Japonci, podobně jako příslušníci jiných orientálních národů, mají silně vyvinuté vizuální vnímání. Na této smyslové hypertrofii se určitě významnou měrou podílí složité piktografické písmo. V kultuře Japonců mají významné místo příběhy přetavené do série obrázků připomínající naše komiksy nebo manga. Tato tradice se udržuje dodnes, s kreslenými příběhy je možné se setkat například při školení bezpečnosti práce; jejich pomocí jsou především demonstrovány příklady nevhodného chování na pracovišti. Dlouhá léta jsem se zabýval výzkumem v hutnictví. Bezpečnostní školení probíhalo kvůli vysoké úrazovosti v tomto odvětví každý týden a vždy je doprovázel nějaký příběh vyvedený jako komiks.
Japonská Komise pro atomovou energii však podle místních obyvatel zašla příliš daleko: Ve snaze demonstrovat jaderné nebezpečí znázornila v "bezpečnostním komiksu", který uveřejnila na svých webových stránkách, radioaktivitu jako ječící a pěstičkami mávající maminu. Japonskou veřejnost měl v tomto komiksu znázorňovat mlčky trpící manžel. Tato vizualizace však Japonce nesmírně popudila a zřejmě přilila oleje do ohně protijaderných nálad, které po poměrně dlouhodobé stagnaci v tomto týdnu opět zesílily.
Nejde o nový příběh, poprvé byl zveřejněn již v roce 1999 jako reakce na havárii v jaderných laboratořích v Tókaimuře, kde při rozpouštění štěpného materiálu v kyselině došlo ke spuštění řetězové reakce s neblahými důsledky pro dvojici pracovníků. Tehdejší havárie měla sice jen lokální, ale přesto silnou odezvu, v jejímž čele stály mamky z přilehlého okolí. Jejich demonstraci jsem měl možnost vidět na vlastní oči, protože nedaleko od jaderného výzkumáku se rozprostírají pláže Óarai omývané Pacifikem. Za koupáním, surfováním či pojídáním krabů v malebných hospůdkách tam jezdí řada obyvatel prefektury Ibaraki.
Bylo by ovšem chybné připisovat současné zvýšené protijaderné nálady pouze tomuto komiksu. Ten byl pouze poslední kapkou oleje vlitého oleje do ohně celospolečenského pocitu zjitřelého některými předcházejícími událostmi. Jednou z nich je zpráva, kterou nedávno zveřejnil provozovatel havarovaných jaderných reaktorů, energetický gigant TEPCO. Podle ní bylo množství radioaktivity uvolněné do ovzduší a do vody dva a půlkrát vyšší, než se původně udávalo, takže se některými parametry blíží černobylské katastrofě. Podle řady skeptiků ji dokonce převyšuje, protože důvěra veřejnosti v pravdivost zpráv předkládaných touto firmou či vládou po předcházejících kotrmelcích je na nulovém bodě. Na informační hladinu vyplývající informace o souměřitelnosti černobylské a fukušimské havárie obohatily světový slovník o nový pojem - černošima, kterým se popisuje riziko provozu jaderných elektráren.
Dalším podnětem bylo oznámení o úspěšné revizi jaderné elektrárny v Mihamě, takže její druhý reaktor prý bude možné provozovat daleko za horizont doposud povoleného maxima, které nově činí čtyřicet let. Na tomto místě se sluší připomenout, že původní předpokládaná životnost, stanovená v době, kdy byly reaktory uváděny do provozu, činila pouhých dvacet let. Posléze byla prodloužena na let třicet a na začátku tohoto roku se hranice zvýšila na čtyřicet roků. No a jak je vidět, revize odhalila reaktory-pašáky, které bude možno provozovat i déle.
Japonský energetický systém čeká zatěžkávací zkouška v podobě blížícího se léta, které je kvůli miliónům do provozu uvedených klimatizačních jednotek nejnáročnější sezónou na spotřebu elektřiny. Momentálně je kvůli revizi všech čtyřiapadesát energetických reaktorů odstaveno a Japonsko se proto modlí za jeho mírný průběh. Tak trochu doufám, že mnoho z nich přijde na to, že výroba elektřiny v průmyslově vyspělých státech se při současné technologické úrovni lidstva bez jádra prostě neobejde. Podle všeho právě procházíme ropným vrcholem nebo už jsme možná dokonce za ním. Zpoza slunečních panelů či větrníků moc roztavené oceli či hliníku nevyteče a zpátky na stromy chce jen málo z nás.
Japonci a hlavně Japonky berou ten nešťastný komiks jako machovský a diskriminující. Odborná veřejnost zase nesouhlasí se znázorněním radioaktivity jako uřvané maminy. Uniklá radioaktivita totiž zabíjí naprosto neslyšně, neviditelně, je prosta chuti i zápachu. Právě v tom tkví její nebezpečí.
Převzato z osobních stránek autora