší a nejkrvavější ozbrojený konflikt kontinentu. Občanská válka zde zuřila přinejmenším od poloviny 20. století, přičemž její kořeny lze hledat už v koloniálním období, ba možná ještě dříve.

Jméno Súdán je odvozeno od slova sudd, které označuje nedozírný močál podél soutoku Bílého Nilu a řeky Bahr al- Arab, který se dnes nachází na území Jižního Súdánu. Ani staří Egypťané, ani Římané nebyli schopni tuto zaplavenou krajinu překonat a proniknout tak do nitra Afriky.

Dnešní křesťanští jihosúdánci považují svou kulturu za dědičku „lidu Kúš“, tedy Kúšijců, o nichž starozákonní proroci píší, že to byl „národ mocný a mnohé pošlapávající, lid vysokých postav, hladké kůže a nesrozumitelné řeči, jehož zemi rozdělují řeky“. Obchodní, kulturní i vojenské kontakty starověké Núbie, ležící na severovýchodě dnešního Súdánu, či Etiopie o něco jižněji, s judským královstvím krále Šalomouna lze považovat za historicky jisté, nehledě na řadu biblických vyprávění (např. etiopská královna ze Sáby, navštěvující Jeruzalém) i mimobiblických legend.

Z novějších dějin víme, že v severním Súdánu už od 6. století působili křesťanští misionáři. Kmenová království, rozkládající se v nilském údolí mezi Horním Egyptem a soutokem Modrého a Bílého Nilu, přijala křesťanství už v 6. století.

V následujícím století byl Egypt dobyt arabskými muslimy a ti se pokoušeli pronikat dále na jih. Arabští kočovníci se postupně mísili s místními Núbijci, ti postupně přijali jejich víru a osvojili si jejich jazyk. Na rozdíl od Egypta, kde se dodnes udržela křesťanská menšina, bylo v severním Súdánu původní křesťanství zcela vymýceno.

V 19. století byl celý Súdán postupně ovládnut Egyptem, který byl tehdy součástí Osmanské (Turecké) říše. V roce 1881 se Muhamad Ahmad ibn´Abd Allah, pokládaný za potomka proroka Mohameda, prohlásil za Mahdího, mesiášského spasitele na konci časů. Seskupil kolem sebe muslimy, bouřící se proti „nábožensky vlažné“ vládě v Káhiře, která stále více podléhala vlivu Evropanů, a pod jejich vlivem se pokoušela omezit obchod s černými otroky, které arabští obchodníci exportovali z jihu země dále na sever. V roce 1898 bylo Mahdího povstání poraženo a nad Súdánem bylo vyhlášená společná anglo-egyptská správa (tzv. anglo-egyptské kondominium), v němž však měli hlavní slovo Britové v čele s britským guvernérem.

Tehdejších událostí se letmo dotýká a hony arabských otrokářů na černé otroky pohnutě líčí Karel May ve své trilogii V Súdánu.

Anglo-egyptská správa

Britové obchod s otroky ukončili a zastavili pronikání islámu na jih. Jih Súdánu, kde převládalo černošské obyvatelstvo, spravovali Britové odděleně od arabského severu, školství na jihu převzaly křesťanské misie, vyučovacím jazykem se stala angličtina. Během půl století britské vlády se značná část obyvatelstva jižního Súdánu stala křesťany, byť mnozí pouze formálně.

Tento vývoj vyvolal hněv muslimského severu. Ten se stále více dostával pod vliv radikálního „Muslimského bratrstva“, založeného v Egyptě roku 1928. To bylo hlavním odpůrcem britské moci, pod jeho vlivem vypověděla egyptská vláda smlouvu o kondominiu (1951) a nárokovala si celý Súdán.

V následujícím roce však došlo v Egyptě k převratu a egyptský král Fárúk byl svržen. Nová vláda, zcela zaměstnaná „arabskou revolucí“ doma, ztratila o Súdán zájem a rychle dohodla s Velkou Británií jeho osamostatnění. Britové zvažovali přičlenění súdánského jihu k subsaharským „černým“ koloniím, např. k Ugandě, neboť bylo zřejmé, že má více společného s nimi, než s arabizovaným severem, chaos po puči v Egyptě však dění urychlil a na tyto plány nezbyl Britům ani čas, ani síla.

V roce 1952 se proto samostatný Súdán zrodil v hranicích bývalého kondominia, nicméně moc, vliv a bohatství si podrželi výhradně arabské a muslimské elity a nově zrozené politické síly ze severu a z okolí hlavního města Chartúmu. Noví vládcové začali ihned zavádět nové pořádky. Na klíčové posty, na úřady, do škol i mezi důstojnictvo dosazovali přednostně seveřany. Angličtinu ve školách nahradila arabština, křesťanský vliv byl omezen, misionáři vypovězeni ze země, vláda v Chartůmu začala nepokrytě podporovat islamizaci a arabizaci.

