12.8.2022 | Svátek má Klára


JAPONSKO: Po čem se mi bude jednou stýskat

4.3.2006

To jste takhle v Japonsku a najednou vás začne tu loupat, tam píchat, oteče vám palec na noze a vy se musíte vypravit k doktorovi.

Přijdete do ordinace a máte takový nejasný dojem, že vám tam něco chybí. Ale co? Sedíte na připravené pidisesličce a rozhlížíte se. Doktor tam je, stůl a židle taky, ostatní nezbytné vybavení rovněž. Počítač sice chybí, ale nezdá se, že by si zdejší zdravotníci libovali ve spisování sáhodlouhých diagnóz. Na zdi visí odstrašující fotografie varující, co stane, když nebudete pečovat o svoje nohy. Brrr. Ani osvěta, jak vidno, nechybí. Tak co tedy?, dumáte. A náhle vám to dojde! Nikde ani jeden plakát od farmaceutické firmy. Nikde na vás nekouká reklama, jak mít zuby ještě bělejší, oči ostřejší, aknózní pleť jako mávnutím proutku hedvábně hebkou a jak trable s močovým měchýřem decentně zpacifikovat ještě neviditelnější plenou. Lékaři nepoužívají dárkové propagační předměty. Žádné tužtičky, bločky ani firemní stojánečky na tužtičky. V duchu se uchechtnete, že japonská farmaceutická lobby se musí ještě dost učit - nejlépe od té naší. A je vám z toho zároveň kapku stydno a hořko. Nicméně jste zvědaví, co bude dál.

Zdejší lékaři léčí. A neztrácejí čas - celé to trvá sotva pět minut. Na list papíru stačí několika znaky rychle načrtnutá diagnóza. Nikdo vám nedá na výběr mezi hrazenými a nehrazenými léčivy, nikdo vám nebude doporučovat zaručeně účinný přípravek. Prostě vám bude oznámeno, že na svůj neduh dostanete například mast. Potírat třikrát denně a nashledanou. Ani nevíte jak, jste zase venku a už si to se svojí osobní složkou šupajdíte k pokladně na recepci. Zaplatíte účet a dostanete lísteček s číslem pro lékárnu. Posadíte se před velkou plazmovku, pokoukáte na televizi. Trvá to jen chviličku a už vás volají, lépe řečeno, vidíte na displeji svoje číslo. Nastala vaše chvíle a vy si můžete jít vyzvednout svoji meducínku připravenou v papírovém pytlíčku. Tenhle moment mám ráda, protože mi připomíná otvírání adventních kalendářů z dětství. Nikdy totiž nevím, co bude uvnitř. Lékárna vám vše připraví a nadávkuje. Prášek v průhledných neoznačených pytlíčcích, sirup v neoznačené plastové lahvičce. Nevíte, jaký to má název, vedlejší účinky, příbalový leták nikde, neboť vy jste dostali jasné pokyny a víc vás nemusí zajímat. Tentokrát je to tedy mast, pro zpestření v národních barvách - v neoznačeném bílém plastovém kelímku a s krásným kulatým červeným víčkem.

Japonští důchodci tak zřejmě mají o jedno téma k diskuzím méně. Bavit se o jakési bílé masti v jakémsi bílém kelímku nemá to kouzlo a jednoho ty diskuze o chorobách brzy omrzí. Z toho tedy pramení ty jejich věčné řeči o počasí, aha! Ale vážně.

Nedělám si iluze, že v Japonsku neexistuje nátlak ze strany farmaceutických firem. Zřejmě ano, jako všude jinde na světě. Nicméně alespoň vidím, že já jako pacient, mohu být těch tahanic o zisk ušetřen, a nemusím se nechat masírovat všudypřítomnou reklamou vylézající ze všech koutů ordinace i čekárny. Nemusím se bát, že doktor mi firemní propiskou X předepíše lék X jenom proto, že ho k němu přemluvil nějaký šikovný obchodní zástupce firmy X.

Možná si řeknete, že jsem naiva, ale já si myslím, že když už zdravotnictví není tím, čím bývalo kdysi, a stalo se obrovským byznysem, kde si farmaceutické firmy udělaly z lékařů i pacientů zajatce, může se stále ten boj o zisk dělat s jistou důstojností. Po těch bílých plastových kelímcích s červeným víčkem se mi jednou bude moc stýskat.