JIŽNÍ AFRIKA: Po apartheidu a fotbalovém šampionátu – 3
Vedení ANC je si trvajících a v mnohém ohledu i rostoucích disproporcí dobře vědomo a rozhlíželo se po vhodném nápravném opatření v mnoha směrech včetně amerického vzoru existenčního zvýhodňování podle rasového klíče. Taková praxe již tam trvá po dobu tří generací - ona Affirmative Action, „pozitivní diskriminace“ (oxymoron, logický nonsens typu suchá voda, živý nebožtík či demokratický komunista), preference s písmeny AA.
V Jižní Africe zavedli písmena BEE, zkratku programu Black Economic Empowerment, který se zrodil v hlavách bělochů, předních podnikatelů, představitelů průmyslu a byznysu. Novinka BEE znamenala hodnocení podniků podle řady kriterií - procento vlastnického podílu černochů, jejich zaměstnanosti, s možnostmi prosadit se v manažerských rolích, s příležitostmi získat vyšší kvalifikaci. Čím kladnější vyhodnocení podniku, tím větší pravděpodobnost obdržet zakázky od veřejného sektoru.
Vstřícný krok, šlechetné gesto? Skeptici interpretují skutečný motiv též jako snahu odvrátit hrozící eventualitu znárodňování, vyvlastňování, nezřídka s negativním dopadem. ( Tak například potvrzovaly zkušenosti ve východní Africe, poté, co došlo k vyhnání příslušníků indické menšiny, která tvořila naprostou většinu maloobchodních aktivit. V Keni jsem byl svědkem zkázonosného dopadu.)
Pro černošskou většinu to prozatím bylo fiasko – dismal failure. Zamýšlená tvořivá podnikatelská třída nevznikla, slovy prezidenta Zumy, „jen několik jedinců hodně vydělalo“. Pouze to vedlo k vytvoření malé skupiny výtečně zbohatnuvších černošských kapitalistů, z právníka Patrice Motsepe se stal důlní magnát a dolarový miliardář.
Stát s rekordně vysokou nezaměstnaností trpí akutním nedostatkem dostatečně kvalifikovaných pracovníků. Onen Global Competetive Index při uplatnění kriteria vzdělanosti pokládá Jižní Afriku za jednu z nejhorších – national disaster, národní pohromu, 80 procent všech škol je hodnoceno jako „disfunctional“ . Pouhých 11 procent žactva se kvalifikuje k přijetí na univerzity. Většina se potácí na hranici problematické gramotnosti, a v případě černošské mládeže je situace daleko horší než u bělošských nebo asijských protějšků.
Požadavky pro přijetí jsou pro žadatele z řad černochů nižší. V roce 1994, polovina univerzitních studentů (z celkového počtu 528 000) byli černoši, kdežto nyní, v roce 2010, z 800 000 studentů jich už jsou dvě třetiny a čtvrtina je bělošská. Jonathan Jansen, první nebělošský prorektor (Vice-Chancellor), z celkového počtu 23 univerzit, tři čtvrtiny jich hodnotí jako „fraudulent“ – čili cosi v podobě plzeňské právnické fakulty. Fiasku se vyhýbají snižováním požadavků a propadající studenti obviňují učitele z rasismu. V mezinárodním hodnocení (Times Higher Education Supplement) pouze jedno učiliště – University of Cape Town - si zasloužilo zařazení mezi 200 nejkvalitnějších institucí na světě. (Zdá se mi to být příliš přísný úsudek, rozsudek. Měl jsem tam příležitost přednášet a stejně tak i na univerzitě Witwatersrand v Johannesburgu . Výsledný dojem a zkušenosti pozitivně příznivé.)
Značná rasová disproporce se rovněž projevuje v oblasti národního zdraví. Za posledních 20 let pohroma HIV/AIDS důkladně k horšímu ovlivnila průměrnou dosaženou životnost - 47 roků pro černochy, 72 pro bělochy. Obrovská je disproporce nákazy: černochů je postiženo 14%, míšenců 1,7% a bělochů 0,3%.
V současné době nákazou trpí 6 milionů – každý osmý občan. Tři miliony jich už zemřelo, dalších 350 000 zemře každý rok. Denně přibývá 1350 případů onemocnění, s devastujícím demografickým dopadem, rostoucím počtem sirotků a odpovědností státu se o ně aspoň poněkud postarat.
