JAPONSKO: Talentovaní architekti bez domova

Na břehu řeky Tama stojí malý modrý domek. Pravda, někdy je v něm trochu zima, ale ten výhled na řeku je opravdu krásný. Majitel, pan Okawara, jej postavil svépomocí. Kdykoli ho může zbourat a znovu postavit. Jeho domek je přirovnáván k zenové čajovně legendárního Rikyu Sena

Japonský architekt Kjóhei Sakaguči objevil skrytý talent a cit pro umění tam, kde by vás to zřejmě nenapadlo a se svou fotografickou publikací Zero Yen Houses způsobil mezi odbornou veřejností poprask. Dokonce jedná s významnými muzei v Evropě i Severní Americe o výstavě svých fotografií. Kritici jsou nadšeni jednoduchostí, účelností a dokonalostí, s jakou Okawarův domek splývá s okolím. Sakaguči se snaží svou publikací čtenáře přimět k tomu, aby se zamysleli nad prapůvodním účelem domů. Myslí si totiž, že dnešní architekti prodávají zákazníkům bezduché betonové kotce a že dům získá duši a život jedině tehdy, když si ho postavíte sami, vlastníma rukama, neboť by měl být vyjádřením vaší osoby, postojů a životního stylu. Ve své publikaci představuje domky svérázných architektů, které objevil na svých toulkách Japonskem. Stejně jako ostatní, je i pan Okawara bezdomovec.

Bezdomovci jsou samozřejmě všude na světě, ale v Japonsku má tento problém trochu jiný rozměr.

Důvody, proč se člověk stane bezdomovcem, jsou různé. Kromě různých samorostů, kteří si takový život sami vybrali, feťáků, bláznů nebo lenochů, co nikdy pracovat nechtěli, se jimi v Japonsku stávají i lidé, kteří celý život poctivě pracovali. Na ulici je vyhnalo propouštění, rodinné problémy nebo neschopnost platit do šílených výšin vyšroubované ceny bydlení.

Na první pohled by vás vůbec nenapadlo, že Japonsko zažívá nějakou ekonomickou krizi. Kam se podíváte, všude vidíte blahobyt a dostatek. Po válce se díky neskutečné píli a disciplíně obyvatel podařilo vybudovat moderní prosperující společnost. Vytvořila se v podstatě jedna velká bohatá střední třída; každý se měl dobře. Vlády aktivně pobízely občany, aby se nebáli, brali úvěry a investovali. Prosperita a bohatství osmdesátých let budila zdání, že tomu tak bude navždy.
Bublina náhle splaskla v polovině devadesátých let a Japonci poznali nezaměstnanost - jev nový a před začátkem recese téměř neznámý.

Firma znamenala až do nedávna synonymum pro druhou rodinu. Zaměstnání bylo na celý život. Absolvent nastoupil po škole u firmy jako zelenáč za malý nebo žádný plat a hodně práce a s přibývajícími léty, ať už si to zasloužil nebo ne, se mu plat zvyšoval, stejně tak i odměny, takže před penzí skončil s velmi vysokým platem za málo práce. V takto postaveném systému bylo téměř nemožné dostat výpověď. S nástupem recese bylo jasné, že si firmy něco takového už nebudou moci dovolit. Přizpůsobily se situaci a razantně změnily personální politiku. Starší zaměstnance propustily a přijaly mladší za daleko nižší plat.

Ve stanici Šindžuku se začali objevovat lidé přespávající na papírových kartonech.

Nynějšími bezdomovci jsou většinou muži mezi padesátkou a šedesátkou, kteří zbankrotovali, přišli o práci nebo nevydělávali dost. Stali se oběťmi vleklé recese, se kterou se Japonsko potýká už více než deset let. Mnoho „sararymanů“, právě těch, kteří svou poctivou a precizní prací, oddaností firmě pomohli Japonsku postavit se na nohy po válce a z chudé poražené země vybudovat během krátké doby mocný ekonomický superstát, dostalo výpověď pro nadbytečnost.

Bohužel, japonská společnost před těmito vyhnanci zavírá oči; jsou její bolavou ranou. A žádná vláda si beznadějné situace tisíců svých občanů zřejmě dosud nevšimla nebo, co je pravděpodobnější, vědomě ji ignoruje a spoléhá, že se o ně místo fungující sociální sítě postarají jejich rodiny. Ty však suplovat roli státu nemohou a navíc mnohdy o osudu svých blízkých nemají ani tušení.
Něteří muži raději zůstali na ulici, než by museli přiznat svým rodinám, že přišli o práci. Možná mají domov, ale hanba jim nedovolí se vrátit. Ztratili tvář. V asijské kultuře znamená ztráta osobní prestiže naprostou životní prohru, která postiženého odsune bez milosti na okraj společnosti.

Svůj velký podíl na světovém prvenství Japonska v počtu sebevražd tak mají i bezdomovci.