První súdánská válka

V roce 1955 došlo v Jižním Súdánu k ozbrojenému povstání, což se považuje za počátek „první“ občanské války. Súdánská vláda byla podporována Egyptem a posléze (po roce 1967) i Sovětským svazem, jehož letadla několikrát jih Súdánu bombardovala. V letech 1970 – 1971 se sovětští poradci účastnili i pozemních operací. Po vleklých bojích byla tato první fáze konfliktu ukončena jednáním v etiopské Addis Abebě (1972). Dodávky zásob a výzbroje ze spřátelených zemí, zejména z Izraele a z Etiopie a Ugandy, značně posílily vyjednávací pozice Jihu, který nakonec získal jistou míru autonomie.

Všestranná podpora ze strany Izraele, který v rámci své „periferní strategie“ měl velký zájem na oslabení islámského a arabského vlivu v oblasti, byla tehdy neocenitelná, což je velmi zajímavou (a rovněž velmi neznámou a neprobádanou) kapitolou celého příběhu. Izraelská vláda představovala v té době hlavní zdroj morální podpory, diplomatické pomoci i zbrojních dodávek jihosúdánskému odboji.

Druhá súdánská válka

V roce 1983 byl v Súdánu oficiálně zaveden islámský zákoník šaría. Běžnými tresty se stalo bičování za nejrůznější přestupky či amputace končetin za krádež, zákon zakazoval rouhání a konverzi k jinému náboženství, než je islám. Tady už nešlo jen o porobení Jihu, ale také o oklešťování politické a náboženské svobody v celé zemi. Islamizace, doprovázená také násilným vykupováním půdy a všestranným hospodářským vysáváním Jihu, ukončila křehký mír a propukla tak druhá občanská válka, která – ač světem téměř neviděna – přinesla ještě krvavější boje. Hovoří se až o dvou milionech obětí a téměř čtyřech milionech uprchlíků.

Spory také podněcovalo soupeření o nově nalezená ložiska ropy, jakož i oboustranná nespokojenost se současným stavem. Řada „jižanů“ se domnívala, že autonomie rozhodně nestačí a je nutné získat úplnou nezávislost. Obdobně na severu byly nespokojeny sílící frakce radikálních islamistů, podle kterých autonomie Jihu stojí v cestě vybudování plně islámského státu.

Mezi severem a jihem panovaly rovněž značné rozdíly ekonomické, neboť arabský sever byl dlouhodobě administrativním i obchodním centrem země. Ač byl tedy primárním zdrojem konfliktů spor náboženský, či kulturně – civilizační, nelze přehlížet ani dimenze hospodářské a ekonomické. Napětí mezi etniky a kmeny, spory o zdroje, o pastviny, napajedla a trasy, kudy je hnán dobytek, jakož i (stále více) spory o naleziště ropy, její přepravní trasy a způsob rozdělování zisků z prodeje a distribuce – všechny tyto faktory hrály roli v konfliktu mezi chudým jihem a bohatším severem, navzájem se doplňovaly a nelze je od sebe jednoznačně oddělit.

Cesta k nezávislosti

Do čela „jižanského“ hnutí odporu se postavila SPLA (Sudan People’s Liberation Army), která se postupně stala vůdčí silou boje za nezávislost a na kterou navazuje i dnes v Jižním Súdánu vládnoucí SPLM (Sudan People’s Liberation Movement). V jeho čele stojí nynější prezident Salva Kiir Mayardit. Původní hlavou a „otcem“ hnutí odporu byl John Garang de Mabior, kterého Kiir nahradil po Garangově smrti při havárii helikoptéry.

Novou dynamiku nabral konflikt koncem 90. let, kdy se moci v Chartůmu chopil generál Omar al-Bašír se svou konzervativní islamistickou klikou, stal se faktickým diktátorem a zavedl přísnější fundamentalistický kurz a zintenzívnil partnerství s dalšími „darebáckými“ režimy (Írán, Irák, Lýbie), ale také např. Čínou, kde Súdán nakupoval zbraně.

V roce 1991, kdy Súdán podporoval Saddáma Husajna ve válce s Perském zálivu, do Súdánu přesunul své sídlo známý sponzor terorismu Usáma bin Ládin. V té době byl Súdán považován za „finanční ráj Al-Kájdy“. Súdánská tajná služba se podílela na přípravách nakonec neúspěšného atentátu na egyptského presidenta. To vše vedlo k postupné diplomatické izolaci súdánského režimu. V roce 1996, když americké letectvo zaútočilo na súdánskou chemickou továrnu, kde se Al-Kájda údajně pokoušela vyrábět chemické zbraně, se stala bin Ládinova přítomnost v zemi již neudržitelnou a ze Súdánu byl vypovězen.

