Kráčet africkým podzemím skoro kilometr pod opravdovou buší je událost, která se neopakuje každý den. Už při dojezdu k šachtě registruji zásadní odlišnost - u závory nás kontroluje ozbrojený černoch statné postavy a není to milicionář, ani závodní stráž. Jakmile je ale podniková toyota v leasingu šéfa úseku zaparkovaná na místě vyhrazeném pro vedoucí pracovníky šachty, jeho nekompromisní výraz taje, jak jarní sníh.

A všude kolem je udržovaný trávník a park, spousta stromů. Nezasvěceného by ani ve snu nenapadlo, že jsme na území velkého dolu, podobnému těm u nás. Jen s tím rozdílem, že těžba z toho našeho dolu mění okolní přírodu v měsíční krajinu, zatímco o tom africkém se skoro neví.

"Vysvleč se, ale nic si neurovnávej. Nechej ty ponožky, slipy i džíny tak, jak sis je odložil, náš černý koupelář by se urazil, že nemá co na práci, za kterou má asi šest stovek randů měsíčně," školí mě Jarda, když si chci v šatně rovnat své svršky. ,,Hele, ptá se tě, jestli chceš před fáráním kávu nebo něco jiného na pití. Kromě whisky a fernetu..."

Dávám si kávu. Nechávám se obsloužit černochem. Spíš ale jen proto, abych si hříšně vyzkoušel, jak kdysi fungoval apartheid a jaké to je být rasistou. Zjišťuji, že kromě pocitu trapnosti mi toto gesto nic jiného nedalo. Zvláště když vidím, že než jsem se převlekl do bílých fáraček, jsou moje svršky skutečně vzorně uloženy na lavici. Říkám si pro uklidnění: Nejsi rasista, máš doma přece i barevnou televizi. A pak mi ještě černý koupelář přinese lampu a sebezáchranný přístroj, což jsou propriety, připomínající mi ostravsko-karvinské fárání, kde jsem si je ale musel vyzvedávat sám.

K zajímavostem většiny afrických dolů patří rovněž fakt, že mezi jeho zaměstnanci nejsou žádné ženy. Z úsporných důvodů tady nenajdete ani sekretářky a referentky v účtárně, a proto si vše kolem těžby ve svém úseku musí bossové s pomocí počítačů a důlních map zaevidovat sami. Alespoň nemusí řešit stížnosti na sexuální obtěžování.

"Cigarety si klidně vezmi sebou. Tady se v dole kromě několika vyhrazených prostorů legálně kouří. Není tady jako u nás za cigaretku v rubání deset roků za obecné ohrožení," směje se Jarda a strká si do fáraček Marlbora. ,,Vedení Rustenburg Platinum Mines chtělo kouření zakázat, aby mohlo důl Frank přepsat na levnější pojištění. Dokonce to provedli, ale brzy museli tento zákaz urušit. Černí horníci totiž kouří dachu, což je africká marihuána. A bez tohoto dopinku pracovali s mnohem menší efektivností."

Důl Frank má přes dva a půl tisíce zaměstnanců, z toho je pouze něco přes stovka bělochů, kteří tvoří vedení podniku a jeho techniky. Černošští pracovníci bydlí v ubytovnách u šachty, část z nich je přivážena do práce v podivných asi padesát metrů dlouhých autobusech, které se podobají našim ,harmonikám´ z městské hromadné dopravy. Ale zatímco v té naší cestuje kolem šedesáti osob, v této je jich namačkáno ještě o stovku víc.

"Mám na starost úsek s pěti sty černochy a dvaceti bílými techniky," zasvěcuje mě Jarda, když jedeme do podzemí jednou z obřích klecí, do nichž se na několik pater vejde sto šedesát mužů. Mezitím musel absolvovat raport s noční směnou, aby věděl, do čeho se svými lidmi v ten den jdou.
"Rustenburská sekce má šest dolů s více než osmnácti tisíci zaměstnanci. Spolu s dalšími dvěma obdobnými sekcemi se v JAR vytěží asi 60 procent světové těžby platiny."
"V jedné tuně rudy je jen asi osm gramů čisté platiny, která se získává chemicky velmi nákladně. Vyplatí se to?" ptám se rouhačsky.
"Největším našim zákazníkem jsou Japonci, jejichž automobily používají nejvíc platiny do katalyzátorů výfukových plynů. Také proto je platina dražší než zlato," chlubí se Jarda. ,,A
Japonci jsou naši miláčci. Když se ale nedávno vyskytla zvěst, že v zemi vycházejícího slunce vynalezli místo platiny levnější látku do katalyzátorů, okamžitě šla cena našeho milovaného kovu děsivě dolů. Naštěstí se ukázalo, že to byla jen fáma, novinářská kachna."

