V Jihoafrické republice jem už byl celkem desetkrát. Tak jsem vesměr činil za apartheidu. Teď už je to tam hodně jinačí. Snad už polovina našinců z oné končiny, zdánlivě hodně přitažlivé, odešla. Hodně se jich definitivně vzdálilo do rodné země, teď již po-komunistické a takovou již snad zůstane, i když u momentálního vesla dominuje Slovák ve Francii narozený, dokonce s pověstí dřívějšího estébáka.

Ráno ve státním parku vracím klíč v kanceláři. Za přepážkou dvě boubelaté búrácké blondýnky. Rozpředl jsem rozhovor a současně zmáčkl knoflík na jimi neopostřehnutém miniaturním magnetofonu. Předkládám a přepisuji doslova:

„Pěkně prosím, já jsem z Ameriky, já se tu u vás moc nevyznám a teď právě čtu, že pobyt je tu dovolen jen bělochům. Jenže moje manželka je napůl Číňanka. Řekněte, porušili jsme zákon?“
„Ne, to vůbec není žádný problém.“
„Ale vždyť ona není bílá!“
„Ne, to my dovolujeme.“
„Jinými slovy, takto teda je na zdi matoucí nápis.“
„Ne úplně. My sem nepouštíme černochy. Ale smí sem Židé a Řekové.“
„Ti snad vždy patřili k bílé rase,“ dodal jsem a pak se zeptal, zda se jim tento systém líbí.
Prý je lepší, než cokoliv jiného.
Kam tedy mají černoši jít?
Prý do Sun City.
„Ale tam to stojí stokrát víc než tady a je tam beztoho plno. Proto nejsme tam, ale tady.“

Obě slečny pokrčily ramínky, vrátily se ke svým papírům a dodaly, že jim bylo potěšením.

- - -

Podle optimistických předpovědí prognostiků má teď Afrika příležitost k mohutnému rozmachu, tak jako měla Čína před třiceti a Indie před dvaceti lety. Další výhodou Afriky proti Asii je její demokrafické složení: je to značně mladší kontinent s obyvatelstvem v průměrném věku 20 roků, v porovnání s 30 lety v Asii a 40 lety v Evropě. Ačkoliv má Afrika největší množství (60 %) ladem ležící zemědělské půdy na světě, není schopna se uživit. Zemědělská produkce je v současné době menší než v dobách kolonialismu. Chybí silnice a sklady, velká část sklizně se znehodnotí, než se ji podaří dopravit na trh. Černobílé perspektivy, plusy a minusy, se v Africe vzájemně střídají a předbíhají.

Nákaza HIV, předzvěst AIDS, Čína s obyvatelstvem 1 330 milionů - případů HIV tam je 740 000. Jižní Afrika má obyvatel 50 milionů a HIV 5 600 000. Za posledních 20 let pohroma HIV/AIDS podstatně ovlivnila k horšímu průměrnou délku života - 47 roků pro černochy, 72 pro bělochy. Obrovská je disproporce nakažených: černochů je postižemo 14 %, míšenců 1,7 % a bělochů 0,3 %. V současné době nákazou trpí každý osmý občan. Tři miliony jich už zemřelo, dalších 350 000 zemře každý rok.

Provincie Western Cape je ta jediná, kde černoši nemají většinu. „Coloreds“ na rozdíl od černochů nemají své kmeny, různé domorodé řeči,, jejich jazykem je afrikaans, řeč bělošských Búrů.

Složení obyvatelstva: z 50 milionů čtyři pětiny jsou černoši, necelá jedna desetina (9 %) jsou jak běloši, tak míšenci a 3 % Asiaté.

Z celkového počtu 4,5 milionu bělochů, jejich většinu (3 mil.) tvoří Búrové, potomci s holandskými, francouskými a německými předky. Jsou sice běloši, ale nejsou Evropané. Jsou bílý kmen s jedinými svými kořeny v africkém kontinentu již po víc než tucet generací. Nejsou kolonisté, však nebylo koho kolonizovat, Když dorazili k mysu Dobré naděje v roce 1652 - čtyři roky po třicetileté válce, potulovalo se tam jen pár nomádských Hotentotů a ještě primitivnějších Křováků. Tedy žádní Zulové, Xhosové, kmeny Sotho, Tswana, Ndebele, dnešní většina národa, která se dostavila ze severu později.

