Ruský vyjednávací tým dostává konkrétní kontury, ten americký také. Dnes se podíváme na ten ruský, který není úplně překvapivý. Pro Sergeje Lavrova a Jurije Ušakova to bude nejspíš poslední velká jízda jejich sáhodlouhých diplomatických kariér, pro Kirilla Dmitrijeva možná začátek a Sergej Naryškin je tam všechny bude hlídat. Pobavily mě komentáře na jednom ruském zpravodajském kanálu na Telegramu, kde se dosud pasivní ruská většina v komentářích proměnila ve sportovní fanoušky a začala povykovat „naši hoši do toho!“ jak někde na hokeji. Asi jim to fakt chybí.

Jejich americkými protějšky by měli být Mike Waltz, Marco Rubio, Steve Witkoff a pravděpodobně i další lidé; předpokládá se, že oba týmy budou ještě rozšířeny, ale další jména už jsou spekulativní.

Rusové každopádně odmítli Keitha Kellogga, který místo toho bude vyjednávat za Trumpa s Ukrajinou. Rusům z nějakých důvodů vadil a nechtěli ho, ale to úplně neznamená, že by byl přítel nás, Evropy; byl to právě on, kdo předevčírem řekl, že s Evropou se tak nějak nepočítá.

* * *

Jurij Ušakov je defacto nadřízený Sergeje Lavrova. Jako zahraniční poradce Putina se sice nepodílí přímo na rozhodování, u rozhodnutí o invazi také nebyl, ale má na starost zahraničněpolitické strategie v situacích, které Putin vytváří (to musí být slast), a v podstatě na základě Putinových představ úkoluje Lavrova. Sám si drží low-profile, rozhovory téměř neposkytuje a moc se neví ani o jeho rodině. Přestože mě jeden můj známý z MGIMO přesvědčuje, že je to vlastně veselý člověk, navenek působí přátelsky asi jako postava ze severské kriminálky (pravděpodobně pachatel).

A není to náhoda, v roce 1970 Ušakov absolvoval MGIMO se zaměřením na Skandinávii, jazyky angličtina-dánština. Hned vstoupil do služeb ministerstva zahraničí a ještě téhož roku odjel na sovětskou ambasádu v Dánsku. Velkou část života strávil právě v Dánsku a ve Spojených státech.

Když zrovna nebyl v Kodani, pracoval v odboru Skandinávie na ministerstvu zahraničních věcí SSSR a paralelně dělal akademickou kariéru se zaměřením na historii severských zemí.

V roce 1992 se opět vrátil z Dánska, kde šest let pracoval jako rada na sovětském velvyslanectví, a stal se šéfem odboru evropské spolupráce ministerstva zahraničí Ruské federace. Byl zodpovědný za spolupráci s OBSE, EU, NATO, Radou Evropy a regionálními evropskými organizacemi. Od roku 1996 do roku 1998 žil ve Vídni, kde působil jako stálý zástupce Ruska při OBSE.

V roce 1998 se pak stal ruským velvyslancem v USA, ve Washingtonu zůstal až do roku 2008. Putinovým zahraničněpolitickým šéfporadcem je od roku 2012, kdy se Putin vrátil do funkce prezidenta. Jeho největší patálií bylo, když mu Američané údajně naverbovali asistenta.

* * *

O Sergeji Lavrovovi se ví mnohem víc, ale jeho kariéra je té Ušakovově dost podobná. Na ministerstvu zahraničí pracovala už jeho matka Kaleria Lavrovová. Lavrovův otec byl Armén jménem Viktor Kalantarjan (či Kalantarov), potomek bohatého a majestátního rodu z Tbilisi, na který těžce dopadla bolševická revoluce (na rod i na Tbilisi). O syna se nestarala ani emancipovaná matka, ani vznešený otec, pročež jej dlouho vychovávali prarodiče z matčiny strany žijící v Noginsku.

Po čase se matka Sergeje zase ujala, vzala ho k sobě do Moskvy a přihlásila na výběrovou školu s výukou v angličtině. Byl vynikající student, reprezentoval školu ve všech myslitelných disciplínách. Po maturitě se rozhodoval mezi kariérou fyzika a diplomata, ale nakonec nastoupil na MGIMO.

Jeho zaměření bylo orientalistické, specializace na Srí Lanku a Maledivy, jazyky sinhálština a maledivština (anglicky a francouzsky už uměl). Promoval v roce 1972 a okamžitě odjel ve službách ministerstva zahraničí na Srí Lanku, kde další čtyři roky působil na sovětském velvyslanectví v Kolombu. V letech 1981 až 1988 a znovu v letech 1994 až 2004 žil v New Yorku.

