České přísloví tvrdí, že nové koště dobře mete. Koštěti lze připodobnit i novou vládu, která byla Japoncům naservírována na svatého Štěpána. Pojďme se pokusit předpovědět metivost či metnost tohoto nového nástroje. Nejde o podobnost náhodnou, protože vládu čeká důkladný úklid po fukušimské jaderné havárii i po poněkud chaotickém působení vlády předchozí. Představme si několik klíčových ministrů Abeova kabinetu.

Z rukou císaře jmenování premiérem přijal lídr volebního vítěze a předseda Liberálně demokratické strany, Šinzó Abe. Jde o zkušeného politického harcovníka, předposledního premiéra před pádem vlády liberálních demokratů, kterému předcházely prohrané volby v roce 2009. Je znám nekompromisním vztahem k územním požadavkům sousedů ("Číně neustoupíme ani o milimetr") a vřelým vztahem ke Spojeným státům, v kterých hledá inspiraci pro úklid v ekonomickém sektoru; ke kvantovému uvolňování se připravuje i Japonsko. K dosažení svých cílů se chystá i přitáhnout otěže centrální Japonské bance, kterou by rád zahnal pod kuratelu vlády.

Abeovy fiskální snahy bude vehementně podporovat ministr financí a doyen nového kabinetu. Dvaasedmdesátiletý Taró Asó, který již měkkost premiérského křesla okusil, je patrně nejvšestrannějším členem vlády. Přesto, že podobně jako většina jeho kabinetních kolegů pochází z velmi bohaté rodiny, vzdělání získal na angloamerických univerzitách. Před vstupem do politiky absolvoval kolečko v manažerských funkcích rodinné firmy. Mimo jiné strávil osmnáct let v Brazílii, kde se prý naučil perfektně portugalsky. V mládí reprezentoval Japonsko na olympiádě ve střelbě na skeč.

Třiašedesátiletý Akira Amari má v nové vládě na starosti ekonomiku. U běžných Japonců mu zřejmě výrazné minus připíše jeho silná podpora dalšího rozvoje jaderné energetiky. Jeho pozice ve vládě je speciální - má být garantem vybřednutí země z vleklé ekonomické stagnace. Jeho postu se dokonce přezdívá "kontrolní věž" revitalizace ekonomiky země. Mezi jeho politická pozitiva lze započítat obratnost při jednání s Čínou - bez větších problémů se mu na postu ministra obchodu například podařilo dovést k podpisu smlouvu o využívání přírodních zdrojů ve Východočínském moři.

Za zmínku stojí i ministr životního prostředí a jaderných reaktorů (tak se to ministerstvo skutečně jmenuje), Nobuteru Išihara. Ač ostřílený funkcionářský harcovník, známější je jeho otec, Šintaró Išihara, dlouholetý tokijský primátor, který se do historie nejviditelněji zapsal loni, když odkoupením privátně vlastněných ostrůvků, o které se Japonsko přetahuje s Čínou, tato území nacionalizoval, kterýžto krok se dá přirovnat gestu dlouhého nosu, který tímto činem nastavil odvěkému rivalu ostrovní říše. Ministr Išihara má ještě tři veřejně činné sourozence. Politika celé rodiny se nese v silném duchu pravicového populismu.

Řízením japonské diplomacie byl pověřen Fumio Kišida. Jde o premiérova blízkého spolupracovníka. Do jeho kompetence v minulosti spadala agenda spojená se spornými územími a řešení problémů kolem amerických základen. Jmenování tohoto pětapadesátiletého bývalého bankovního úředníka naznačuje priority zahraniční politiky pro nejbližší léta. Přednost před globální politikou dostanou záležitosti regionální. Je to celkem logické, protože do této oblasti začínají svůj zrak bedlivě upínat i Spojené státy, které zcela nepokrytě své zájmy v východoasijském teritorium staví nad evropské vazby.

Těžko se bude japonským sousedům polykat sousto, které představuje funkce ministra obrany. Jednak proto, že do nedávna byla tato kabinetní pozice Japonsku odepřena - obranné síly Japonska nemají status armády,ale pouhé domobrany. Navíc Abe do této funkce ustavil dvaapadesátiletého Icunoriho Onoderu, který se může stát solí v očích japonských sousedů. Jde totiž o politika, který zastává výraznou nacionalistickou pozici. Jeho neskrývaným cílem je přepsat současnou pacifistickou ústavu, která Japoncům příliš prostoru pro obranu země neposkytuje.

V podobném duchu se ponese i tón v oblasti vzdělávání. V jeho čele stanul Hakubun Šimomura, který má pověst zarytého nacionalisty. S jeho příchodem lze očekávat posun výchovy japonské mládeže směrem k tuhému vlastenectví. Osobně očekávám znovuzavedení povinného ranního zpěvu hymny při vztyčování státní vlajky. Tento rituál byl na nátlak značné části učitelstva před pár lety zdobrovolněn, takže od něj na řadě škol odstoupili. Těšit se můžeme i na opětovné přepsání učebnic dějepisu, ve kterých bude role Japonska ve druhé světové válce příslušně přikrášlena, což vyvolá další rozjitření protijaponských nálad v okolních zemích.

A tak bychom mohli pokračovat dále. Většina členů vlády nevyšla z rybářovy chýše, ale jsou synové či dokonce vnuci jiných politiků, takže jejich politický rodokmen lze stopovat až k počátkům kapitalistického Japonska. Nové tváře nejsou nové v pravém slova smyslu, pouze na politický povrch vybublaly z méně viditelných náměstkovských pozic. Čili nový kabinet personálně zas až tak moc nový není. To koště, jakkoliv se tváří nově, je prostě upleteno ze starých prutů. Moc nadějí proto v jeho metnost nevkládám.

Převzato z osobních stránek autora