Znáte Tampopo? Dvacet let starý japonský film, který doma nezaznamenal nijak zvláštní ohlas, zato za hranicemi příběh ženy, která požádá novodobého kovboje, řidiče tiráku, aby ji naučil vařit ten nejlepší rámen, vyvolal vlnu nadšení. Bláznivá komedie obsahuje tucet bizarních vedlejších zápletek, avšak vypráví hlavně o tom, jak dovést umění přípravy rámenu k dokonalosti. Vaří se tam, peče, smaží, až nakonec před zákazníkem v rekordně krátkém čase stojí miska delikatesního rámenu s velkým R. Tak o tom je Tampopo.

Tenhle film byste neměli sledovat hladoví, nebo se vám stane to, co nám. Dostali jsme na rámen samo sebou ukrutnou chuť. Museli jsme zjistit stůj co stůj, co je na těch nudlích tak úžasného. Sedli jsme do auta, rozhodnuti okusit onu zázračně lahodnou krmi ještě ten večer.

Netrvalo dlouho a objevili jsme nenápadně vyhlížející, přízemní černé stavení dekorativně obrostlé bambusem, jehož malá okna žlutě zářila do tmy a lákala hladovce dovnitř. Iraššaimasé!, dostalo se nám sborového přivítání. Usedli jsme na lavici k prostému stolu a rozhlíželi se. Jedinou dekoraci strohé ramen-yi tvořily bambusové lampy a sem tam svitek visící na zdi. Na stole ležely skleněné dózičky s plátky sušeného česneku a s růžovým nakládaným zázvorem, z kuchyně se ozývalo slibné cinkání nádobí a krásně to tam vonělo

Na výběr jsme měli ze spousty lákavých variací. Rámen přišel do Japonska z Velké Číny; Japonci si jej však upravili k obrazu svému a každý kraj má svou vlastní specialitu. Jsou to vlastně nudle zalité vývarem. Ten může být hovězí, vepřový, kuřecí, ale také miso nebo šóju. Pak máte na výběr z celé řady dalších příloh - nejčastěji tenkých plátků vařeného masa, vajíčka, řasy, tenoučkých rybích hoblinek kacuobuši nebo dokonce smažené tempury či kukuřice. Vybírali jsme, vybírali, bohaté menu nám to příliš neusnadňovalo, ale nakonec jsme se rozhodli pro jistotu - specialitu podniku. A nemohli se dočkat. Naše chuťové pohárky šílely.

Konečně stály před námi. Dvě velké misky z hrubé keramiky, jakoby ledabyle oglazurované a v nich kouřící a voňavý rámen. Už už vzít hůlky do ruky a konečně okusit! Ale my měli stále v živé paměti scénu z filmu, v níž učitel s láskyplným zaujetím vysvětluje, jak krmi nejprve vychutnat očima, tedy že estetický zážitek je stejně důležitý jako ten gastronomický. Tak jsme nejdříve mlsali očima – kamaboko, tenké dekorativní bělorůžové plátky z rybí hmoty, spočívaly na bohatém hnízdě tenkých žlutých nudlí, obklopeny kousky šťavnatého masa, zality mléčně zbarveným vepřovým vývarem tonkocu, tuhle a tam trochu řasy a navrchu drobně nasekaná zelená šalotka - bylo vskutku nač se dívat!

Pak jsme však museli uznat, že déle už se to prostě vydržet nedá, po japonsku si popřáli dobrého chutnání – Itadakimas – a pustili se do jídla. Jé, to vám byla dobrota! Dlouhé, kudrnaté a žluťoučké nudle byly čerstvé, lahodné a prostě báječné. Nám, neznalým gaidžinům, zůstalo zahaleno tajemstvím, z jakých ingrediencí sensei kuchař uvařil svůj úžasný vývar. A není divu, recepturu si každý podnik střeží jako oko v hlavě a neprozrazuje ji na potkání. Ale tak moc nás to zase netrápilo. Důležité bylo, že silná polévka chutnala opravdu znamenitě. A to masíčko! Jémine, lehounce se rozplývalo na jazyku a nechávalo za sebou takový dozvuk, až vám z toho trnul jazyk blahem. Mňam. A protože porce byla opravdu královská, užívali jsme si koncertu geniálně propojených chutí a vůní ještě hodnou chvíli. A náramně jsme si pošmákli. Celí orosení z té dobroty jsme spokojeně funěli a bylo nám ukrutně dobře. Kéž by takových inspirativních filmů bylo víc!

Od té doby jsme mnohokrát zašli na báječný rámen, jenž není žádným aristokratem v japonské kuchyni, ba naopak. Jistě to sami znáte. Kam se hrabe kdejaký „von“ srnčí hřbet s brusinčím, když obyčejný a poctivý gulášek ze začouzené putyky chutná...no… mmm... jéje!

michaela.payeur@gmail.com