Statut mezinárodního města, navrženy Spojenými národy v r. 1947, zůstal jen na papíře, když Arabové plán rozdělení britské mandátní Palestiny na dva státy odmítli a rozhodli se přivlastnit si celé město i celou Palestinu válkou. Izrael se však ubránil a Arabové naopak ještě další území ztratili. Jeruzalém však zůstal až do r. 1967 rozděleným městem, do jehož východní části, zahrnující i historické Staré Město, neměli Židé vůbec přístup. Šestidenní válka Židům starý Jeruzalém opět otevřela, nicméně Jeruzalém zůstává i v současných jednáních o konečném uspořádání izraelsko-palestinských vztahů nejvíce sporným bodem.

Význam Jeruzaléma v židovské historii

Jelikož historie židovského národa je mnohem starší než historie islámu, je na místě přistoupit ke zkoumání historického a náboženského významu Jeruzaléma z této strany. Nejstarší písemný záznam o tomto místě nacházíme v knize Genesis 4,18, kde se Abraham setkává s Malkísedekem, králem Sálemu (starší název Jeruzaléma). Později zde, na pahorku Moria, staví oltář k obětování svého syna Izáka. A zde také vidí Jákob ve snu žebřík s anděly sestupujícími z nebe. Na dnešní Chrámové hoře v Jeruzalémě stál první židovský chrám, postavený Šalomounem tisíc let před naším letopočtem, a ještě daleko větší druhý chrám z prvního století, pro nějž dal král Herodes rozšířit vrcholovou plošinu tím způsobem, že vrch Moria byl obestavěn mohutnou čtvercovou zdí a vnitřek tohoto vrcholového „kotle“ vyplněn násypem. Sotva dokončený velkolepý chrám však rozbořili Římané r. 70 tak důkladně, že stát zůstala pouze část západní opěrné zdi chrámové plošiny, nazývaná hebrejsky Ha Kotel, anglicky Western Wall a česky známá jako Zeď nářků, protože u ní židé dodnes oplakávají zánik své svatyně.

Když byli židé ze svého hlavního města vyhnáni císařem Hadriánem po neúspěšném povstání proti Římu v r. 135, město bylo srovnáno se zemí a přestavěno v římském stylu pod názvem Aelia Capitolina; celá provincie byla přejmenována na Palestinu a tím oficiálně „vymazána“ jakákoli souvislost s Izraelem. Po dvě tisíciletí se vyhnaní židé třikrát denně modlili s tváří obrácenou k Jeruzalému a velikonoční sederovou hostinu končili přáním „Příští rok v Jeruzalémě!“ Název Jeruzalém se v tenachu, židovské bibli, vyskytuje jmenovitě 349krát, pod synonymem Sión 108krát. Historicky i nábožensky hrál Jeruzalém v židovství vždycky ústřední roli.

Význam Jeruzaléma v islámu

Na rozdíl od bible se v koránu, svatém Písmu islámu, Jeruzalém nevyskytuje vůbec a v islámské historii žádnou podstatnou roli nehrál. Jediné místo, ze kterého muslimové odvozují svůj „náboženský nárok“ na Jeruzalém, je 1. verš v súře 17:

„Sláva tomu, jenž za noci přenesl služebníka Svého z Posvátné mešity do mešity nejvzdálenější, jejíž okolí jsme požehnali.“

Mešita al-Aksa („nejvzdálenější“), která dnes na Chrámové hoře v Jeruzalémě stojí, však byla postavena teprve o sto let později. Názvem al-Aksa tehdy vládnoucí Umajjádovci dodatečně (a velmi chytře) umožnili vykládat dotyčný verš tak, jako by zde Prorok mluvil o noční cestě z Mekky do Jeruzaléma. Místo startu je reálné, neboť „Posvátná mešita“ v Mekce opravdu v té době existovala, ale Jeruzalém dobude kalif Omar až za 17 let a ještě dalších 50 let zde žádná mešita neexistuje, takže cílem oné bájné noční cesty nemohl být Jeruzalém. Proč tedy Umajjádovcům tolik záleželo na tom, aby postavili mešitu al-Aksa právě zde?

Umajjádovská dynastie (661-750) ovládala tehdejší islámský svět z Damašku v Sýrii. Patřila k sunnitské větvi islámu, zatímco kolébku islámu, Mekku v Arábii, ovládali šíité. Damašek nemohl doufat v aureolu svatosti, jakou se pyšnila Mekka, ale Jeruzalém, náležející rovněž k syrské provincii, jakousi šanci měl. Vždyť i Mohammed ve snaze získat židy pro nové náboženství zpočátku nařídil, že muslimové se stejně jako židé mají modlit směrem k Jeruzalému. Teprve po roztržce se židovstvím (624) se původně přátelský tón koránu mění a je nařízen nový směr modlitby, Mekka. Umajjádovci by byli z Jeruzaléma rádi učinili nové náboženské centrum, syrskou Mekku. Doufali dokonce, že se ujme putování do Jeruzaléma místo do Mekky (hadž). Proto také nešetřili na velkorysé výstavbě v Jeruzalémě a po Skalním dómu (685-691) staví na Chrámovém návrší mešitu al-Aksa (r. 715). Nicméně ani název vypůjčený z koránu nemohl Mekku o její první příčku připravit, Jeruzalém to nedotáhl výš než na třetí.

