JAPONSKO: Z ostudy kabát
16.6.2006
Nemáte dost vlastní invence, ale chcete být slavným malířem? Vypůjčíte si tedy práci někoho jiného, okopírujete ji do posledního detailu a budete ji vydávat za svou. Mnoho let pořádáte výstavy, získáváte ocenění a myslíte si, že se na to - v dnešní době internetu - nepřijde. Tak potom jste buď blázni nebo Jošihiko Wada.
Pořádejte úspěšné výstavy, které budou oceňovány jako "dynamické a mnohotvárné". Prodávejte své obrazy za půldruhého milionu jenů kus a to by bylo, aby si vás nevšimla umělecká kritika. Nakonec na vás zaostří i porotci z Agentury pro kulturní záležitosti spadající pod ministerstvo vzdělání a vy nakonec za vaše dílo obdržíte nejprestižnjší uměleckou cenu, jakou lze v Japonsku získat. Zdá se vám pravděpodobné, že to jednou špatně skončí?
Jošihiko Wada, šestašedesátiletý malíř, před třiceti lety získal stipendium a odjel na šest let do Itálie studovat umění. Tam poznal Alberta Sughiho a jeho práce mu učarovaly. Natolik, že mistra požádal, zda-li může pro své studenty obrazy vyfotografovat a během pěti návštěv pořídil nespočet fotografií z mnoha různých úhlů.
V roce 1977 se vrátil z Evropy do Japonska a o tři roky později jej náhle políbila múza. Začal malovat oleje s velmi zvláštní atmosférou. V osmdesátých letech také působil jako profesor na nagojské Univerzitě umění, stal se předním japonským umělcem a získal respekt odborné veřejnosti.
V loňském roce uspořádal v několika významných muzeích výstavy svých prací. Krátce před zahájením výstavy v Ibaraki obdrželi organizátoři informaci o podobnosti Wadových olejů s pracemi Itala Alberta Sughiho (77). Wada pohotově vyrukoval s tvrzením, že práce vznikly jako pocta jeho vzoru a pořadatelé, protože nikdy předtím o nějakém Sughim ani neslyšeli, se s jeho vysvětlením spokojili.
Když letos v březnu porotci vybírali laureáta prestižní Art Encouragement Prize, usoudili, že si Wadova série náladových pláten italského městského života zaslouží ocenění a že už beztak dlouho nevyhrál žádný malíř. A tak bylo rozhodnuto. Letos v březnu cenu převzal Jošihiko Wada. O měsíc později přišel Japonskému uměleckému svazu a Agentuře pro kulturní záležitosti anonymní dopis.
Wada je požádán o vysvětlení. Ten však rezolutně odmítá jakákoli narčení z plagiátorství, neboť prý se s Sughim zná z dob jeho italských studií, pracovali spolu a vzájemně se inspirovali.
Vážné pochybnosti však sílí a brzy odlétají do Říma ministerští úředníci, aby zjistili, jak vážná je situace. Alberto Sughi se nestačí divit, když mu na dveře klepou nejprve lidé z japonské ambasády a poté i pracovníci Agentury.
Sughi pokládal Wadu za fanouška a vůbec netušil, že je také malíř. Prý ho navštívil pětkrát v jeho ateliéru, a protože ho potěšil Wadův zájem o jeho obrazy, dovolil mu je vyfotografovat. Když letos v květnu starý pán viděl Wadovy katalogy z výstav a v nich - své obrazy, byl šokován: "Wada je zloděj a podvodník!" Na japonské kulturní scéně naplno propuká obrovský skandál.
Začátkem června se porotci znovu sešli, aby posoudili, zda jsou Wadovy obrazy opravdu plagiáty. Srovnávali například Sughův obraz Virgo Laurentana a Wadovo Bošizo, nebo Piano Bar Italia versus Muso. Pexeso je zřemě po takových dvaceti párech přestalo bavit a došli k závěru, že ano. Rozhodli se Wadovi jeho ocenění odebrat. Poprvé ve více než padesátileté historii.
Wada cenu sice vrátil, údajně aby ochránil její čest, nicméně stále nepřipouští žádnou vinu a říká, že přece musí být každému jasné, že se ty obrazy liší a dodává: "Tomu mohou porozumět pouze ti, kteří studovali v zahraničí."
Když se rozzlobený Sughi rozhodl Wadu žalovat, ten se sebral a honem odletěl do Itálie. Na kolenou starého mistra prosil, ať to nedělá, neboť prý je vážně nemocen rakovinou plic a chce dožít zbytek života v klidu. Sughi se zachoval jako gentleman. Nakonec se rozhodl nepodat na japonského plagiátora žalobu, neboť prý je dostatečně potrestán společenským ponížením Zřejmě má pravdu. Wada naprosto ztratil tvář a zničil si kariéru i život.
Své o tom může vyprávět i Šiniči Fudžimura. Japonští archeologové mají stále v paměti pět let starý případ "Rukou božích" alias Šiničiho Fudžimury, ředitele Tohoku institutu, známého svou úžasnou schopností odkrývat desítky tisíc let stará paleolitická naleziště a nacházet cenné předměty. Jednoho dne však byl přistižen, jak v nepromokavém plášti a s lopatkou v ruce zahrabává údajnou vykopávku do země. A bylo po kariéře. Jeho objevy byly staženy z veřejných expozic a učebnice dějepisu musely projít revizí.
