Pilulka, kterou musí polykat novináři japonských časopisů o automobilismu, je rok od roku hořčejší. Kdysi vysmívaní korejští výrobci bodují na mezinárodních autosalónech čím dál razantněji a nechávají renomované japonské značky stále zřetelněji za sebou. "Mám pocit, že Hyundai poslední japonské modely jasně převálcoval," napsal pro týdeník Bunšun po návratu z lednové Detroit Motor Show Tošifumi Watanabe poté, co byl udiven inovativním a vyzývavým designem ukázek nové produkce korejského producenta. "Naši výrobci se spokojují nevýraznými úpravami stávajících modelových řad a to je v konkurenčním boji činí zranitelnými," pokračuje Watanabe. Článek uzavírá postesknutím, že od roku 2000 se mezi třemi finalisty v kategorie osobních vozů umisťoval alespoň jeden, někdy i dva japonské modely, avšak letos odešli japonští autovýrobci z Detroitu s prázdnou.

Podobná situace panuje i v elektronice. Nemíním tím absolutní technologickou špičku, ale kategorii, která vydělává peníze především a kterou bych nazval spotřebitelským mainstreamem. Po dlouhá desetiletí bylo Japonsko synonymem spotřební elektroniky - tranzistorák u ucha držela sličná gejša už v písničkách šedesátých let minulého století. V posledních letech však sláva zdejších výrobců elektrotechniky bledne. Firmy se potýkají s obrovskými problémy, na jejich léčení nasazují všemožnou kúru včetně radikálního zákroku ještě nedávno nepředstavitelného, a to svěření řízení firmy do rukou cizince. Úspěchem Carlose Ghosna s brazilsko-libanonsko-francouzskými kořeny, který vytáhl z hlubokého propadu zpět do zisku bývalou pýchu japonského průmyslu, automobilku Nissan (její název lze přeložit jako "japonský výrobek"), se inspirovala firma Sony, kterou řídí velšsko-americký Howard Stringer, i výrobce zobrazovací techniky Olympus, který do doby, než firmu účetně zašantročili jeho místní podřízení, vedl Angličan Michael Woodford.

Rekrutování zahraničních managerů však není všelék, ústup ze slávy má určitě hlubší kořeny než je osobnost šéfa. Ty jsou dány samotným technologickým principem do té doby úspěšných produktů. Všimněme si, že i když mluvíme o elektronice, nejedná se o výrobky stoprocentně spadající do tohoto odvětví, protože jejich nedílnou součástí jsou mechanické díly - pohonné jednotky pro posuv magnetických pásků či rotaci disků, zakládací mechanismy, mechanika fotoaparátů a podobně. Japonské přesné strojírenství je jedna z oblastí, o jejíž budoucnost si nedělám strach - slyší-li specialista název jako je Oriental Motors, vydá ze sebe uznalé zamručení. Poněkud zjednodušeně se dá říci, že ústup japonské elektroniky ze scény je synchronně svázán s postupným vylučováním mechanických dílů z těchto výrobků.

Ukažme si to na notoricky známém fenoménu jménem walkman: Původní kazetový přehrávač se brzy po uvedení na trh rozšířil po celém světě a jeho jméno stalo názvem pro všechny přenosné, uši napájející přehrávače. Jeho nástupce umožňující poslech kompaktních disků sice zdaleka takovou slávu nezažil, ale jakžtakž se prodával. Současný představitel této série, založený na flashové paměti, se ale mezi korejskou či tchajwanskou produkcí naprosto ztrácí, protože pozdě chycený dech se jednoduše nepočítá. Nešťastný pokus udržet mechanické komponenty v audiotechnice, ke kterému došlo koncem minulého století, představuje slepá ulička zvaná MiniDisc, ve videotechnice je to současná technologie BlueRay. Japoncem Nakamurou vynalezená modře svítící dioda, která díky kratší vlnové umožňuje manipulovat s podstatně hustěji nasilážovanými daty, je nesporným technologickým přínosem. Ovšem v éře rychlého stahování z internetu, terabytových datových úložišť a levných 32 GB paměťových karet působí kamsi do útrob ručně vložený rotující kotouč jako dinosaurus.

Vinu lze samozřejmě svalit i na ekonomické faktory, jako je drahý yen a vysoká mzda japonského pracovníka. Ekonomický tlak vyhnal značnou část výroby do přilehlého zámoří, ovšem z původních montážníků a žáčků se staly subjekty, které začaly určovat pravidla hry. Recept je jednoduchý a následováníhodný - něco okoukat, tvrdě zainvestovat do přírodovědného a technického školství a výzkumu, přidat vlastní silou vytvořenou hodnotu a úspěch je na světě. To v případě Koreje platí především pro LED zobrazovací jednotky, podle kterých jsou především posuzovány televizory, a dále spolu s integrovanými obvody i mobilní telefony a také pro harddisky, jejichž výroby se ve prospěch Samsungu nedávno zbavila Toshiba.

Každý chvilku tahá pilku, říká nám přísloví. Po evropských a amerických výrobcích motorových vozidel a spotřební elektroniky určovali posledních zhruba třicet let trend japonští výrobci. Když na trhy vstupovali, tehdejší vyspělý svět se jim smál. Dominantní role Japonska je ovšem podle všeho u konce, když se o své slovo razantně hlásí korejští producenti, jejichž výrobkům jsme se ještě před pár lety také vysmívali. Ale úspěchy Korejců Japonce nemusí mrzet, určitě nebudou trvat věčně. Na dveře netrpělivě buší produkty čínské, kterým se vysmíváme nyní a za nimi zatím poněkud nesměle přešlapují a čepici muchlají tovary indické, kterým jsme se ještě pořádně zasmát nestačili. Na nástup se připravuje Vietnam. Podle mě toto střídání stráží spojené s ústupem ze slávy není žádná ostuda, ale přirozený a žádoucí proces. Jde jen o to, aby některé významné technologické totemy zůstaly zachovány, čili aby pole nebylo vyklizeno dočista. A to Japonsku určitě nehrozí.

Převzato z osobních stránek autora