V 80. letech tam plnil funkce tajemníka, poradce a šéfa poradců Stálé mise při OSN, od roku 1994 ji sám vedl. V roce 2004 se stal ministrem zahraničí, kterým je dodnes.

Stejně jako Ušakov nikdy nedělal nic jiného, oba jsou nepřetržitě už přes 50 let zaměstnanci ministerstva zahraničí (Ušakov nastoupil 1970, Lavrov 1972), zažili tam od té doby úplně všechno, všechny polohy vztahů SSSR/Ruska se Západem. Pracovali pod Brežněvem, Gorbačovem, Jelcinem i Putinem. Když nastoupili, byl americkým prezidentem Nixon, odejdou nejspíš za Trumpa.

* * *

Nahradit by je jednou mohl i další člen vyjednávacího týmu, Kirill Dmitrijev. Jde o člověka s dost odlišným životním příběhem. Je to obchodník a Putin jej patrně zvolil právě proto, že by mohl lépe chápat uvažování Trumpa a jeho týmu, než staré diplomatické kádry zvyklé na politiky typu Clinton a Bush. Měl by být přímým protějškem amerického vyjednavače Steva Witkoffa.

Je relativně mladý (1975), je to rodák z Kyjeva, což ale není neobvyklé. Rodáků z dnešní Ukrajiny je v ruských elitách řada. Vzhledem k tomu, že Putin nevěří v ukrajinskou svébytnost, a zároveň je imperialista, nikoliv nacionalista, natož etnonacionalista, je to výhradně otázka sebeidentifikace. Kdo se identifikuje s ruským státem, je jeho součástí, i kdyby byl fialový s bílými puntíky.

Dmitrijev dnešní Ukrajinu opustil ještě v dobách Sovětského svazu a nikdy se tam už nevrátil. V roce 1989 odjel jako sotva čtrnáctiletý chlapec na studijní výměnný pobyt do USA. Nejprve pobýval u hostitelské rodiny v New Hampshire, pak u přátel své rodiny v Kalifornii. Byl patrně výjimečný student, protože ho už ve 14 letech vzali na Foothill College, tedy na vysokou školu.

Pak studoval na Stanfordově univerzitě, kde získal titul z ekonomie „with honors and distinction“. Další titul s vyznamenáním získal na Harvard Business School.

Už během školy naskočil do korporátního světa a postupně pracoval v bance Goldman Sachs v New Yorku a v poradenské firmě McKinsey & Company v Los Angeles, Praze (!) a Moskvě. Po návratu do Ruska působil v největších ruských korporacích a bankách a věnoval se zejména vyjednávaní o investicích a transakcích s americkými i evropskými protějšky.

Provedl řadu významných transakcí pro ruský investiční trh: prodej Delta Bank General Electric, Delta Credit Société Générale, akcie CTC Media společnosti Fidelity Investments a další. V roce 2010 byl zařazen na seznam mladých světových lídrů Světového ekonomického fóra v Davosu. Od dubna 2011 je generálním ředitelem Ruského fondu přímých investic se zaměřením na domácí i zahraniční investice. Stal se jediným Rusem v žebříčku „100 nejvlivnějších profesionálů v private equity“.

Během roku ruského předsednictví G20 předsedal pracovní skupině G20 pro investice a infrastrukturu. Dekretem prezidenta Ruské federace byl Kirill Dmitrijev jmenován jedním z pěti členů Obchodní rady BRICS a také jedním ze tří členů Obchodní poradní rady APEC.

Je rovněž viceprezidentem Ruského svazu průmyslníků a podnikatelů a členem představenstev společností Rostelecom, Gazprombank, Ruských železnic, Transněfti a dalších. Podílel se na investicích do vakcíny proti covidu (Sputnik V) a její propagaci a distribuci do zahraničí.

Je jedním z nejlépe placených ruských státních úředníků, i oficiálně si přijde v přepočtu na asi patnáct milionů korun ročně pouze za členství v představenstvech státních firem.

Na konci ledna 2017 se Dmitrijev jako první zástupce Ruska setkal v Davosu s Anthonym Scaramuccim, poradcem nově zvoleného amerického prezidenta Donalda Trumpa. V listopadu 2017 Erik Prince, zakladatel americké soukromé vojenské společnosti Blackwater, při slyšení v Kongresu uvedl, že on se s Kirillem Dmitrijevem setkal už 11. ledna 2017 na Seychelách.

