Poslední dva, tři měsíce se v japonských médiích objevují stále častěji zprávy o tektonické katastrofě, která údajně stále eminentněji zemi hrozí. Přesto, že se autoři článků zaštiťují jmény předních vědeckých kapacit, působí tato varování na řadu lidí poněkud nevěrohodně; poměrně často se lze setkat s domněnkami, že cílem tohoto druhu publicistiky je snaha odpoutat pozornost od aktuálních vnitrostátních i zahraničně-politických problémů, s kterými se země potýká.

Jak známo, Japonské souostroví se nachází na pověstném Ohnivém kruhu, v kterém je soustředěna prakticky veškerá tektonická činnost naší planety. Zdejší častá zemětřesení jsou důsledkem nárazů a vzájemného tření tří zemských ker. Existence japonského teritoria je jedním z dalších důsledků této geofyzikální interakce - jde o vrásnění, ke kterému dochází na kontaktu ker, díky němuž má Japonsko to štěstí, že čouhá z moře, a tudíž existuje.

Světově proslulé zemětřesení, které zasáhlo severovýchodní část ostrova Honšú před téměř třemi lety, se řadí mezi čtyři, které od roku 2004 dosáhly devátého stupně na mezinárodní škále. Podle seismologů tři z nich nastartovaly vulkanickou činnost v přilehlých oblastech. Po japonském zemětřesení údajně došlo ke vzrůstu tlaku v magmatu a jeho pohybu směrem k zemskému povrchu. Navíc údajně nedošlo ke kýžené relaxaci napětí, ale otřes hnul se zemskými krami poněkud nepatřičně, takže souostroví čeká v následujících sto letech výrazně zvýšená tektonická aktivita.

Profesor Univerzity Tókai, Tošijasu Nagao, tvrdí, že po období relativního klidu, který si od onoho velkého zemětřesení užívalo, vstupuje Japonsko právě do tohoto období. Většina obyvatel je prý ukolébána skutečností, že následné otřesy jsou podstatně slabší, ovšem profesor Nagao je znepokojen významným vzrůstem jejich frekvence a klesající hloubkou. Jako klíčové označuje zemětřesení čtvrtého stupně, ke kterému došlo 28. prosince v severní části prefektury Ibaraki. Tento otřes následovalo třináct dotřesů třetího stupně, které byly zaznamenány k datu 2. února. Podle profesora Nagaa ovšem může dojít k otřesu osmého stupně prakticky kdykoliv, třeba i zítra.

Jako by toho nebylo málo, japonští vědci zaznamenali enormní zvýšení tlaku v magmatickém krbu, doposud poklidně dřímajícím v patnáctikilometrové hloubce pod zeměpisným symbolem Japonska - horou Fudži. Emeritní profesor Univerzity Rjúkjú, Masaki Kimura, tvrdí, že zjištěný růst tlaku v magmatu způsobilo předloňské velezemětřesení. Tlak nyní dosahuje hodnoty 1,6 MPa, což je několikanásobek tlaku, který spustil předchozí soptění hory Fudži, ke kterému došlo v roce 1707 a které má na svědomí předchozí velké zemětřesení v oblasti Ósaky.

Poslední velké zemětřesení mělo podle profesora Kimury aktivovat především severovýchodní část spící sopky, ve které bylo zaznamenáno stoupání magmatu. Opadání stropních panelů, ke kterému došlo v dálničním tunelu Sasago začátkem loňského prosince a které má na svědomí devět lidských životů, dává za vinu probouzející se vulkanické činnosti hory Fudži. Podle odborníků, kteří příčiny kolapsu stropové konstrukce vyšetřovali, není na vině technologická či materiálová vada, ale deformace tělesa tunelu. Sasago leží asi osmdesát kilometrů západně od Tokia, čili na severovýchodě od vulkánu. Pokud by si magma skutečně našlo cestu na světlo světa v této části hory, představovala by Fudži kanón namířený na Tokio.

O postupném probouzení spícího vulkánu svědčí i další jevy. V okolí Fudži dochází stále častěji k takzvaným freatomagmatickým erupcím, kdy vulkán pšouká páru a plyny, které se za dále vzrůstajícího tlaku uvolňují při styku k povrchu zemskému deroucího se magmatu s vodou. Od obyvatel okolí Fudži jsem slyšel, že se zvyšuje počet vývěrů horké vody. Také sněžná čepice vulkánu je prý díky vyšší povrchové teplotě hory menší, než odpovídá sezóně a teplotě. Tyto informace však beru coby člověk odkojený laborkou dosti s rezervou - kdo chce, slyší i trávu růst.

Jedno přísloví tvrdí, že existují dva druhy bláznů - ti, co na Fudži nikdy nebyli, a ti, co tam byli dva- a vícekrát. Vystoupal jsem na ni krátce poté, co jsem před dvaadvaceti lety do Japonska přibyl. Poprvé a ani ne tak kvůli přísloví, ale kvůli neúprosně postupující lenosti, zřejmě i naposledy. Jícen, do kterého jsem měl možnost shlédnout, bych již při své druhé návštěvě nejspíš neviděl, protože vulkanické běsnění má vést k rozzívnutí jícnu nového, zřejmě někde na současném severovýchodním svahu. Světově známá silueta posvátné hory se tak výrazně změní.

Anebo nezmění. Podobně tutové předpovědi jsou staré jako Japonsko samo. Počkejme si na to, zda současné armagedonické předpovědi vycházejí z chvění půdy nebo mají původ ve značně rozvibrované současné společnosti.