Je otázkou, zdali se opravdu za ta léta nenašel někdo, kdo by upozornil, že velký mistr Wada není ani velký, ani mistr, ale zloděj. Spíše se jeví pravděpodobným, že nikdo nechtěl udělat první krok neodvratně vedoucí ke zkáze jedné z ikon současného japonského umění.
Pořádejte úspěšné výstavy, které budou oceňovány jako "dynamické a mnohotvárné". Prodávejte své obrazy za půldruhého milionu jenů kus a to by bylo, aby si vás nevšimla umělecká kritika. Nakonec na vás zaostří i porotci z Agentury pro kulturní záležitosti spadající pod ministerstvo vzdělání a vy nakonec za vaše dílo obdržíte nejprestižnjší uměleckou cenu, jakou lze v Japonsku získat. Zdá se vám pravděpodobné, že to jednou špatně skončí? Jošihiko Wada, šestašedesátiletý malíř, před třiceti lety získal stipendium a odjel na šest let do Itálie studovat umění. Tam poznal Alberta Sughiho a jeho práce mu učarovaly. Natolik, že mistra požádal, zda-li může pro své studenty obrazy vyfotografovat a během pěti návštěv pořídil nespočet fotografií z mnoha různých úhlů.
V roce 1977 se vrátil z Evropy do Japonska a o tři roky později jej náhle políbila múza. Začal malovat oleje s velmi zvláštní atmosférou. V osmdesátých letech také působil jako profesor na nagojské Univerzitě umění, stal se předním japonským umělcem a získal respekt odborné veřejnosti.
V loňském roce uspořádal v několika významných muzeích výstavy svých prací. Krátce před zahájením výstavy v Ibaraki obdrželi organizátoři informaci o podobnosti Wadových olejů s pracemi Itala Alberta Sughiho (77). Wada pohotově vyrukoval s tvrzením, že práce vznikly jako pocta jeho vzoru a pořadatelé, protože nikdy předtím o nějakém Sughim ani neslyšeli, se s jeho vysvětlením spokojili.
Když letos v březnu porotci vybírali laureáta prestižní Art Encouragement Prize, usoudili, že si Wadova série náladových pláten italského městského života zaslouží ocenění a že už beztak dlouho nevyhrál žádný malíř. A tak bylo rozhodnuto. Letos v březnu cenu převzal Jošihiko Wada. O měsíc později přišel Japonskému uměleckému svazu a Agentuře pro kulturní záležitosti anonymní dopis.
Wada je požádán o vysvětlení. Ten však rezolutně odmítá jakákoli narčení z plagiátorství, neboť prý se s Sughim zná z dob jeho italských studií, pracovali spolu a vzájemně se inspirovali.
Vážné pochybnosti však sílí a brzy odlétají do Říma ministerští úředníci, aby zjistili, jak vážná je situace. Alberto Sughi se nestačí divit, když mu na dveře klepou nejprve lidé z japonské ambasády a poté i pracovníci Agentury.
Sughi pokládal Wadu za fanouška a vůbec netušil, že je také malíř. Prý ho navštívil pětkrát v jeho ateliéru, a protože ho potěšil Wadův zájem o jeho obrazy, dovolil mu je vyfotografovat. Když letos v květnu starý pán viděl Wadovy katalogy z výstav a v nich - své obrazy, byl šokován: "Wada je zloděj a podvodník!" Na japonské kulturní scéně naplno propuká obrovský skandál.
Začátkem června se porotci znovu sešli, aby posoudili, zda jsou Wadovy obrazy opravdu plagiáty. Srovnávali například Sughův obraz Virgo Laurentana a Wadovo Bošizo, nebo Piano Bar Italia versus Muso. Pexeso je zřemě po takových dvaceti párech přestalo bavit a došli k závěru, že ano. Rozhodli se Wadovi jeho ocenění odebrat. Poprvé ve více než padesátileté historii. Wada cenu sice vrátil, údajně aby ochránil její čest, nicméně stále nepřipouští žádnou vinu a říká, že přece musí být každému jasné, že se ty obrazy liší a dodává: "Tomu mohou porozumět pouze ti, kteří studovali v zahraničí."
Když se rozzlobený Sughi rozhodl Wadu žalovat, ten se sebral a honem odletěl do Itálie. Na kolenou starého mistra prosil, ať to nedělá, neboť prý je vážně nemocen rakovinou plic a chce dožít zbytek života v klidu. Sughi se zachoval jako gentleman. Nakonec se rozhodl nepodat na japonského plagiátora žalobu, neboť prý je dostatečně potrestán společenským ponížením Zřejmě má pravdu. Wada naprosto ztratil tvář a zničil si kariéru i život.
Své o tom může vyprávět i Šiniči Fudžimura. Japonští archeologové mají stále v paměti pět let starý případ "Rukou božích" alias Šiničiho Fudžimury, ředitele Tohoku institutu, známého svou úžasnou schopností odkrývat desítky tisíc let stará paleolitická naleziště a nacházet cenné předměty. Jednoho dne však byl přistižen, jak v nepromokavém plášti a s lopatkou v ruce zahrabává údajnou vykopávku do země. A bylo po kariéře. Jeho objevy byly staženy z veřejných expozic a učebnice dějepisu musely projít revizí.
Je otázkou, zdali se opravdu za ta léta nenašel někdo, kdo by upozornil, že velký mistr Wada není ani velký, ani mistr, ale zloděj. Spíše se jeví pravděpodobným, že nikdo nechtěl udělat první krok neodvratně vedoucí ke zkáze jedné z ikon současného japonského umění.