Udeřila poslední hodina latinskoamerických demokracií?

Jižní Amerikou se valí vlna nepokojů. Rušení dotací benzinu a další úsporná opatření vyvolaly demonstrace v Ekvádoru. Proti autoritářské vládě protestovali Venezuelané. Nikaragujce přivedla do ulic chystaná penzijní reforma, Kolumbijce především zdražení cen energií.

Pod tlakem ulice i armády musel rezignovat a uprchnout do Mexika bolivijský prezident Evo Morales, jedna z ikon levicových revolucionářů. Nepokoje v zemi podnítily volby, ve kterých si chtěl matador, vládnoucí Bolívii 14 let, pomocí podvodů zajistit další mandát a už po prvním kole hlásil své vítězství.

Bouřlivé protesty zasáhly dokonce výkladní skříň Jižní Ameriky – Chile. Roznětkou nepokojů tam bylo zdražení veřejné dopravy v metropoli. Vedení města plán odvolalo, mezitím ale protesty přerostly v širší rebelii proti vládě, která se chlubí slušnými makroekonomickými daty, ale nedokázala odstranit propastné sociální rozdíly. V Santiagu vzplály barikády, do ulic vyjeli vojáci.

Analytici Marian Blasberg a Jens Glüsing si v listu Spiegel kladou otázku, co mají tyto protesty společného. Upozorňují, že v regionu nenastalo žádné jihoamerické jaro (mimo toho kalendářního).

Protestující lidé v ulicích nevolají po demokracii, demokracie je zklamala. Nevidí v ní záruku slušné životní úrovně. A jejich hněv posiluje to, že zvolení vůdci jsou vesměs zkorumpovaní a zneužívají moc.

Růst nerůst

Většina jihoamerických zemí založila své ekonomiky na exportu komodit. Když doba jejich boomu pominula a příjmy rozpočtu propadly, začaly si vlády půjčovat. Ted splácejí dluhy, a tak musí omezovat výdaje.

Vyhlídky na ekonomický vzestup jsou přitom ve státech Jižní Ameriky mizivé. Mezinárodní měnový fond v srpnu snížil odhad letošního hospodářského růstu regionu z 1,4 na 0,6 procenta.

Je patrné, že tamním ekonomikám by prospěly nižší úrokové sazby. Někde je centrální banky snížily. Například v Brazílii základní sazba klesla na šest procent, v Chile dokonce na 2,5 procenta. Níž ale jít nemůžou.

„Pro celý region je nezbytná fiskální konsolidace… Pro snížení sazeb je omezený prostor. Pro to, abyste udrželi příliv zahraničního kapitálu, musíte mít dostatečně pozitivní úrokový diferenciál,“ vysvětluje v rozhovoru pro agenturu Reuters Albert Ramos, ředitel oddělení pro Latinskou Ameriku v bance Goldman Sachs.

Nastoupí vojáci?

Ekonomická realita naznačuje, že Jižní Amerika nebude v příštích letech patřit mezi vzkvétající a poklidné oblasti světa. Jaké to bude mít důsledky?

Javier Corrales, profesor politologie na Amherstově vysoké škole v Massachusetts varuje před rostoucím vlivem armády v tamních státech. V článku pro Americas Quarterly píše: „Jižní Amerika je známa jako oblast vojenských junt. Teď se může stát regionem militarizovaných demokracií.“

Profesor Corrales upozorňuje, že demokratické vlády v jihoamerických státech, ať už se řadí napravo nebo nalevo, v době sociálních nepokojů hledají záchranu u vojáků. A vojáci, jak bývá zvykem, nepostupují v rukavičkách, armáda se stává nástrojem represe.

Ekvádorský prezident Lenín Moreno se tak obklopil generály, když vyhlašoval výjimečný stav jako odpověď na protesty proti úspornému programu vlády. Také chilský prezident Sebastián Piñera oznamoval výjimečný stav s generalitou v zádech.

Šéf Brazílie Jair Boslonaro vyslal vojáky na aktivisty protestující proti zakládání požárů v Amazonii, zatímco bolivijský prezident Evo Morales povolal armádu, aby zakročila proti stoupencům opozice.

Hlasatel socialismu 21. století, kolumbijský vůdce Hugo Chávez, zase založil „alianci chudých a vojáků“ k obraně před „reakcionáři“. Teď v jeho stopách kráčí Nicolás Maduro.

Ani ryba, ani rak

Armády v jihoamerických zemích v minulých desetiletích svrhávaly vlády. Nyní až na výjimky (Bolívie) pomáhají vládám, které se snaží udržet zbytky důvěryhodnosti. Podle loňského průzkumu Institutu Latinobarómetro v Argentině, Bolívii, Brazílii, Ekvádoru a Chile důvěřuje tamním vládám v průměru 22 procent obyvatel, zatímco armádám 44 procent.

Ze stejné sondy vychází závěr, že 79 procent obyvatel těchto zemí pokládá vládu za zkorumpovanou a ovládanou mocnými zájmovými skupinami. Znepokojivé číslo. Co je ale ještě víc alarmující: Na tutéž otázku odpovědělo před jedenácti lety kladně o 18 procent lidí míň.

Spiegel z toho ve zmíněné analýze dělá logický závěr: „Mezi lidmi narůstá skepse k tomu, že demokratické vlády můžou splnit svůj základní slib – rovné příležitosti pro všechny.“

Pokud bude tato skepse narůstat, může dál posílit vliv vojáků. Nemusí to nutně vést k převratům a k vládám vojenských junt, ale ke stavu, který profesor Corrales popisuje jako militarizovaná (potažmo represivní) demokracie – ani demokratická ryba, ani diktátorský rak.