Tito lidé nežebrají; zkuste jim nabídnout peníze – odmítnou. Možná ztratili majetek, ale čest jim zůstala. Nekradou, neloupí, neberou drogy a nepodílejí se na obchodu s prostitucí.

Stydí se za svou situaci, ale nerezignovali – jejich přístřešky jsou často pokryty nápisy protestů. Někteří obviňují sebe, ale mnozí si myslí, že zklamal stát a jeho nefunkční sociální systém.

Nekteří bezdomovci dokonce práci mají, ale jsou nuceni trávit život na ulici, protože si nemohou dovolit zaplatit ani ten nejlevnější pokoj. Aby mohli pobírat sociální dávky, musí mít trvalou adresu, kam by bylo možno ony dávky zasílat. V útulku mohou zůstat maximálně tři měsíce a musí si hledat práci. Jenomže to je pro starší lidi velmi těžké. I když mají vzdělání i praxi, diskvalifikuje je velký handicap – jejich věk.

Existují dokonce jakési odbory bezdomovců, které se účastní různých demonstrací a doufají, že tím upozorní i na své problémy. Dokonce před časem uspořádaly i vlastní demonstraci před tokijským parlamentem za zlepšení podmínek. A také se jim nelíbil Koizumiho plán vypořádat se s nimi jednoduše tak, že je donutí opustit veřejná prostranství. Pochodu se zúčastnili nejen tokijští a ósačtí bezdomovci, ale přijeli je podpořit také jejich kolegové z Jokohamy, Shizuoky, Nagoyi i Kitakjúšú. Na tři sta demonstrantů žádalo legislativní změny na pomoc bezdomovcům po celé zemi.

Oficiálně nikdo nesmí zůstávat v metru přes noc, avšak tisíce lidí bez domova je tam tráví. Stejně tak je zakázáno tábořit na veřejných prostranstvích. Projděte si ale jakýkoli velký park a budete šokováni stovkami přístřešků z modrých celt. Bezdomovci jsou tolerováni. Když má ovšem přijet císař nebo důležitá zahraniční návštěva, musí být město krásné, čisté, bez kazu, a tak jsou bezdomovci slušně požádáni, aby se odstěhovali. Policie je dopředu upozorní, takže mají dostatek času své příbytky spakovat a posunout se o pár bloků dál.

Architekt Sakaguči se s nadšením zmiňuje o chlapíkovi, který si svůj domek postavil na čtyřech kolech, takže je pro něj takový přesun velmi pohodlný. Také vypráví, jak na svých toulkách viděl i dvoupodlažní příbytek pod visutou dálnicí - s karaoke v suterénu, získávání energie pomocí solárních panelů nebo malinké upravené zahrádky s bonsajemi. Některé příbytky opravdu vypadají poměrně pohodlně.

Bohatší lidé často vyhodí věc, která ani není poškozená, jen už není in. Přísná pravidla nakládání s odpady umožňují lidem v určité dny vyhodit na ulici cokoli, co se jim nehodí. Takže na každém druhém rohu pak vidíte hromádky opuštěných televizí, videí, ledniček nebo nábytku. V bazarech můžete koupit spoustu věcí za úplný pakatel.

Někteří lidé si tak mohou dokonce myslet, že bezdomovcům se takový životní styl vlastně líbí. Většina bezdomovců jsou ale starší lidé a dá se úspěšně pochybovat, že si pobyt na čerstvém povětří užívají. Každý rok jich mnoho zemře na choroby, které se dají lehce vyléčit, umrzne nebo podlehne fyzickému napadení, mnohdy velmi brutálnímu. Jsou cílem mládeže poblázněné videohrami. Četla jsem nedávno o muži utlučeném k smrti jen proto, že si banda puberťáků chtěla vyzkoušet, jaké to je doopravdy. Občas na ně pro zábavu zaútočí Bosozoku. Na ulici tedy určitě nejsou z nějakého stařeckého rozmaru, ale proto, že nemají na výběr. A dělají maximum pro to, aby svůj život učinili snesitelnějším.

Před třemi lety vláda zveřejnila oficiální odhad počtu lidí bez střechy nad hlavou přes 25.000 a vyjádřila domněnku, že reálné číslo může být i dvakrát vyšší.

Vyspělá země podle mého názoru není ta s nejvyšším HDP nebo nějvětším zbrojním arzenálem, ale ta, která se dokáže postarat o své staré a nemocné. Ta, která nabídne pomocnou ruku lidem, kteří se ocitli na dně, aby se mohli zase odrazit a být znovu platnými členy společnosti.

Pokud se architektu Sakagučimu opravdu povede uspořádat výstavy, o kterých byla řeč v úvodu, a pomůže tak obdivovaným designerům novodobé zen architektury k nějakému jenu do kapsy, jsem si jistá, že svoje unikátní domky bez váhání vymění za první bezduchý betonový kotec s teplou vodou a čistou postelí.