Japonsko bývá často popisováno jako spotřebitelský ráj. Každý druh zboží je zde nabízen v nepřeberných variantách či dokonce v sezónních modifikacích. Úměrně pestrosti sortimentu roste i doba v obchodech strávená. Bezcílné bloumání po obchodech, probírání se hromadami zboží a zasypávání úslužných prodavačů víceméně konverzačními otázkami se stalo součástí života mnoha japonských žen během pracovní doby jejich mužů.

Přesto ruka trhu i v japonském konzumním ráji tu a tam na jistou, zpravidla krátkou dobu zneviditelní zboží, které má jinak nefalšovaný punc každodennosti. Za necelé čtvrtstoletí mého života v Japonsku se mi to přihodilo asi pětkrát. Třikrát byla příčinou náhlá změna v chování zákazníků vyvolaná důkladnou reklamní masáží. Všudypřítomné hlasité reklamě, tvrzením televizních odborníků v bílých pláštích i nadšeným hodnocením mediálních hvězd a hvězdiček věří Japonci podstatně více než propaganděvzdorní skeptičtí Češi. A tak, když byly postupně banány, pražené černé boby kuromame nebo maté čaj prohlášeny za dietologický zázrak, zmizelo příslušné zboží na krátkou z obchodních regálů, aby se však na nich zakrátko v míře podstatně hojnější opět objevilo.

Dvakrát výpadek zásobování způsobila nepřízeň počasí. Bylo to, tuším, v roce 1995, kdy časově nevhodná posloupnost sucha a vydatných dešťů přivodila neúrodu rýže, jakou Japonsko dlouhá desetiletí nepamatovalo. Místo klasických pěti desetikilových pytlů, které zdejší domácnosti do svých zásobníků-dávkovačů obvykle kupují, zívaly na rýžechtivé zákaznictvo prázdné regály. Výpadek v zásobování touto základní potravinou byl brzy zalátán dovozy rýže americké a thajské. Ta však ani mlsným japonským jazýčkům, ani mně, dvakrát nejede a tak importovaný produkt zůstával na pultech nepovšimnut. Někteří podnikaví obchodníci proto přistoupili ke kroku, za který náš Václav IV. údajně nechával provinilce máchat ve Vltavě, a skrovné zásoby domácí rýže tou importovanou pančovali. Vše skončilo skandálem. Jako jediné řešení se ukázal prodej rýže v menším balení a v omezení pytlík na osobu. Tento polopřídělový systém pak bez větších problémů vydržel do následující, tentokrát hojné sklizně.

Letos v listopadu si Japonsko hráblo až na dno chladicích pultů v případě másla. Problém nevznikl náhle - hrozící nedostatek byl avizován již v květnu. Ministerstvo zemědělství proto již v létě přistoupilo k nouzovému dovozu sedmi tisíc tun mraženého másla pro výrobní účely a v očekávání nedostatku tohoto mléčného produktu ve vánoční sezóně vybídlo zahraniční dodavatele k dalším exportním nabídkám. Máslo je totiž jako mléčné výrobky obecně v Japonsku poměrně novým fenoménem - masově se jeho pojídání rozšířilo až v šedesátých letech minulého století. Domácí výroba však nestíhá a tak je značný díl spotřeby pokrýván masívními dovozy především z Austrálie a Nového Zélandu.

Nedostatek másla na japonském trhu není nic neobvyklého, dochází k němu poměrně pravidelně ve zhruba tříletém intervalu. Má několik příčin. Především je to zdejší horké klima. Tur domácí v Japonsku ještě moc nezdomácněl, tedy co se týče aklimatizace, je zde chován poměrně krátkou dobu. Teplotní výkyvy, především ty směrem nahoru, snáší poměrně obtížně. Proto je chován především v chladnějších severních oblastech země, především na ostrově Hokkaidó. Letošní horká vlna však dorazila až tam, což se projevilo na poklesu dojivosti. Druhým problémem je stárnutí a vylidňování japonského venkova. Mládí prchá za pohodlným životem do měst a farem valem ubývá. Další příčinou je sezónnost. Běžná japonská spotřeba másla, která není nijak horentní, se pravidelně koncem roku vyšplhá vysoko nad celoroční průměr. Pekárny i hospodyňky se totiž chystají péct Christmas cake neboli vánoční dort jakožto japonský příspěvek euroamerické civilizaci k předvánočnímu shonu. Máselná poptávka tak tou dobou dost připomíná situaci v Česku.

Poslední příčině bych rád věnoval samostatný odstavec. Náklady na výrobu potravin jsou v Japonsku jedny z nejvyšších na světě. Zemědělství je sice intenzívní, avšak z geografických i historických důvodů roztříštěné do malých farmiček. Aby farmaření mohlo přežít, je státem výraznou měrou dotováno. Navíc je proti hrozbě záplavy levným zahraničním zbožím tvrdě chráněno obtížně propustným systémem celních a především mimocelních bariér. Vstup na japonský potravinářský trh tak pro dovozce znamená nejen zatížení vysokou celní přirážkou, ale také nutnost nechat si vystavit řadu certifikátů, dále podstoupit různé analýzy a testy ve snaze vyhovět mnohdy hodně udivujícím kritériím a podmínkám. Náročnost získat takový certifikát se liší v závislosti na tom, zda daná potravina směřuje přímo na stůl koncového spotřebitele, nebo bude v Japonsku použito jako poloprodukt pro další zpracování. Zůstaneme-li u másla, pak v chladicích pultech běžných obchodů se můžeme setkat takřka výlučně se zbožím domácí provenience, kdežto to importované má charakter suroviny, jejíž dodávky směřují především do velkopekáren.

Nedostatek másla vedl ministerstvo zemědělství k neobvyklému kroku, a sice k výzvě směrované na čtveřici největších mlékárenských firem, aby zvýšila produkci. Nevím, jestli je to výsledek ministerského apelu, ale máslo, dokonce „Made on Hokkaido“ se na pultech znovu objevilo a to dokonce v několika druzích. Sice s drobnou poznámkou, že co zákazník - to jedna kostka, ale koupit už se běžně dá. Zbývá jen řečnická otázka, zda podobné excesy nejsou zbytečné a zda již neuzrála doba na alespoň částečnou liberalizaci alespoň potravinového trhu.