Země bolesti a strachu

Celý region se koncem 20. století stal nepřehlednou a proměnlivou spletí zástupných válek a vnitrostátního násilí. Jih Súdánu nebyl jedinou konfliktní zónou v oblasti. Po léta doutnal konflikt v západosúdánské provincii Dárfúr mezi místním černošským obyvatelstvem a vládou podporovanými arabskými milicemi, který na počátku 21. století explodoval. Tehdy vedl až k opakovanému hladomoru, který bývá nazýván „největší humanitární katastrofou“ od konce studené války.

Súdán si tehdy od vlády USA vysloužil označení „zdrojová a tranzitní země pro osoby, které obchodují s lidmi za účelem nucené práce a sexuálního zneužívání“, což, zbaveno diplomatického jazyka, neznamená nic menšího než státem posvěcené obnovení obchodu s otroky. Připomeňme, že i česká pobočka Křesťanské mezinárodní solidarity (CSI) po léta trpělivě organizovala modlitební podporu i psaní dopisů súdánské vládě a shromažďovala skromné české prostředky, aby se tak mohla zapojit do práce ve 20. století téměř neuvěřitelné – vykupování zajatých černých vesničanů z arabského otroctví!

Tehdy se svět dovídal také o řádění povstalecké bandy krvelačného náboženského fanatika Josepha Konyho, nazývané Armáda Božího odporu (Lord’s Resistance Army, LRA) na jihu Súdánu a v severní Ugandě, která proslula drancováním vesnic a zotročováním dětských vojáků, jež bylo chartúmskou vládou dlouho přehlíženo, ba tolerováno. Tehdejší situaci dobře ilustruje i u nás známý americký film Kazatel Kalašnikov s Geraldem Butlerem v hlavní roli. Film je natočen na základě skutečných událostí a není bez zajímavosti, že sirotčinec, který založil skutečný „kazatel Kalašnikov“, Američan Sam Childers, dodnes v hraničním městečku Nimule slouží…

Všechno toto tragické dění konečně přitáhlo pozornost civilizovaného světa. Mezinárodní tlak na režim v Chartůmu zesílil, zejména pomohla změna postoje USA, které Súdán označily za stát podporující terorismus. Kvůli masakrům v Dárfůru byl generál Bašír v roce 2008 obviněn Mezinárodním trestním tribunálem z válečných zločinů, genocidy a zločinů proti lidskosti a čelí mezinárodnímu zatykači.

Vyvrcholením mezinárodního tlaku pak bylo uzavření mírové smlouvy mezi „severem“ a „jihem“ v keňském Nairobi v roce 2005. Kromě příměří a klidu zbraní bylo dohodnuto šestileté období autonomie Jižního Súdánu, po němž referendum rozhodne, zda jih zůstane součástí Súdánu, nebo se osamostatní.

Konečně svobodni!

I přes občasné přestřelky a nedořešený statut některých oblastí se křehký šestiletý mír podařilo udržet, v lednu 2011 proběhlo na Jihu referendum, při němž bylo 99% hlasů odevzdáno ve prospěch samostatnosti. Republika Jižní Súdán tak 9. července 2011 vyhlásila svou nezávislost a stala se tak nejmladším státem světa. Je také jedinou zemí na světě (s výjimkou Izraele), která se dokázala ubránit násilné islamizaci. Nicméně je také státem, který patří k nejchudším a nejméně rozvinutým, jen pomalu se vzpamatovává z půlstoletí trvající války a z nově nabyté politické svobody a státní nezávislosti.

Nejmladší stát světa

Jižní Súdán má přibližně 8x větší rozlohu než Česká republika, ale jenom o málo více obyvatel, hovoří se o 11 milionech, přesná čísla nejsou známa. Populace je velmi mladá, kolem 40 % lidí je mladších patnácti let, mnoho dětí jsou sirotci, jejichž rodiče zahynuli během válčení. Většina rodin přišla během nekonečných válek o někoho z příbuzných, mnoho starých lidí zůstalo samo bez pomoci svých dospělých dětí, protože ty buď zahynuly, nebo uprchly na bezpečnější místa.

Společnost trpí nezaměstnaností, inflací, nedostatkem potravin i vody a všudypřítomnou korupcí. Státní správa na většině území v podstatě neexistuje, kromě kmenových a pokrevních vazeb to jsou často právě křesťanské církve, které bývají jedinou funkční institucí mimo rodinu a právě na nich ležívá tíha mnoha „sociálních“ problémů (školy, sirotčince, zdravotnictví, distribuce potravin a humanitární pomoci).

Veškeré cesty nezpevněné, prašné, po velkou část roku kluzké a blátivé. Přesto se po nich prohánějí černí mladíci na motorkách – což je často nejrychlejší a nejdostupnější doprava na větší vzdálenosti, řeší se tak zásobování i nejrůznější „kurýrní“ služby. A když pak příval vody strhne most, motocykly se musejí přenášet s pomocí najatých plavců, nebo se musí absolvovat dlouhé objízdné trasy.