Přestože povrch šachty je v nadmořské výšce přes kilometr, když sjedeme 720 metrů dolů na jedenadvacáté patro, máme pořád ještě přes čtyři sta metrů nadmořské výšky k dobru.

"Denně musíme vytěžit kolem 1450 tun platinové rudy," slyším ozvěnu Jardova hlasu, když vystupujeme na jeho patře a sedáme si na lavičku kousek od široce vybetonovaného náraží, abychom si zapálili jednu cigaretu před cestou na pracoviště. Mám mrazivě nepříjemný pocit, když škrtám zápalkou. Nevěřícně si připaluji a s hrůzou očekávám explozi metanu.
"Žádný strach. Tady není zakázána ani práce s otevřeným ohněm," uklidňuje mě Jarda. ,,Metanu bys tady nenaměřil na interferometru ani díleček."

Pak dokouříme a jdeme s ostatními techniky strašidelnou chodbou bez hajcmanů a jiné důlní výztuže. Kamenný strop a nadloží je tady asi dost pevné i bez vyztužení. Jako ostatně ve všech rudných dolech. Teplota ovzduší je kolem třiadvaceti stupňů Celsia, větrání funguje, takže očekávaná sauna se nekoná, i když teplota horniny je skoro padesát stupňů. Po dvou kilometrech chůze můžu ale své fáračky ždímat.

Mám žízeň, jak trám. Jarda také. Sundává si helmu a nastavuje ji pod podrubí s vodou, otevírá ventil, naplňuje svoji pokrývku hlavy po okraj a hltavě z ní pije. Je to pro mě šok. Pít vodu z potrubí a ještě v africkém podzemí. A ke všemu navíc z propocené helmy. Nakonec mě žíznivá vyprahlost svádí ke stejnému činu. Voda je studená a chutná skvěle. Jako z potůčků tekoucích z kotárů na mém rodném Valašsku.

Na pracovišti jde Jarda od jednoho černošského pracovníka k druhému a vede s nimi řeči o tom, co je třeba udělat. Snažím se zachytit alespoň pár slov, abych věděl, v jaké řeči se vlastně domlouvají.

,,Základy angličtiny jsem si do JAR přivezl už z Česka, dnes se anglicky domluvím bez potíží," konstatuje. ,,V jihoafrických dolech to bývalo s dorozumíváním složité, Búrové mluvili afrikánsky, Angličané a Evropané anglicky a černoši každý jen jazykem svého kmene, ať už to byli příslušníci Tswana, Zuluu nebo Xhosa. Nedomluvili se ani sami mezi sebou."
"Tak, jak s nimi mluvíš?"
"Fanagalo. Byl v minulém století vytvořen pro dorozumění černých horníků z různých kmenů jako umělý průmyslový jazyk. Je to esperanto pro černochy z jižní Afriky, i když teď už mnozí z nich mluví též anglicky. Nemůžu přece rozumět šedesáti různým nářečím podle jednotlivých zdejších černošských kmenů," uzavře své školení Jarda, dává si na hlavu helmu i se zbytkem vody a slastně osvěžen se vydává kontrolovat své podřízené.

Napodobuji ho a po nezvyklé koupeli chytám druhý dech. Černoši už pracují od půl páté, pracovní doba je zde čtyřiadvacet dnů v měsíci, denně devět hodin a dvacet minut. Volné jsou všechny neděle a dvě soboty v měsíci. Přesčasy tady neznají. K tomu je třeba připočítat dvanáct státních a jiných v JAR uctívaných svátků, které se však většinou musejí nadpracovat. Bílí šéfové nastupují do práce v šest, do dolu sjíždějí o půl deváté a mají platy od čtyř a půl tisíce randů nahoru. Černí dělnící si vydělávají asi polovinu. Invalidní důchody a nemoci z povolání v JAR neznají.

"Nemysli si, že tady jsou nevzdělaní jen černoši, i když jsou už mezi nimi i předáci," upozorňuje mě můj doprovod. ,,Nedávno jsem svému bílému podřízenému, Búrovi z Rustenburgu, nařídil, aby změřil vytěžený důlní úsek. On to udělal a přišel za mnou, aby mi oznámil, že úsek měří třicet metrů plus," popadá se za břicho Jarda. ,,Já mu říkám, co to je třicet metrů plus. A on na to, že třicet metrů a víc. Ptám se, proč to nezměřil přesně. Svojí odpovědí mě uzemnil. Prý to nemohl změřit přesně, protože měl jen třicetimetrové měřící pásmo. Od té doby se náš pitomoučký psík pinč jmenuje po něm Albert."

Procházíme kolem skupinky černošských horníků, kteří se poslušně staví do pozoru a civí na nás jakou složitou řečí se to bavíme.

