Japonsko sebe sama označuje pojmem šimaguni, což přeloženo do češtiny neznamená nic jiného než ostrovní země. Nejde ovšem, jak by se mohlo zdát, o pouhé konstatování geografické samozřejmosti, ale o spíše o vyjádření stavu duše jejich domácích obyvatel. Tento stav v podstatě dělí jsoucno na Japonsko a zbytek světa či vesmíru. Odsud vyplývá i pojmenování pro cizince; v lepším případě, například před úředníkem jsme gaikokudžin čili člověk z vnější země, v kolokviální mluvě nás běžní Japonci nazvou tak, jak jsem předeslal v titulku - gaidžinem, čili člověkem z vnějšku. O tom, že jde o víceméně pejorativní označení, které se blíží našemu pojmu vetřelec, jsem se zmínil v minulém povídání. Pojem hranice sice Japonci ve svém slovníku mají, ale nijak ho neprožívají,
protože ho na vlastní kůži zažívají prakticky jen jako kuriozitu při svých turistických výpravách do Evropy.

Japonci o svém izolacionismu dobře vědí. Podepsala se na něm především tisíciletá výchova, která národu vštěpovala vědomí, že okolní svět je nepřátelský a že je lepší mít před ním strach. Při hovoru s gaidžinem se ovšem partnera snaží přesvědčit, že tomu tak není a že jsou tím nejinternacionálnějším stvořením na světě, vyjmenují země, které navštívili či kam se o příští dovolené chystají. Pozor, toto nejsou mimikry či lhaní do očí, ale obecný způsob japonské komunikace, kdy se mluvčí pokouší vyjádřit to, co by posluchač rád slyšel. Platí to i naopak, takže Japonec vám nikdy neřekne, že jste blbec, i kdyby o tom byl skálopevně přesvědčen.

Překonat horror vacui svých obyvatel se pokoušejí ruku v ruce centrální vláda, prefekturální úřady i školy. Určitě na to mají směrnice kdy, kde a jaká akce se bude konat a kolik lidí se jí musí zúčastnit, aby se mohla namalovat čárka za splnění bodu programu internacionalizace. Ale aby by mi bylo rozuměno - Japonci nejsou žádní ulitáři, o komunikaci s cizinci zájem mají. Brání jim v tom ale chabá jazyková výbava. Přestože
vysokoškolsky vzdělaný Japonec stráví studiem angličtiny stejný počet let, jaký jsme se my, dříve narození, učili ruštinu, výsledky jsou žalostné. Článek sice přečte, dopis napíše, ale kromě několika nadřených frází od většiny běžné populace nic neuslyšíte.

Místní cizinci rozlišují dvě subspecies Japonců - ti, kteří cizinu znají maximálně z bedekrů, a ti, kteří strávili zpravidla dva a více roků studiem na většinou anglosaské univerzitě. Poznáme to na první pohled, či spíše na první otevření úst: jazykový potenciál, kteří Japonci nabyli za roky studia angličtiny a který z nich ministerstvo školství zaboha nedovede vyrazit, se v Americe či jinde projeví, přibudou další znalosti a z ciziny se v souladu s Komenského vzdělávacími cykly vrací úplně jiný člověk. Ta změna se netýká jen jazyka, ale několik let v cizině, v tvrdě internacionální a liberální studentské komunitě zpravidla z člověka vytluče výše zmíněný šimaguni komplex.

Z takové změny cizinci, především ti, kteří do Japonska čerstvě zavítali, takže zdejší jazyk a kulturu aktivně příliš neznají, zpravidla profitují. S japonským navrátilcem se plynule domluví; ten se navíc dokáže do cizincovy kůže vžít podstatně lépe než zahraničím neposkvrnění domorodci. Většinová společnost by si mohla oddychnout, že jí spadli do klína jedinci, kteří se o cizince dovedou postarat a pobyt jim v této velmi pohostinné zemi zpříjemní a usnadní. Ale bohužel, často tomu bývá naopak. Společnost světem protřelé navrátilce velice často bere jako cizí element a nepřijímá je zpět mezi sebe a chová se k nim jako k japonsky mluvícím cizincům. Znal jsem jednu dívku, kterou odpudivé chování okolí po návratu z americké univerzity traumatizovalo natolik, že se musela podrobit psychiatrické léčbě.

Pod úhlem výše napsaného vnímají Japonsko i v něm žijící cizinci, ke kterým se hostitelská země chová diferencovaně podle toho, jaký účel má jejich pobyt. V dlouhodobém horizontu (vzpomínky) závisí na tom, ve které fázi Japonsko opouštíte. Nejlépe jsou na tom stážisté a stipendisté. Stát má pro ně štědře otevřenou ruku, hýčká je jako v bavlnce a doplňkový program je poskládán tak, aby zemi ukázal v co nejvlídnějších barvách. Ze stipendisty se pak logicky stává nadšený propagátor všeho japonského. Rozhodne-li se některý z nich po ukončení stáže zůstat a najít si zde práci, postoj okolí se radikálně změní: z milého hosta se stává konkurent na trhu pracovních sil, nedostatky ve znalosti již nejsou roztomilým žvatláním, ale stávají se konkurenční
nevýhodou.

Vztah gaidžina a hostitelské země prochází vývojem dosti podobným běžnému partnerskému vztahu, pokusil jsem se jej znázornit graficky. Zpočátku (bavlnkové období) se dostaví okouzlení, které dosahuje určitého, na jedinci závislého maxima. Přetáhnete-li toto období, dochází takřka zákonitě a poměrně strmě k ochlazení vztahu, až je dosaženo minima, kdy vše japonské nenávidíte. Pokud tuto krizi překonáte a Japonsko neopustíte, křivka začne opět růst. Tento růst je ovšem povlovný - křivka limitně spěje k hodnotě výchozího bodu. Jeho dosažením dospíváte k poznání, že všude je to v podstatě stejné a že už nemáte věk a sílu začínat v nějaké jiné Tramtárii znovu.