Kdo je z Ameriky zvyklý na pravidelné, rovné ulice, které podle očekávání vedou souběžně s ulicemi ostatními, kolmo mezi sebou propojené, kdy k snadné orientaci stačí udat směr sever-jih-východ-západ a počet metrů, bude zřejmě v Japonsku poněkud ztracen.

Můj choť, pocházející z geometricky nudně pravidelného Montrealu, má dodnes problémy s křivolakými uličkami, náhle uťatými rýžovým polem nebo něčí soukromou zahrádkou. Domy rostou nahodile tak, jak bylo zrovna místo, a uličky se mezi nimi proplétají, jak umějí; zlomyslně se stáčí, zahýbají, spojují nebo bez varování ztrácejí.

Zřejmě kvůli naprosto chaotické zástavbě a množství třeba jen pár metrů dlouhých uliček, se Japonci nikdy netrápili s jejich pojmenováváním. Ty největší dopravní tepny jména mají, tedy spíš čísla, stejně jako významné křižovatky. Nicméně menší silnice nebo ulice jsou bezejmenné. Na domech chybí čísla popisná, což neznamená, že je nemají. Jen to nikde není vidět.

Jak tedy vypadají japonské adresy? Nejdříve přichází na řadu poštovní kód, následně prefektura ken, město ši, obec čó, blok ban, budova go a nakonec případně i číslo bytu. Zdá se to být velmi logické, že? Ovšem v praktickém životě to není žádná sranda. Žádný reklamní leták se neobejde bez mapky, aby zákazníci vůbec měli šanci obchod najít.

V každém konbini (convenient store – 7/11, Family Mart, Lawson) je pod pultem tlustý atlas, kde je podrobně vyobrazen a očíslován i ten nejmenší blok, a prodavači ochotně pomáhají zbloudilcům. Policisté v malých policejních kukaních – kobanech - kromě nějakých drobných přestupků nebo dopravních nehod spíše denně radí občanům kudy a kam.

Když vás v noci začne honit mlsná, můžete si třeba objednat pizzu. Ovšem kromě oficiální adresy budete muset udat i nějaké orientační body. Oblíbené jsou benzínové pumpy, conbini a makudonarudo. Určitě pomůže uvést i nejbližší vlakovou stanici. Dobré jsou i různé výstřední budovy, jejichž tvar či barva usnadní navigaci. Jen pozor, Japonci staré domy bourají a sekají nové jak Baťa cvičky. Co jste znali před pár měsíci, už vůbec nemusí existovat.

Pokud si tedy objednáte a stane se, že mládenec od Pizza Hut zabloudí a pizzu přiveze k snídani, vem to nešť. Horší je, když se smrtí na jazyku voláte ambulanci a pak čtvrt hodiny kolem sebe slyšíte houkání a bezmocně pozorujete, jak hoši ze záchranky zběsile krouží kolem vašeho domu a nemohou jej najít. V radničním bulletinu stojí doporučení, abyste vyšli ven a mávali.

Během poválečné okupace se Američani pokusili Japonce přesvědčit, aby přešli na jejich způsob a ulice nějakým rozumným způsobem označili. Nepovedlo se a chaos trvá dodnes. V malých vesnicích, větších městech i třináctimilionovém Tokiu. Neobejdete se bez podrobné mapy. Spousta Japonců má navigaci nejen v autech, ale i na mobilu. Bez ní to opravdu nejde. Zdá se vám to legrační?

Před pár dny hořelo v sousedství. Hustý černý dým stoupal vzhůru, kolem plno čumilů a brzy se začaly sjíždět hasičské vozy. Šokovaně jsme sledovali, jak hasiči jen tak zhruba tuší, kdy by onen požár měl být a prostě krouží, dokud nedojedou na místo. Naprosto chaoticky, jak postupně přijížděly, jezdily nám pod okny vozy sem a tam a hledaly požár. Bloudily všechny.

V Japonsku drtivá většina věcí funguje rychle a spolehlivě. Není jich mnoho, které by si zasloužily zdvižené obočí našincovo, ale neustálé (byť dobrovolné) bloudění s vytištěnou mapou na kusu papíru je jednou z nich.

michaela.payeur@gmail.com