Víme, jakou roli hrál český jazyk v dramatu českého národního obrození. My jsme si oživovali cosi dávného, kdežto Búrové si svou řeč zvanou afrikaans zkodifikovali teprve ve dvacátém století. Své řeči dokonce postavili velikánský pomník.

- - -

Na křižovatkách s dopravními signály automobily mezi sebou udržují značný odstup, je to opatření proti carjacking. Černošští výrostkové přepadají čekající vozidla, zmocní se řidiče se spolujezdci, nebo je postřílejí. Proto ty vzdálenosti mezi sebou, v případě se dá vykličkovat vpřed - červená, nečervená. To je citelná cena za dosaženou svobodu.

Jižní Afrika je zasažena obrovskou kriminalitou: denně 50 vražd, 100 znásilnění, 130 ozbrojených loupeží, 550 násilných přepadení. „Zločinnost v Jižní Africe je tak závažná, že se stala smutnou realitou, že nikoliv zda, ale kdy se také staneme oběťmi,“ byla slova soudce v Durbanu poté, co odsoudil tři muže za to, že se zmocnili automobilu učitelky, kterou shodili z vysokého mostu. „Jsme poděšeni do té míry, že se už necítíme svobodnými,“ prohlásil Max Price, zpravidla zdrženlivě se vyjadřující rektor univerzity v Kapském Městě. Vláda ztrojnásobila výdaje na boj proti zločinnosti. Příslušníci střední třídy, ať už jakékoliv rasy, žijí ve stavu obležení, za barikádou vysokých zdí, s poplašným zařízením, elektrickými dráty, hlídacími psy. V zemi vzrostl počet soukromých strážců, že už je jich dvakrát víc než příslušníků policie.

- - -

Jak jsem již dřív poznamenal, v Jižní Africe jsem prozatím byl desetkrát, a to zejména v době apartheidu. S mnohými českými navrátilci jsem si porozprávěl o jejich dilematech: teď se jim ovšem stýská po tamějším klimatu, modré obloze. Mnozí jejich potomci nic jiného neznají, než tamější svět, tam vyrostli, místní manželství uzavřeli, děti se jim tam narodily.

Pokud nedošlo k návratu do původní rodné země, nejčastějším řešením byl přesun do tamější bližší Austrálie - též s přijatelnějším klimatem, řečí, způsobem životního počínání. S důkladným dilematem aby se zejména vypořádali potomci nejpůvodnějších osídlenců - třeba oni hugenoti s původními protestantskými kořeny.

Z místních novin jsem se dozvěděl o rozhodnutí, osudu, který bych nikdy nebyl předpokládal. Nynější jihoafrický politický systém tuze nevlídně zasáhl původní farmáře.

Teď se se zpožděním dozvídáme, že nejen v sousedním Zimbabwe v mnohých případech došlo k vyvraždění farmářů, celých jejich rodin. I když třeba nepřišli o svůj život, tak aspoň o své majetky, nynější režim je důkladně ochudil. Dočítám se o farmáři s rodinnými kořeny až do původního sedmnácého století. Jménem du Foit, státem nyní vyvlastněný bez náhrady. Jeho rozsáhlá rodina se vrátila do Francie. Syn se ve Francii oženil s Ruskou. Tento ženich si změnil nejen křestní jméno, stal se Ivanem, ale i přijal od své manželky, křestním jménem Darya, její příjmení Vahrushev, stal se tedy Vahrushevem. Už se jim narodila holčička, jíž se dostalo jméno Viktoria.

Zatímco se jeho rodiče usídlili v Zambii, syn se pustil opačným, tím východním směrem, do Ruska, hodně daleko, až na východní Sibiř, místo původního domova jeho nevěsty, končina začínající jménem Krasno, tak nějak.

Nepochopitelná se zdá být taková volba. Přitom nejsou ti jediní. dočítám se, že takové ruské řešení již zvolilo 15.000 zájemců. Ti tedy míní stát se občany v Putinově vlasti.

Být v dálavách rozkulačenými farmáři, v Rusku přece snad nelze primátně půdu vlasnit a teď se třeba na Sibiři pustit do zakládání vinic a posléze ochutnávat líbezné moky.

KONEC