(Dodatek k článku o svátku 9. avu)

„Chrámová hora je v našich rukou!“ Tato věta, kterou izraelský velitel Motta Gur v červnu 1967 ohlásil vysílačkou svému generálnímu štábu, zasahuje nerv židovské duše. Nechápavé tváře vyčerpaných výsadkářů u Zdi nářků se staly symbolem uskutečnění prastarého snu o návratu židovského národa do Svatého města.

Ortodoxní Židé se denně modlí: „Zbuduj Jerušalajim, Svaté město, rychle za našich dnů! Smiluj se, Věčný, náš Bože, nad svým lidem Izraelem, nad svým městem Jerušalajimem [snad lze takto skloňovat, i když je jméno v hebr. vlastně v plurálu? Obdobně dále (já bych spíš zůstal u vžité české podoby Jeruzalém, tam není se skloňováním problém), nad Siónem, místem tvé slávy, nad královstvím domu Davida, tvého pomazaného, i nad tím velkým a svatým domem, nad nímž je vzýváno tvé jméno... Ukaž nám, Věčný, náš Bože, útěchu pro tvé město Sión a vybudování Jerušalajimu, tvého svatého města... Pochválen budiž, Věčný, jenž ve svém slitování zbuduješ Jerušalajim. Amen.“

Průběh každého dne, veškeré bohoslužby, cyklus roku i biblické svátky izraelského národa jsou od těch dob, kdy král Šalomoun při zasvěcování Prvního chrámu vyhlásil toto místo jako centrum modlitby (1. Královská 8; 2. Paralipomenon 5-6), prozářeny touhou po Jeruzalémě. V babylónském zajetí dával prorok Daniel v sázku svůj život, neboť byl rozhodnut se třikrát denně modlit u okna otevřeného směrem k Jeruzalému (Daniel 6,11). Rabín Chija Ben Abba s odvoláním na rabína Jochanána z toho odvodil, že by se nikdo neměl modlit v domě, který nemá okna (Babylónský talmud, traktát Beráchót 34b). Tak hluboký vztah k určitému místu nemá na tomto světě žádná skupina lidí.

Vztah lásky mezi národem a izraelskou zemí je přitom v nejlepším případě dvojsečný. Rozumové zdůvodnění pro něj neexistuje. Ve skutečnosti jsou ti, kteří touží po Siónu, a to dokonce když zrovna sedí „u vod Bábelu“ (Žalm 137), šílenci. Již ve starověku učenci věděli, že Jeruzalém nenabízí ani „plody genezaretského jezera“, ani „termální prameny tiberiadské“ (Babylónský talmud, Pesahím 8b). V polovině devatenáctého století vylíčil jeden křesťanský poutník Jeruzalém ne snad jako město tří světových náboženství, nýbrž jako „zapomenuté a celým světem opovržené horské hnízdo“. Země Izrael nemůže nic nabídnout, žádné podzemní poklady, dokonce ani vodu. Na to již před vstupem do země Kanaán upozorňoval Mojžíš (5. Mojžíšova 11,10-12). Charakter země je nespolehlivý, nevypočitatelný. Proto ten, kdo musí do této tvrdé půdy vložit drahé símě, pláče (Žalm 126,5).

I zcela aktuálně je vztah Izraelců k jejich hlavnímu městu dvojaký. Podle dotazníků připadá toto město mladým lidem „příliš vzdálené“ a „cizí“: je pro ně hlavním městem ultraortodoxních Židů a Arabů, městem nějakého jiného národa a jiného státu. V roce 2008 vyšlo najevo, že polovina všech mladých lidí před svou vojenskou službou ve Svatém městě ještě nikdy nebyla.

To číslo není náhodné, jde o příznačný jev. O to, zda Jeruzalém má být hlavním městem národa Židů, probíhaly od samého počátku spory i uvnitř židovského národa. Například když Ben Gurion v prosinci 1949 vyhlásil Jeruzalém jako hlavní město, stalo se tak přes odpor prvního státního prezidenta Chaima Weizmanna. Tehdejší ministr zahraničí Moše Šaret kvůli tomu podal demisi. Ben Gurion to dokázal utajit a odmítl jeho odstoupení přijmout.

Již po několik let musejí všichni izraelští školáci alespoň dvakrát během svého školního věku Jeruzalém navštívit. Učitelům židovského národa bylo odjakživa jasné, že láska k „městu velikého Krále“ není ničím samozřejmým. Věnovali velké úsilí tomu, aby denně svému lidu připomínali jeho srdce. Proto ženich pod svatebním baldachýnem rozšlapává sklenici a doprovází to chvalozpěvným vyznáním: “Jestli, Jeruzaléme, na tebe zapomenu, ať mi má pravice sloužit zapomene“ (Žalm 137,5, ekumenický překlad).

© Johannes Gerloff
Překlad Ivana Kultová
www.wilberforce.cz