Vize o budoucnosti zpravidla pendluje v širokém spektru mezi dvěma extrémy. Na kraji pesimistického křídla prognóz japonského vývoje stojí Takuró Morinaga, profesor univerzity Dokkyó. Výsostně optimistický malíř zářné budoucnosti, stojící na opačném okraji spektra se vzhledem k přetrvávajícím následkům fukušimské tragédie, která srazila dlouhodobě tápající ekonomiku do výrazně červených čísel, není bohužel k dispozici. Přesto Japonsko podle mě disponuje potenciálem, který dává naději, že se země alespoň přiblíží své kdysi pověstné ekonomické výkonnosti. Pokusme se tímto spektrem projít.

Abychom dospěli k alespoň nějakému happyendu, začneme sýčkovitými prognózami profesora Morinagy. Ten pro své hrůzné malůvky hledá náměty v nedávné historii. Obzvláště rád pak chodí pro příklady negativního vývoje do období Velké hospodářské krize pojící se s krachem newyorské burzy v roce 1929. Japonsko si svou paniku na finančním trhu, která vyústila v depresi Šówa, prožilo o dva roky dříve. (Šówa je jméno období panování Hirohita, otce současného císaře. Japonští císaři jsou posmrtně označováni jménem éry, za které panovali, takže například současný císař Akihito ponese jméno nynější éry Heisei.) Šówa deprese způsobila drastické snížení cen především realit a masovou nezaměstnanost. Farmáři, neschopní hradit své náklady, museli často prodávat i své dcery.

Podle Morinagy započala současná recese velkým zemětřesení Hanšin, které postihlo v lednu 1995 oblast Kóbe a Ósaky. Vláda následně zvýšila spotřební daň ze tří na pět procent. Zvýšení daně prý způsobilo propad hrubého národního produktu o 40 biliónů jenů. Současná vláda se chystá pomoci podvyživenému rozpočtu zvýšením spotřební daně v letech 2014-15 až na deset procent. Morinaga tvrdí, že vládní ekonomové se z chyby, kterou po Hanšin zemětřesení učinili, nepoučili a že do roka po plánovaném zvýšení daně se panika na finančním trhu bude opakovat.

Země tak prý zažije až 25procentní nezaměstnanost a masívní přechod od dlouhodobých pracovních smluv k nádenímu modelu vyplácení mezd. Vyschlý státní rozpočet povede k masovému propouštění i v sektoru státních služeb, omezování výdajů na vzdělání, umění a kulturu. Věk odchodu do penze se zvýší na 75 let. Dojde k pronikavému zhoršení kvality zdravotní péče. Zahraniční společnosti budou skupovat japonské firmy za hubičku. Nebude se dostávat financí na obranu, takže současná, již tak slabá diplomacie se stane totálně dysfunkční. Zemi také očekává hyperinflační spirála. Tolik profesor Morinaga.

Na opačném konci spektra je, jak již bylo řečeno, prázdno. S apokalyptickou vizí profesora Morinagy však nesouhlasí ani umírnění optimisté, mezi něž bych se s dovolením zařadil i já. Země má totiž dost pevné základy na to, aby se ze současné dlouhodobé krize vymanila. Samospádem jako v bobové dráze to však určitě nepůjde. Bude zapotřebí přehodnotit současný model fungování společnosti a přetvořit jej do podstatně modernější podoby a přizpůsobit jej současným podmínkám celosvětové ekonomiky.

K hledání klíče bych se podobně jako pan profesor podíval do minulosti: Japonsko zažilo dva velké kvalitativní skoky. I když šlo o velmi odlišné procesy, to základní a nejdůležitější měly společné - v obou případech se Japonsko otevřelo světu. Prvním skokem byly reformy Meidži - proces, započatý v roce 1869. Proběhla masívní industrializace, díky které se i v Japonsku stalo 19. století konečně stoletím páry. V principu nešlo o nic jiného než o industrializaci v evropském stylu. Dveře Japonska se otevřely vědcům, technikům a technologům především z německy mluvících částí Evropy. Druhým přelomem byla prohra v druhé světové válce. Geniální MacArthurova ústava oktrojovala Japonsku politická pravidla, která byla základem jeho ekonomického boomu v 60. letech minulého století.

Japonsko je dodnes považováno za velmi uzavřenou zemi, a to i přes obojí výše popsané otevření dveří světu. Uzavřená je společnost, ale i jeho hospodářství. Ti, kdo na vlastní kůži zažili obchodní spolupráci s touto zemí, mohou potvrdit, jak obtížně se na japonský trh proniká. Průnik na japonský trh je svázán řadou omezujících předpisů a ochranářských bariér. Přitom další otevírání světu je jedním ze základních předpokladů vybřednutí z vleklé hospodářské krize. Ráj, ale ani Morinagovo peklo, se podle mého v Japonsku konat nebude. Avšak aby země získala na mezinárodním poli zpět aspoň část bývalé prestiže, budou zapotřebí potoky potu a slz. Krve snad ne.

Převzato z osobních stránek autora