Podle anonymních zdrojů Washington Post bylo účelem schůzky, kterou zprostředkovaly Spojené arabské emiráty, údajně zřízení tajného komunikačního kanálu mezi oběma prezidenty.

* * *

Poslední známý člen ruského týmu je zase úplně jiného ražení, je to, dá se říct, jistota. Je to starý příslušník KGB z Petrohradu Sergej Naryškin, který od roku 2016 řídí ruskou Službu vnější rozvědky (SVR). Jeho výhodou je, že se od začátku války koordinoval s protistranou, pravidelně komunikoval s vedením CIA, jelikož tyto kanály zůstaly jako jedny z mála otevřené, aby svět neshořel.

Část jeho rodiny zemřela při blokádě Leningradu v důsledku nejen obligátního hladu, ale i vyčerpání způsobeného prakticky nonstop prací v obranných závodech, kde dělníci i přenocovali (takhle nějak si Rusové představují válku, proto není divu, že Putinovi věří, že konflikt s Ukrajinou válka není). Sergej se ale narodil už jako poválečné dítě, je o dva roky mladší než Putin (1954).

Naryškinovo vzdělání je překvapivě poměrně rozmanité. Vystudoval školu se zaměřením na výtvarnou výchovu. Po ní absolvoval Leningradský mechanický institut v oboru radiomechanika a Petrohradský mezinárodní institut managementu jako ekonom. Hovoří anglicky a francouzsky.

Po svém nástupu do řad KGB se vzdělával v jejích institucích. Dva roky studoval na 101. škole Prvního hlavního ředitelství KGB (nyní Akademie vnější rozvědky). Po ukončení studia se podle svých slov v roce 1980 na leningradském ředitelství KGB seznámil s Vladimirem Putinem, ale nijak zvlášť blízcí si tehdy nebyli. Během výcviku měl Naryškin operativní krycí jméno „Naumov“.

Studoval také ve „francouzské“ skupině Vyšší školy KGB, kde se učil francouzsky pro budoucí práci ve frankofonních zemích. Nějakou dobu pak působil na sovětském velvyslanectví v Belgii.

Po rozpadu SSSR následoval Vladimira Putina na petrohradskou radnici, kde pracoval ve finančním a investičním bloku magistrátu. Po prohře starosty Anatolije Sobčaka ve volbách 1996 se přesunul do administrativy Leningradské oblasti (ty kolegy, kteří zůstali pracovat pro Sobčakova nástupce v Petrohradu, si Putin jednou pro vždy zaškatulkoval jako zrádce). Působil i v americké tabákové firmě Philip Morris, což byla v 90. letech jedna z nejsilnějších amerických korporací v Rusku.

Po nástupu Putina se přestěhoval do Moskvy a začal plnit různé funkce v prezidentské administrativě. Když v roce 2008 Putin uvolnil místo Medveděvovi, nenechal nic náhodě. Naryškin se stal šéfem prezidentské administrativy, s docela průhledným úkolem Medveděva „hlídat“.

Od roku 2011 byl předsedou Státní dumy, v roce 2016 ho Putin jmenoval do čela SVR. V čele SVR Naryškin přijal opatření k dalšímu odtajnění archivních dokumentů speciálních služeb SSSR, což přispělo ke vzniku řady nových vědeckých prací (pochopitelně hlavně těch oslavných).

Navzdory sankcím navštívil Naryškin v lednu 2018 Spojené státy a ve Washingtonu se setkal s ředitelem CIA Pompeem; návštěvu pozorovatelé v USA považovali za velmi neobvyklou. Obě strany jednaly o hrozícím návratu bojovníků Islámského státu ze Sýrie, kteří předtím odcestovali z Ruska a Střední Asie, aby bojovali v Sýrii, uvádí se v prohlášení ředitele CIA Mikea Pompea pro média.

Naryškin patrně nebyl žádným nadšencem do invaze na Ukrajinu, pročež byl pár dní před jejím počátkem Putinem veřejně ponížen na slavném zasedání bezpečnostní rady. Jak se ukázalo později, věděl, proč být skeptikem. Jako šéf SVR spolu se šéfem FSB Alexandrem Bortnikovem i v průběhu války udržovali komunikační kanály se svými protějšky v USA a v podstatě kalibrovali eskalaci.

Z autorčina Facebooku