Neviditelný pes

JAPONSKO: Za volantem

24.3.2006

Na našince usednuvšího za japonský volant číhá několik zákeřných nebezpečí, pár příjemných překvapení a sem tam nějaká kulišárna.

První z nich je prostý fakt, že v Japonsku se jezdí vlevo. Říkáte si, no proč ne, zvyknu si. Samozřejmě, že si zvyknete, ale předtím vyděsíte k smrti několik občanů pokojně jedoucích ve „vašem“ pruhu. Budete troubit a podle nátury vykřikovat: Uhni, blbečku! nebo Kudy to jedete, vy mělká nádobo!, popřípadě na nebožáky volat policii. Zvyknout si na opačnou stranu vám prostě ze začátku bude činit obtíže.

Vyrazíte tedy do ulic a zjístíte, že jsou malé, přímo malinké, křivolaké a často vás bez varování zavedou k někomu na dvorek. Zapomeňte na krajnici, v městské zástavbě není na takový luxus místo. Cesta se s domy přetahuje o každý decimetr. A co se všudypřítomnými sloupy? Těm musíte uhýbat. Není to lehké, zvlášť když proti vám něco jede, není kam. Na začátku vám ty zpropadené sloupy připraví nejednu horkou chvilku.

Kromě sloupů se však musíte, zejména po ránu, vyhýbat houfům cyklistů. Dělníci, sekretářky, ženy se zástěrami, vetší staříkové a hlavně studenti – na kole jezdí všichni.

Správně by se měli držet vlevo, stejně jako auta, ale zdá se, že tuto část vyhlášky většina z nich ignoruje, popřípadě o ní v životě neslyšela a jede, kde se jí zachce. Taky se zřejmě domnívají, že mají absolutní přednost v jízdě. Už jsem mnohokrát byla svědkem situace, kdy cyklistu málem srazilo auto, protože dotyčný se zčistajasna vynořil z boční cesty, aniž by se obtěžoval nějakým rozhlédnutím. A dávat znamení rukou, že chcete změnit směr? Tak to se mi tu nepoštěstilo vidět ani jednou.

Nejsou kola jako kola. Sportovní bicyl na úrovni vlastní leda profesionální kurýr. Jinak se tu používají taková ta babská kola s košíkem vepředu. Ta jsou sice praktická, ale ne zrovna nejstabilnější. Takový cyklista má většinou tendence různě vrávorat a klikatit se. A podobných ranních opilců jede ve skupince třeba deset, samozřejmě že ne za sebou.

Za zmínku stojí ještě majitelé skůtrů a malých či větších motorek. Na dvouproudé silnici jezdí zásadně uprostřed a v permanentních zácpách kličkují, jak se jim to momentálně hodí. Musíte být velmi ostražití nebo se snadno stane, že budete motorkáře škrábat z kapoty.

Jedna nástraha číhá specielně na pány za volantem. Jsou to vyparáděné slečny, které pospíchají někam na schůzku nebo večer za zábavou. S perfektním mejkapem, úchvatnými kadeřemi, kraťoulinkými sukýnkami a v kozačkách na dlouhatánských podpatcích si to šlapou na kole k nejbližší vlakové zastávce. Kombinace výše zmíněných faktorů zvyšuje riziko dopravní nehody. Velmi.

Automobilový fanda by zaplesal; návěstidla nechybí, tak nějak je nemá kdo krást. O dálničních billboardech v této zemi pravděpodobně nikdy neslyšeli. Silnice jsou krásné, z dokonale hladkého třpytivého asfaltu, osázené reflexními udělátky a do tmy motoristům trojbarevně blikají malé placaté lucerničky zasazené do země uprostřed křižovatky. Nikde žádný výmol. Pokud se nějaký objeví, okamžitě se vyrojí partička dělníků, olemuje ono místo bariérami a řetězem červených lucerniček a dá vše bleskurychle do pořádku. Ani se nemusíte obávat, že dojde k omezení provozu. Plynulost mají na starosti dva praporečníci, kteří šermují červenými a bílými praporky a pouštějí vozidla střídavě z obou stran. Když je budete míjet, ukloní se.

lucernička

A teď přijde další nepřítel volantu. Musíte na těch perfektních asfaltkách jet velmi pomalu. Představte si, že máte krásný sporťák (jako kdekdo tady) a můžete se s ním prohánět maximálně padesátkou a po dálnici stodeset. Ale i na to si zvyknete. Se zrychlením k osmdesátce se objeví ve vašich očích hrůza a smrt, uvědomíte si svůj šílený hazard, zastydíte se a okamžitě zpomalíte na slušných šedesát. Protože, věřte mi, opravdu tak jezdit budete. Japonsko je totiž zemí, kde jsou pravidla od toho, aby se dodržovala.

Policie má respekt. A je všude. Přátelé nás zásobují historkami, kterak na ně četníci číhali zákeřně ukryti ve křoví vyčkávajíce na pravý moment, pak vyskočili a dožadovali se dokladů a pokuty za nějaký přestupek. Každopádně si nedělejte iluze, že byste mohli zkusit smlouvat. Řízený tik v oční oblasti a významné poklepávání na šrajtofli vřele doporučuji pouze v případě, že zrovna pracujete na příručce „Jak se dostat do vězení snadno a rychle“.

Ani se špatným parkováním není radno si zahrávat. V tu ránu kolem projede malé černobílé autíčko s červeným majákem, v něm dvě policistky ve slušivých kostýmcích a když budete mít štěstí, nejdříve vás ručním amplionem upozorní, že račte dělat přestupek. Nebo ne, a to pak rovnou vystoupí, místo hříchu pěkně označí křídou, vše zdokumentují a vaše auto se během chvilky odporoučí odtahovou službou do kšá.

Pít alkohol, jezdit na červenou (v autoškole by vás nepochválili, ale je zde tolerovaným nešvarem, že na červenou ještě stihnou projet dvě tři auta.), nemít bezpečnostní pásy, překračovat rychlost a vůbec jezdit jak prase se prostě nevyplácí, neboť policie číhá všude, připravená kdykoli vás obrat o skrovný počet bodů, který máte na rok přidělen, a napařit vám tučnou pokutu.

V Japonsku se jezdí příjemně. Respektujte pravidla, buďte ohleduplní a nemusíte se ničeho obávat. Slušností rozhodně nic nezkazíte - jako beznadějnému gaidžinovi vám Japonci možná i prominou lecjaký omyl.
Gambatte kudasai!



zpět na článek