"Dnes už černoši cítí, když je někdo považuje za méněcenné," krčí rameny Jarda. ,,Někteří proto odmítají mluvit pomocným jazykem fanagalo. Klidně mi řeknou, že na ně mám mluvit anglicky. Sice neumí třeba číst ani psát, ale anglicky už se domluví. A mluvit s nimi fanagalo považují za své podceňování."
"V televizi se tady ale také nemluví jen anglicky?" dávám k dobru svůj postřeh, i když se k televiznímu vysílání dostanu v Africe jen velmi málo.
"Hlavní zprávy na prvním televizním kanálu jsou střídavě v angličtině a v afrikánštině, tedy jen v bělošských jazycích," neúnavě mi vysvětluje Jarda. ,,Teď už jsou rovněž pořady v některých jazycích největších kmenů. Zuluů je tady kolem šesti milionů, Xhosa má přes dva miliony lidí a Tswana necelé dva. Pak následují Shangaan -Tsonga či Swazi a další. Aby i tyto nejpočetnější kmeny měly svůj vysílací čas."

Cesta důlní chodbou mi připomíná chůzi předlouhou umělou jeskyní se zvlhlými kamennými stěnami. Na jejím konci jsou miniaturní katakomby, rozčleněné do nízkých a vyšších prostorů, do nichž se šplhá po dřevěných žebřících. Jsou tady i nízké a pro klaustrofobiky zcela nevhodné štěrbiny, do nichž se plazením pouze po kolenou vejde jen hbitý a štíhlý černoch se sbíječkou a vrtací tyčí.

"Nějaké další podpory stropu tady přece jen kromě dřevěných stojek máme," ukazuje mi Jarda na podivné sloupy obalené sítí. ,,Těmito trubkami u stropu je sem tlačena cementová směs, která se vpouští do speciálního obalu. Když se naplní, vytvoří po ztuhnutí pevný blok mezi stropem a počvou."

Platinové doly pracují na dvě směny. Horníci na té ranní navrtají, naládují díry střelivem a střelmistři provedou odstřely. Ty nastávají kolem dvou hodin odpoledne. Hodinu poté, kdy důl opustí poslední střelec. Ten zapálí zpožďovací doutnák, který hoří zhruba hodinu. Podlouhlý špičatý klín z materiálu podobný hobře, napuštěný hořlavou směsí. Když dohoří, zapálí rozbušky, jež odpálí nálože.

"Potom je asi čtyřiapůlhodinová pauza, během níž se musí podzemní chodby vyvětrat. Vše řídí hlavní inspektor dolu, který se svými pracovníky dělá testy čistoty ovzduší," vysvětluje můj průvodce a kývá na mě, abych ho následoval po dřevěném žebříku do kamenného "podkroví" jeho pracoviště, kde jsou milionové žíly, vlastně spíš žilky platinové rudy. "Až jsou podzemní pracoviště zbavena všech předpokládaných jedovatých zplodin po explozi, určí inspektor čas povolení opětného vstupu do jámy, což je pokyn pro požární družstvo, jehož hlídky vybaveny měřícími přístroji zjišťují, zda byly všechny nálože řádně odpáleny a jestli je vyvětráno..."
"Co jestli je?" sípám v dusivém horku a po absolvování třiceti schůdků mě buší ve spáncích, takže rozumím každé páté slovo.
"Jestli je vyvětráno!" křičí na mě Jarda, aby přehlušil rachot sbíječky. "Teprve po jejich kontrole může nastoupit druhá směna, která nastřílenou platinovou horninu vyfedruje na povrch, důlní provozy vyčistí a připraví pro ranní směnu."

Pracoviště v dole Frank mi připomínají razičské snažení přípravářů na ostravsko-karvinských šachtách. Kámen, před ním chlapi s ručními vrtacími stroji na vzduch a nad nimi inženýr z Výstavby ostravsko - karvinských dolů. Na rozdíl od našich razičů však mají tito černou kůži a kolem schází ocelová výztuž z hajcmanů. Jen dřevěné stojky tady občas použijí. Jinak mi vše kolem připomíná hornictví na konci 19. století, známé z literatury a dávných rytin Agricoly.

Ukázka z knihy Češi v zemi zlata, platiny a diamantů

Foto:
1) Trochu vápna a pár rozbušek...
2) Po starých dřevěných schodech...
3) Jak se vrtávalo v dolech za první republiky
4) Autor kilometr pod zemí s černošským předákem dolu Franc
5) Přijíždíme k dolu Frank u Rustenburgu
6) Chybí stojky a hajcmany? Stačí tento betonový sloup...
Fotografie: autor

Převzato s laskavým svolením autora z Bretislav-Olser.enface.cz