I když se údajně podařilo snížit počet vražd o jednu polovinu, Jižní Afrika zůstává zasažena obrovskou kriminalitou: již dřív zmíněný World Competetiveness Survey uvádí údaje: denně 50 vražd, 100 znásilnění, 130 ozbrojených loupeží, 550 násilných přepadení. V době apartheidu k většině zločinů docházelo v segregovaném černošském prostředí, kdežto v nynější době jsou skutečností a zkušeností univerzální. „Zločinnost v Jižní Africe je tak závažná , že se stalo smutnou realitou, že nikoliv zda, ale kdy se také staneme obětmi,“ byla slova soudce v Durbanu poté, co odsoudil tři muže, kteří se zmocnili automobilu učitelky a ji shodili z vysokého mostu. „My jsme poděšeni do té míry, že se už necítíme být svobodní,“ prohlásil Max Price, zpravidla zdrženlivě se vyjadřující rektor univerzity v Kapském městě (The Economist, 5.6.2010).
Zejména černošská mládež se dopouští vandalismu, vloupání, přepadávání, bitek s policií - nedostatečně početnou a vycvičenou, špatně placenou a ovšem zkorumpovatelnou. Vláda ztrojnásobila výdaje na boj proti zločinnosti, příslušníci střední třídy , ať už jakékoliv rasy, žijí ve stavu obležení, za barikádou vysokých zdí, s poplašným zařízením, elektrickými dráty, hlídacími psy. V zemi vzrostl počet soukromých strážců (private security guards), že už jich je dvakrát tolik než vší policie.
Kromě kriminality, značně se daří korupci ve všech sférách života, zejména ve veřejném sektoru. Třetina 83 členů ústředního výboru (national executive committee) ANC již byla vyslýchána pro podezření z korupce.. Odhadovaný počet 400 000 veřejných zaměstnnců, zejména uředníků místní správy, pobírá požitky, na něž nemá nárok. „Nestal jsem se bojovníkem za svobodu, abych byl chudý,“ je pak nijak netypické zdůvodnění – v převažujících podmínkách beztrestnosti všemožných hanebností.
K nedostatku inhibicí dlužno připočíst nedostatek vzdělání a potřebných zkušeností. V prvních pěti letech po apartheidu se počet bělošských zaměstnanců v místní správě snížil o víc než polovinu a vakuum zaplnili nekvalifikovaní zájemci.
ACN prosazuje systém tzv. cadre deployment, do funkcí jmenovat věrné, jakkoliv neschopné straníky. Zatím však některá místa, kde musí sedět odborník, zůstávají neobsazena, poněvadž nelze najít vhodného černého kandidáta a kvalifikovaný, zajímající se kandidát neuspěje, poněvadž to je běloch. Prezident Zuma, již po řadu let se potýkající s obviněními z vlastní korupce, nedávno neváhal hodnotit stav veřejné služby jako ten zcela nejhorší na světě.
Již půl milionu Jihoafričanů emigrovalo. Vesměs to jsou ti nejvzdělanější – lékaři, inženýři, manažeři, učitelé, které jejich země nejvíc potřebuje. Z jednoho průzkumu (bez ale přesných údajů, kdy, kým a jak byl realizován) se dočítám, že o emigraci uvažuje 14 procent bělochů a též 13 procent černochů.
Dilema, zda zůstat či odejít, postihuje i českou komunitu převážně posrpnových utečenců z roku 1968, jejichž počet se odhaduje na víc než čtyři tisíce . Vágní odhad ponouká ke stejně nepřesnému závěru, že asi tak polovina jich už opustila stát svého azylu, buď na další utečeneckou adresu, nebo návratem do rodné země. Ať už se pohnuli jakýmkoliv směrem, v případě, že již dosáhli penzijního věku a důchod si ponechali v původní měně – jihoafrickém randu, hodně si tak ublížili. Rand proti všem západním měnám včetně české povážlivě pozbyl na své hodnotě a místo předpokladu záruky slušně situovaného dožití aby jim teď zbývala ponurá perspektiva s žebráckou holí.
Většina Jihoafričanů jakéhokoliv původu či pigmentace však dává přednost zůstat doma a projevuje optimistickou důvěru ve šťastnou budoucnost všech ras.
Jedinou výjimkou zůstává rasově motivované násilí proti černochům z jiných částí Afriky, v odhadovaném počtu osmi až devíti ilegálních imigrantů, vetřelců, z toho tři miliony chudáků z vyhladovělého sousedního státu Zimbabwe.
Poznámka redakce: Před pár dny vyšla další autorova knížka, tentokrát s názvem Z Hongkongu na ostrov, který nebyl. Zážitky z putování po světě jsou doplněny spoustou autorem pořízených fotek. 224 stran, cena 263 korun.
Neoficiální stránky Oty Ulče
