Poučení z historie jsou jistě užitečná, ale hledat v nich pouhé odůvodnění současných představ a cílů, může být ošidné, ba dokonce zavádějící. Posluchač nebo čtenář neví, co má autor přirovnávání na mysli, kterou část složité historie považuje za důležitou a co vlastně chtěl použitím tohoto přirovnání současníkům sdělit. Přirovnávání některých snah a mírových návrhů pro řešení situace na Ukrajině k „Mnichovské dohodě „ může být důvodem k těmto pochybnostem. Co chtějí politikové tímto přirovnáváním vlastně sdělit? Pokud by se nějaká dohoda o Ukrajině měla podobat té Mnichovské, znamenalo by to, že se velmoci bez její účasti na něčem dohodnou a nechají na Ukrajině, zda to přijme či ne? S předvídatelnými s předem stanovenými důsledky? Tak totiž ve skutečnosti Mnichovská dohoda o rozdělení Československa vypadala. Republika nebyla jejím účastníkem a vlastně bylo jen na jejím zvážení, zda ji přijme či nikoliv. Pokud by ji nepřijala, její „spojenci“, Anglie a Francie prohlásili, že jí neposkytnou pomoc, k čemuž jinak byli případě napadení republiky zavázány vzájemnými smlouvami. Vláda opravdu měla, možná jen teoretickou, možnost ji odmítnout a dodnes se vedou spory, zda učinila dobře či nikoliv. Stejně tak spory o to, zda by Německo v takovém případě skutečně na republiku a její pohraniční pevnosti zaútočilo či nikoliv. To však ponechme historikům….

V případě Ukrajiny by něco takového sice teoreticky bylo možné, ale nikoliv reálně představitelné. Ukrajina je na rozdíl od Československa příliš velká země na to, aby účast nějakých relevantních zástupců tohoto státu na jednání mohla být vyloučena. Ostatně jakékoliv její důsledky jsou podobně jako u té Mnichovské – sporné. Mnichovská dohoda měla přinést Evropě mír, dohoda o Ukrajině by měla ukončit válku. To se však nepodařilo a sotva podaří. Válka v Evropě vypukla za rok a dohoda o Ukrajině by snad vedla k zastavení bojů, ale rozhodně ne k ukončení války nebo dokonce k míru. K tomu bude třeba další nová generace a kdo ví, jestli jen jedné: „Banderovci“ z doby před osmdesátí lety straší dodnes. I když na některé věci by lidstvo nemělo zapomenout nikdy…

V době „Mnichova“ bylo snad možné – jak se později ukázalo – Německo vojensky porazit, kdyby o to demokratické státy v Evropě skutečně stály. Dohoda byla jen důsledkem jejich mylné úvahy o tom, co se pak bude dít. Rusko ovšem dnes vojensky porazit nelze, a tak východiska pro uzavírání jakýkoli dohod jsou podstatně jiné. Navíc v době probíhajícího válečného konfliktu a výrazné vojenské převahy jedné z bojujících stran, což v době Mnichovské dohody nebylo.

A pokud jde o obavy ze ztráty území, pak je třeba vidět, že hranice českého státu byly po několik set let součástí jakéhokoli uspořádáni Evropy a jeho chování k německému obyvatelstvu, které žilo na jeho území, bylo příkladně vstřícné. Což se v případě Ukrajiny, jak pokud jde o hranice, tak pokud jde o chování k místnímu ruskojazyčnému obyvatelstvu, rozhodně říci nedá. Ostatně ke změnám i mezinárodně uznaných hranic států nejsou velmoci nějak zvlášť citlivé – když bylo možné Kosovo, proč ne Donbas?

Obávám se, že se nedostatečně zvažují důsledky jakékoli dohody na budoucí vnitřní politický život na Ukrajině a konec konců i u nás. Každému, kdo sleduje sociální sítě je zřejmé, že zklamání podstatných částí našich občanů při jakémkoli ukončení ukrajinského konfliktu bude značné.

Pokoušíme-li se o historická srovnávání, bude snad namístě zmínit se o jiné velmi podobné „Jaltské dohodě“, uzavřené v Jaltě v r. 1945 mezi tehdejšími mocnostmi, Anglií, USA a Ruskem, která postačovala k novému poválečnému uspořádání poměrů v Evropě a světě. Následky zde přijatých rozhodnutí musíme respektovat dodnes. A že se k nějakému novému uspořádání světa i dnes schyluje, byť mocnosti mohou být jiné, pochybuje jen málokdo.

Autor je ombudsman.