Se zánikem dynastie Umajjádovců v r. 750, které vystřídali Abbásovci, se sídlo kalifátu přenáší do Bagdádu a Jeruzalém začíná upadat do bezvýznamnosti. Teprve za křižáckých válek o tři století později muslimský zájem o Jeruzalém opět vzroste, hlavně ovšem díky tomu, jak velikou cenu mu přičítají křesťané. Ajjúbovci, potomci Saladinovi, se zde přetahují o vládu s křižáckými Franky až do r. 1250, kdy zemi ovládnou egyptští Mamlúkové. Jeruzalém, od r. 1219 po více než tři století bez hradeb, se dále vylidňuje a upadá.

Teprve Ottomanská vláda (1516-1917) Jeruzalém nakrátko opět povznesla, když Sulejman Nádherný nechal obnovit městské hradby. Nicméně město samo zůstává další tři století na okraji zájmu a v r. 1917 jej Turci přenechají Britům zcela bez boje, protože tam není nic, za co by se vyplatilo krvácet.

Za britské mandátní správy (1917-1948) se Jeruzalém ocitá v ohnisku sionistického hnutí a jím vyvolané reakce na straně Arabů. Jako za křižáckých válek to byli křesťané, kdo vzbudil zájem muslimů o Jeruzalém, tak nyní jsou to sionisté, kdo probouzí muslimské nadšení pro Svaté město. Trvá však jen tak dlouho, než se v první izraelsko-arabské válce r. 1948 Starého Města na dalších dvacet let zmocní Jordánsko. Královský Ammán nestojí o to, aby mu konkuroval nějaký Jeruzalém, a ten se pod hašemitskou vládou opět mění v provinční vesnici. Ani Organizaci pro osvobození Palestiny ještě v r. 1964 nestojí za nějakou zmínku v jejím ustavujícím dokumentu.

Zjevný nezájem skončí v okamžiku, kdy se Starého Města v červnu 1967 zmocní izraelská armáda. Od toho dne se osvobození Jeruzaléma stává sjednocujícím heslem všech arabských sil a rozněcuje takové emoce a vášně, jak to Mekka nikdy nedokázala. Když už se nedá Jeruzalém do koránu vpašovat explicitně v jeho arabském originále, pokoušejí se o to alespoň jeho novější překlady. Náboženství, jako už tolikrát v historii, slouží i tady jen jako slušivější pláštík mocenské politice. Nejde-li to jinak, třeba i zfalšováním koránu.

Muhammad ibn al-Hanafíja (638-700), blízký příbuzný Mohamedův, v tom měl jasno: „Tihle prokletí Syřané (míněni Umajjádovci) předstírají, že Prorok otiskl svou nohu do skály v Jeruzalémě, ačkoli na tu skálu vstoupil jediný člověk, totiž Abraham.“

Vyhlídky na řešení sporu

Po dobytí východního Jeruzaléma v r. 1967, okupovaného od r. 1948 Jordánskem, prohlásil izraelský stát Jeruzalém za své věčné a nedělitelné hlavní město. Znovu zde staví synagogy, vypálené a zbořené Araby, existují i plány na znovuvybudování Chrámu. Bylo by iluzorní předpokládat, že by se židé dobrovolně zřekli toho, co je jim nedražší a co je součástí jejich náboženské i národní identity.

Stejně nesmlouvavě však uplatňují nárok na starý Jeruzalém i Palestinci, a to hlavně z toho důvodu, že území jednou obsazené islámem patří navěky Alláhovi a nesmí být dobrovolně vydáno nevěřícím. Z tohoto hlediska ovšem celý Izrael byl „ukraden“ Alláhovi, a proto jej žádný muslim nikdy nesmí uznat jako židovský stát. Proto také Netanjahuova podmínka souhlasu s Palestinským státem, totiž uznání židovského Izraele Palestinci, je pro každého muslima nepřijatelná, jako ostatně existence židovského Izraele vůbec.

Muslim se podle koránu smí podřídit neislámské moci jen dočasně a jen z taktických důvodů, je-li nepřítel silnější. Jinak má povinnost tuto moc svrhnout a nahradit vládou islámu. Má-li tedy mezi Izraelem a jeho islámskými sousedy (včetně jakéhokoli budoucího palestinského státu) zůstat zachován mír, musí být Izrael vždy silnější než oni. Jen tak ho vedle sebe mohou trpět bez výčitek svědomí, že jsou špatnými muslimy. Dokud je Izrael na Blízkém východě jedinou jadernou mocností, je tato podmínka splněna. Jakmile získá jaderné zbraně např. Írán, je konflikt nevyhnutelný. Toto velmi dobře chápe Netanjahu, pro kterého je to bezpečnostní problém č. 1, zatímco Obama a jeho poradci byli zcela fascinováni zástupným problémem židovských osad; tam by se ovšem nevyřešilo vůbec nic, i kdyby se Izrael ze Západního břehu stáhl stejně kompletně jako v Gaze. Právě Gaza je toho nejlepším důkazem. Je už koneckonců dávno vyzkoušeno a ověřeno, že expanzi agresivního islámu nezastaví žádné vyjednávání, jen dostatečně odstrašující a nekompromisní vojenská síla.

Mezinárodní správa posvátných míst v Jeruzalémě by mohla ulomit hrot tahanicím o svrchovanost nad nimi, pokud na ni ovšem Palestinci přistoupí. Rozum by jim to možná i poradil, kdyby mu popřáli víc sluchu než radikálním islámistům v Teheránu, Damašku i jinde.

Zdroj:
The Muslim Claim to Jerusalem
Jerusalem: Jewish and Muslim Claims to the Holy City
ChristianActionForIsrael.org
„Jerusalem’s not in the Qur’an, and Muhammad was never there“