12.8.2022 | Svátek má Klára


JAPONSKO: Pátá sezóna

8.6.2006

průvod kněží, místní honorace a saotome k rýž. poliMyslíte si, že existují pouze čtyři roční doby? Vivaldi byl bloud a vy taky, protože my tu máme ročních dob pět. Mezi jarem a létem přichází neoficiální pátá, vlhká a dusná sezóna cuju (baju). Sezóna "švestkového deště" - podle švestek, které právě dozrávají. Prudké lijáky střídá drobný deštík; často přichází nudný déšť, v pravém úhlu monotónně padající, nekonečné proudy vody.

Může za to střet horkého tropického vzduchu se studeným sibiřským. Období dešťů na několik dlouhých týdnů poznamená život všech Japonců. Prádlo neschne ani doma, vše se rychle kazí a během hodin stačí vyrašit na čemkoli nezakrytém potvora plíseň. Mnou si ruce leda výrobci sake, sojové omáčky a past miso. Vy můžete brblat a čekat, až to přejde. A všechno velmi pečlivě zavírat. Overpackaging konečně dostává smysl. Koupíte pytlík krekrů a můžete se vzteknout, když každou tu pidikrekru rozbalujete zvlášť. V období deštů se však za své slovní inzultace výrobcům nesčetněkrát omluvíte, neboť zjistíte, že nechat pytlík na pár hodin jen tak otevřený je totéž, jako hodit houbu do vody. Místo krémových dortů začnou v cukrářstvích prodávat osvěžující ovocná želé a vy si nic čokoládového domů raději nekupujte. Rozteče se to, popřípadě zplesniví.

Je to asi nejnepříjemnější část roku. Dlouhé pošmourné deštivé dny bez sluníčka nikomu na náladě nepřidají. Kdo nemusí, raději nevychází. I když to se možná změní. Módní průmysl se snaží a vymýšlí extravagantní pršipláště a gumáky. Je libo kovbojské galoše? Deštník pro matku s dětmi? Nebo takový, aby vám nepršelo na batoh? Není problém. Přece vás trocha vody neodradí a nepřestanete být šik! V epesrádes gumákách se nemusíte bát deště nic, můžete vyrazit ven a obdivovat se hortenziím. Kvetou všude, každý má na zahrádce alespoň jeden keřík, a jsou opravdu krásné, sytě modré. Spolu s kosatci představují symbol dešťové sezóny. Komu déšť nevadí, může podnikat výlety do svatyň a chrámů. Voděvzdorní turisté v této době s oblibou míří do Hakone nebo na horu Koju, tajemně zahalenou v mlžném oparu. panenky teruteru bozu

V éře Edo (1603 - 1876) začaly děti věšet na okapy malé látkové nebo papírové panenky teruteru bózu (teru znamená lesklý, bózu holohlavý - podle oholených hlav budhistických mnichů). Dělají to dodnes, když si přejí, aby druhý den vysvitlo sluníčko a bylo hezké počasí. A ty, kterým se ven moc nechce, pověsí panenku obráceně, aby naopak pršelo. Stejně jako zemědělci, ti mají zase zvyk panence hlavu celou začernit, aby bylo pěkně, tedy aby pršelo, jen se lilo. Vodu totiž potřebují na zavlažení rýžových polí.

Dešťová sezóna je totiž současně i začátkem pro zemědělce té nejdůležitější události v jejich kalendáři. Začíná sezóna rýže. Dříve bylo pěstování rýže velmi náročnou prací. Doba, kdy bylo možno zasadit sazeničky, byla velmi krátká, a proto zemědělci dřeli od úsvitu do setmění. Po druhé světové válce se však díky mechanizaci podařilo celý proces velmi zrychlit a dnes má takový zemědělec pohodlně zaseto během dopoledne. Vybudováním výkonného závlahového systému a lepším uskladněním se podařilo zlepšit i kvalitu rýže. Dnes je počet lidí, kteří se živí výhradně pěstováním rýže, malý.Většina farmářů má ještě nějaké další zaměstnání.

Rýže byla vždy nejdůležitější plodinou v Japonsku. Podle legendy ji předkům dnešních Japonců věnovala sluneční bohyně Amaterasu, a tak se z rýže stal hlavní zdroj potravy. Co by byli Japonci bez rýže - mají ji k snídani, obědu i večeři, pijí rýžovou pálenku i rýžové víno, mlsají rýžové cukroví a chroupají rýžové krekry. Už v dávné minulosti (před sedmnácti staletími) bylo pěstování rýže považováno za náboženský akt a ze zasazení první rýže se stal důležitý obřad. Děkováním za rýži tedy Japonci vyjadřovali i svou víru v kami. Vyvolávali inadamu, ducha rýže, a žádali ho, aby se usadil na rýžovém poli a svou přítomností zajistil bohatou úrodu. Slavnosti Otaue-sai se dochovaly do dnešních dnů a vy si můžete zajímavou podívanou vychutnat začátkem června v mnoha zemědělských oblastech Japonska.

saotome 1Mnoho svatyní má svá vlastní rýžová pole, aby mohly posvěcenou rýži na nich vypěstovanou nabídnout jejich božstvu kami. Velmi známý je festival Mibu-no-hana taue v Mibu. Obřad Šinden-otaue-hadžime-šiki prováděný jednou z nejprestižnějších šintoistických svatyní Ise Džingu byl dokonce zapsán jako národní památka lidové kultury.

Dívky saotome (ty, co sázejí rýži) si oblečou tradiční farmářská kimona - červené suknice, přes ramena šerpy a na hlavy velké slaměné klobouky. Na posvátných polích předají mladí muži tačido sazeničky dívkám a ty je zasadí. Ostatní muží hrají na bambusové flétny, bubínky, malé zvonky a dřevěné špalíčky. Společně zpívají tradiční taue uta (taue - vyjmutí sazenice z kořenáčku a zasazení do půdy, uta - píseň). Zemědělci si kdysi takovými písněmi ulehčovali namáhavou práci na poli. Písně a tance zobrazují celoroční cyklus rýže, od orání, setí až k sklizni a ukládání. Malá ukázka je zde. taketori šindži

Turistický průvodce vás může navnadit na taketori šindži, zápas nahých mužů v blátě. Tedy, měli by mít na sobě fundoši, což je takový miniaturní pruh látky zakrývající o něco více než nic. Ale snímek dokládá, že muži zápasí v obyčejných trenýrkách. I tak je to však zajímavá podívaná a festival opravdu stojí za to vidět.

Znaveni festivaly, je nejlepší zajet rovnou do nějakého příjemného onsenu. Naložte se do horké vody, odpočinte si a kochejte se krásou přírodní scenérie. Třeba s překvapením zjistíte, že se zalíbením pozorujete pleskání deště o hladinu, nasloucháte jeho šumění a možná si i pomyslíte, že ta sezóna vlastně není zase tak hrozná.