Jediná asfaltová silnice vede z hlavního města Juba do pohraničního Nimule na jihu. Na silnici je mnoho zátarasů sloužících pro bezpečnostní kontroly, z těch se ale v průběhu času stal způsob, jak z cestujících vymámit co nejvíce peněz.

98% národního rozpočtu tvoří příjmy z těžby ropy, přičemž jedinou možností exportu je společný ropovod vedoucí na sever skrze Súdán. A Súdán na severu také není příliš spolehlivým partnerem, neb po pádu islamistického režimu generála Umara Bašíra (2019) se země propadá do chaosu…

Staré spory přetrvávají

Koncem roku 2013 president Kiir obvinil vicepresidenta Rieka Machara z přípravy puče. Machar obvinění popřel a vzápětí se postavil do čela armády protivládních rebelů. V severních částech země tak propukají etnické nepokoje a opět jsou v pohybu masy uprchlíků…

Kiir i Machar strávili svá mladá léta v povstalecké armádě v bojích se súdánskou armádou a vládními milicemi, která se táhla až do roku 2005. Kiir patří k Dinkům, největší etnické skupině v Jižním Súdánu. Býval 2. velitelem Súdánské lidové osvobozenecké armády (SPLA), hlavního povstaleckého hnutí. Machar patří k Nuerům, druhé nejpočetnější etnické skupině. V 80. letech býval regionálním velitelem SPLA. Byl nespokojen s postupem vrchního velení, proto v roce 1991 zformoval vlastní povstalecké hnutí. Mezi odbojovými skupinami docházelo ke sporům a potyčkám, které měly často etnické pozadí. Toto dědictví zůstává dodnes nedořešeno, stále je zdrojem latentní nedůvěry a podezíravosti a bývá oběma stranami zneužíváno v rámci politického boje.

Po tragické smrti charismatického vůdce SPLA Johna Garanga v roce 2005 se Kiir stal jeho nástupcem a po referendu o osamostatnění Jihu v roce 2011 presidentem Jižního Súdánu.

Spor mezi presidentem Kiirem a vicepresidentem Macharem z prosince 2013 přerost v ozbrojený konflikt mezi Kiirovými jednotkami ovládanými Dinky a Macharovými jednotkami ovládanými Nuery. Konflikt pokračoval až do roku 2016, kdy se Machar opět vrátil do úřadu a formálně byl spor zažehnán, nicméně chaos, etnické násilí a řádění kriminálních živlů v zemi bez odpovědné vlády, prosazující vládu zákona, pokračovalo a utichá jen pozvolna. Kvůli násilí a následnému hladu opustily domovy statisíce lidí, dodnes více než milion jihosúdánců pobývá v uprchlických táborech v sousedních zemích.

Zdá se, že zlomovou událostí mezi oběma soky bylo setkání s papežem Františkem (velikonoce 2019), který je tehdy prosil o smíření a dokonce jim oběma v pokoře políbil nohy. Ať tak či onak, od té doby spolu jejich milice neválčí… Následovala série mírových dohod, které ustavily přechodné období, jež má být ukončeno svobodnými parlamentními volbami, prvními od vyhlášení nezávislosti… Na definitivní mír Jižní Súdán stále čeká.

Přesto však budoucnost Jižního Súdánu může být nadějná. Nerostných surovin je dostatek, půda úrodná, sklízet úrodu lze dvakrát ročně, přírodní zdroje včetně rezervací nejsou zdaleka tak válkou postižené, jak se zdálo.

Pokud se Jižní Súdánci dočkají moudré vlády, která nedovolí vše rozkrást či levně rozprodat, která dopřeje zemi mírových časů a dovolí lidem rozvinout potenciál, který se v zemi skrývá, může být časem mnohem lépe, než dnes.

A také pokud rozvinutý Západ – poté, co Jihosúdáncům pomohl přivést na svět jejich vlastní stát, na ně opět nezapomene – pohlcen jinými problémy. Jižní Súdán bude ještě potřebovat naši pomoc. Vyhrát válku je totiž jedna věc, ale vyhrát mír, to bývá leckdy mnohem těžší.

° ° °

Obě zdravotní střediska, to zmíněné v úvodu, v osadě Ayi, zarostlé v buši, a druhé přímo v pohraničním městečku Nimule, finančně podporuje a léky zásobuje Spolek pro Jižní Súdán, malá česká neziskovka, stojící na práci hrstky dobrovolníků. Je až neuvěřitelné, kolik se toho během těch více než deseti let podařilo, bez dotací, jen z peněz, vysbíraných korunku po korunce od drobných dárců. Přečtěte si o tom s námi. (Pokračování příště)