Než se dostanu k posouzení nejčerstvějšího dění v Jeruzalémě, rád bych měl odpověď na otázky, jichž se nabízí celá řada.

Je vůbec nutné, aby svět uznal hlavní město nějakého svrchovaného státu? Nebylo by teď fér, aby Izrael na oplátku uznal Washington jako hlavní město USA, nebo Moskvu či Berlín? Prosila se někdy nějaká jiná země světa mezinárodního společenství, aby uznalo jejich hlavní město?

A dále: je nutno chválit Trumpa za to, jak se svým výrokem přiblížil realitě? Uznal přece hlavní město, které je hlavním městem právoplatně už skoro sedm desítek let. A přitom jenom – očividně váhavě, ale přece jen – učinil první krok k splnění (vlastně závazného) rozhodnutí, které jeho Kongres odhlasoval před více než dvěma desetiletími.

Poznámka na okraj: dříve než Američané dokázali Rusové nejen vyslat prvního člověka do vesmíru, ale také – o celého půl roku – uznat Jeruzalém jako hlavní město Izraele. A kdo proti tomu tenkrát pohoršeně vykřikoval?

Evropané se zdráhají uznat za hlavní město Izraele byť i jen západní Jeruzalém. Proto také mají všechny členské státy EU svá velvyslanectví v Tel Avivu, který hlavním městem státu Izrael nikdy nebyl. Izrael je jediným státem na světě, kde my Evropané nemáme své ambasády v příslušném hlavním městě. Není skandál právě tohle? Zvlášť když, jak to vypadá, není pro nikoho problémem mluvit o východním Jeruzalému jako o hlavním městě „státu Palestina“? A přitom nějaký takový „stát Palestina“ ani neexistuje. V existujících, právně závazných smlouvách, jako například v Dohodě z Osla, se s takovým státem jako s cílem politického procesu mezi Izraelci a Palestinci ani nepočítá.

Evropští politikové a diplomaté toto své chování zdůvodňují tím, že v plánu rozdělení, který OSN vyhlásila 29. listopadu 1947, se s Jeruzalémem počítalo jako s „odděleným celkem“ (corpus separatum). Na pokus realizovat tuto její 181. rezoluci však jeden celý svaz států odpověděl válkou, což je v dějinách OSN ojedinělé. Navíc nejsou závěry Valného shromáždění OSN právně závazné, jsou to – i když to většina Izraelců vůbec neslyší ráda - pouhá doporučení.

Když evropští politikové v tomto okamžiku odmítají uznat Jeruzalém jako hlavní město Izraele a poukazují přitom na možné násilnosti, a pak hned jakoby preventivně varují, aby tam lidé necestovali – neměli bychom v tom vidět de facto schvalování teroru? Zvlášť když se sklánějí před násilím, ještě než vůbec vypuklo?

Projevy předních západních politiků už nesou první ovoce. Na Jaffské ulici v Jeruzalémě mne zastavují dva turisté a ptají se: „Je dnes možno jít na Olivovou horu?“ Jeden přítel, který je na obchodní cestě v Tel Avivu, se mne vyděšeně ptá mailem: „Dá se o víkendu jet do Jeruzaléma?“ Krátce nato u mne zvoní telefon. Jeden cestovní agent z jižního Německa chce vědět: „Co mám říci vedoucím skupin, kteří teď chtějí odříci své plánované cesty do Izraele?“

Co z toho, ať už z krátkodobého nebo dlouhodobého hlediska, vyplyne na politickém kolbišti, když je pro Evropu snazší uznat moc teroru než hájit historická fakta? Zvlášť když se žádné pohoršení nedá srovnat s tím, jaké vypuklo, když UNESCO v poslední době několikrát svatým místům ve Svaté zemi upřelo jejich – z hlediska dějin ve skutečnosti nepopiratelné – židovské kořeny. O čem se z toho mají poučit Kurdové nebo Katalánci, když chtějí, aby svět vzal jejich politické ambice vážně v úvahu?

Jak je vidět, je někdy teror účinný ještě dříve, než se rozjede. Svádí nejen politiky k veřejným prohlášením, nýbrž také podnikatele a turisty k úzkostlivým otázkám. Vzhledem k dnešní situaci v Izraeli a zároveň k dění v arabském světě si leckdo v arabské společnosti položil otázku, zda se teror skutečně vyplatí. Uspěchaná předběžná poslušnost Západu nás poučuje o tom, že ano. Tím vznikají závažné otázky, které volají po vysvětlení.

Přeložila Ivana Kultová