Socialistická kalamita v latinskoamerické zemi spěje k rozuzlení

Venezuela propadá do chaosu. Jihoamerický stát má dva prezidenty – socialistu Nicoláse Madura a centristu Juana Guaidóa. První nedávno zahájil druhé funkční období po volbách, které většina stoupenců opozice bojkotovala. Druhý, předseda parlamentu, se za prezidenta prohlásil sám.

Zemí zmítají demonstrace proti Madurovi. Kdysi nejbohatší stát Latinské Ameriky se hroutí. Chybí základní potraviny i léky, inflace dosahuje milionu procent. Zruinovanou Venezuelu opouští denně tisíce obyvatel.

„Z nebe se stalo peklo,“ napsal o své rodné zemi spisovatel Alexander Duarte, žijící v kanadském exilu.

Je zjevné, že venezuelský socialismus 21. století s neživotaschopnou přeregulovanou ekonomikou, vysokou mírou přerozdělování, zkorumpovanou státní správou a centrální bankou podřízenou vládě, je u konce s dechem. Co bude dál?

Popišme si jednotlivé scénáře, byť některé jsou pouze hypotetické:

1. Maduro si udrží moc

Nejspíš s tím ještě počítá. Jinak by už zemi opustil. Že by tedy socialismus, který na přelomu století zaváděl prezident Hugo Chávez, mohl chytit druhý dech?

Pro Venezuelany by tato alternativa znamenala další mizérii. Ze zbídačené země, kterou od roku 2015 opustily tři miliony obyvatel, by odcházeli další lidé. Úřad Vysokého komisaře pro uprchlíky odhaduje, že kdyby exodus pokračoval nynějším tempem, z Venezuely by letos utekly další dva miliony lidí. (Počet obyvatel uváděný k roku 2015 je něco přes 31,5 milionu.)

Inflace, která nyní dosahuje milionu procent, může podle odhadu Mezinárodního měnového fondu za současné politiky do konce roku vzrůst na deset milionů.

Je zjevné, že škrtem pěti nul na bankovkách loni v srpnu si Maduro nekoupil tolik času, aby s ním vydržel do příštích voleb v roce 2025. A nekoupil si ani tolik ruských žoldnéřů, aby měl jistotu, že zůstane v bezpečí.

Rusko a Čína se mu snaží pomáhat levnými úvěry, ale jihoamerický stát je příliš vzdálený na to, aby mohly poskytnout účinnou vojenskou podporu. A států, které uznávají za prezidenta jeho protivníka Guaidóa, rychle přibývá.

2. Maduro dobrovolně odstoupí, ale…

… režim se udrží. Vedení státu převezme nynější viceprezident Tareck El Aissami. Politik odpovědný za státní podniky by pokračoval v politice chávezistů, založené na znárodněném průmyslu, regulovaných cenách a sociálních programech, na které si stát není schopen vydělat.

Jiná tvář, stejná politika. Také tato varianta by patrně netrvala dlouho.

3. Madura svrhne invaze

Mohly by ji vést Spojené státy, anebo latinskoamerické země s jejich podporou.

Donald Trump možnost americké invaze zmiňoval už v srpnu 2017. Minulý týden prezident prohlásil, že „na stole leží všechny možnosti“.

Američané se však po zkušenostech z Iráku a Afghánistánu do Venezuely nepohrnou. A chuť vojensky zasáhnout v bolívarovské republice nemají ani jihoamerické státy.

4. Moc převezme opozice

Maduro odstoupí, ať už dobrovolně, pod tlakem Západu i latinskoamerických zemí, anebo přinucen armádou, která mu vypoví poslušnost. Prezidentem se stane současný předseda parlamentu Juan Guaidó. Už se za něj ostatně prohlásil.

Odvolal se přitom na článek venezuelské ústavy, která předsedu Národního shromáždění zmocňuje k tomu, aby v případě, kdy prezident hrubě porušuje své povinnosti, převzal jeho povinnosti. (Pokud to ovšem potvrdí Nejvyšší soud.)

Teprve pětatřicetiletý Guaidó stojí v čele centristické strany Lidové vůle, která má v programu návrat k tržní ekonomice, menší stát a decentralizaci moci. Má podporu vlády ve Washingtonu. Potřebuje ale, aby se za něj postavili nejvyšší velitelé venezuelské armády, nebo aby ho aspoň respektovali.

Nasnadě je však klíčová otázka: Byl by Guaidó schopen zavádět tržní ekonomiku ve státě, jehož obyvatelé jsou zvyklí na regulované ceny a peníze od státu, a přitom si udržet podporu? Jinými slovy, je reálné za podmínek parlamentní demokracie prosadit v rozložené Venezuele hospodářské reformy a liberalizovat trh?

5. Armáda odstaví politiky

… a vládnout budou generálové. V Latinské Americe nic mimořádného.

Venezuelská armáda dává najevo, že podporuje Madura. Jenže i chilská armáda dlouho vydávala prohlášení o tom, že stojí za legitimně zvoleným prezidentem, marxistou Salvadorem Allendem. Sám Augusto Pinochet, pozdější diktátor, potlačil pokus důstojníků o převrat, než se v září 1973 postavil do čela pučistů a velel útoku na prezidentský palác v Santiagu.

Také venezuelské armáda nestojí za Madurem skálopevně, byť o tom velení ujišťuje. Během posledního roku skončily ve vězení desítky důstojníků za zradu a vzpouru. A minulý týden dezertoval venezuelský vojenský atašé ve Washingtonu.

Lze předpokládat, že s rostoucí bídou a chaosem loajalita generálů vůči Madurovi slábne. V armádním velení může převládnout názor, že Maduro, ani opozice sociální stabilitu nezajistí, že je nezbytný vojenský zásah a vojenské vedení země, tedy řád a disciplína.

Bylo by to bolestivé řešení. Vojáci nepostupují v rukavičkách a Venezuelci s jejich režimem mají trpké zkušenosti. Vojenská junta vládla zemi v letech 1948 až 1958. Obdobně jako jiné vojenské vlády v Latinské Americe neblaze proslula vězněním, mučením a zabíjením politických odpůrců.

Je otázkou, jak by venezuelská generalita naložila s hospodářstvím. Že by snad inspirována Pinochetem a chilským úspěchem pozvala nějaké „Chicago boys“ a nechala ekonomice volný průběh?

Takže si vyberte. Vlastně ne, vybrat by si měli Venezuelci. Jenže kdoví, jestli k tomu dostanou příležitost.