Minulý pátek premiér Noda rozpustil japonský parlament, aby tak umožnil vypsání předčasných voleb, které se budou konat přesně o měsíc později. Co Jošihika Nodu k tomuto ne zcela obvyklému kroku vedlo? V podstatě ho k němu vybídli všichni Japonci, když výkon kabinetu pozitivně ohodnotilo pouhých devatenáct procent dotázaného vzorku.

Politické i ekonomické příčiny výrazně nízké popularity jsme zde rozebírali minule. V podstatě se dají shrnout do konstatování, že Demokratická strana, která se po více než padesátiletém a nepřetržitém vládnutí koalic vedených Liberálně demokratickou stranou (LDP) do vládnoucí funkce dostala k moci vůbec poprvé, svou premiéru totálně nezvládla. Její akceschopnost brutálně otupovaly boje frakcí uvnitř strany, která vznikla teprve v roce 1998 slepením několika názorově dosti odlišných straniček, jejichž jediným společným jmenovatelem bylo svrhnutí LDP.

Skutečné osobnosti, které by se mohly ujmout skutečného vůdcovství, byly povětšinou pošpiněné nějakým tím skandálkem, takže v čele strany zpravidla stanul člověk, který byl nejméně nepřijatelný pro hlavní stranické frakce. Od takových spíše osob než osobností nebylo ovšem možné očekávat, že stranu sjednotí a nabijí akceschopností. Prosazování volebních slibů se pak stalo jen jakýmsi folklórním tanečkem čas od času provozovaným na parlamentní scéně k upokojení voličstva.

Pozornému čtenáři dozajista neunikl můj poněkud osobní a nabroušený tón. A má pravdu. Demokratická strana totiž měla ve svém programu jeden významný bod. Šlo o prosazení volebního práva na lokální úrovni pro cizince s trvalým pobytem v zemi. Vedena mou výhrůžkou neuvaření guláše šla hodit hlasy do urny pro tuto stranu i má japonská manželka. Ukázalo se však, že šlo spíše o urnu sloužící k pohřbení tohoto slibu. Nám cizincům tedy opět nezbývá jiná veřejná radost, než přispívat do společné sýpky odváděním lokální daně.

Podobně to dopadlo i s ostatními sliby. Odliv přízně národa, která v období počáteční euforie dosahovala sedmdesáti procent, rozkližoval stranu stále více. Osudovou zkoušku představovalo loňské zemětřesení, které vyústilo v jadernou havárii. Vláda Nodova předchůdce Naoto Kana ji složila na nedostatečnou, když z ní vyvodila závěry, které spíše než pomoci mohou Japonsku spíše dlouhodobě hospodářsky uškodit. Takže podobně jako českého premiéra opouštějí jeho parlamentární spolubojovníci, působí odstředivé síly na okolí postupně opouštěného Jošihira Nody i ve zdejším politickém nečase.

Zdá se, že historie se opakuje i nyní. Hrozbě bipolárního uspořádání partajního systému země se snaží vyhnout takzvaný třetí proud. Jde o právě se rodící uskupení, které by se podle českého vzoru dalo nazvat hnutím kmotrů. V jeho zárodku stojí dva místní vládci. Šintaró Išihara, který se kvůli vzniku nové strany vzdal svého dlouholetého tokijského primariátu, právě v těchto dnech spojil své síly s primátorem západojaponské metropole Ósaka, Tóru Hašimotem, o kterém je známo, že nemá rád učitele, a proto je chce potrestat opětovným zavedením sobotní školní docházky.

Přestože oba činitele dělí téměř dvě generace, Išiharovi je osmdesát, Hašimotovi čtyřicet tři, velice rychle našli společnou řeč. Co je spojuje? Oba jsou díky svému populistickému přístupu k řešení problémů mezi svým elektorátem velmi populární. Stojí napravo od obou hlavních politických stran a navíc je spojuje poměrně vyhraněný nacionalismus. Išiharovi je přičítán značný díl viny na současné eskalaci napětí mezi Japonskem a Čínou, neboť odkoupení sporných ostrůvků od jejich dosavadního privátního majitele státem bylo jeho iniciativou.

Tito čelní představitelé nesou na politický trh Japonskou stranu obnovy (Hašimoto) a Stranu úsvitu (Išihara). Oba subjekty mají naprosto odlišné představy v poměrně klíčových bodech - jaderné energetice, daňové politice a členství Japonska v Transpacifické alianci. Že ani tyto rozdíly nebránily vzniku jejich registrovaného partnerství, svědčí o slabosti obou nejsilnějších politických stran i o existenci vakua, do kterého může nový hybrid, vybudovaný na drsném pragmatismu, úspěšně expandovat.

Značná část japonské populace vítá nadcházející volby jako vítanou příležitost, jak vystrojit momentálně vládnoucí Demokratické straně po totálně zpackané historické příležitosti cestu do politických věčných lovišť. Jednomu by se chtělo tleskat a chrochtat zadostiučiněním. Ovšem nabízené alternativy připomínají bláto a louži. Vedle výše zmíněného pragmatického slepence stane Demokratické straně jako soupeř Liberálně demokratická strana, vedená politicky resuscitovaným Šinzó Abem, který představuje exponenta jestřábího křídla strany.

Jak to vypadá, blížící se volby ani zdaleka nepřinesou dlouholetou krizí zmítanému Japonsku zásadní a účinné řešení. Jejich výslednicí bude bod ležící kdesi na spojnici konzervy a populismu.