Prvního září roku 1945 podepsali v americkém San Franciscu zástupci Spojenců a Japonska smlouvu, kterou byla oficiálně a definitivně ukončena druhá světová válka. Symbolicky přesně šest let od jejího zahájení německým vpádem do Polska.

Tato smlouva znamenala v praxi jediné – na rozdíl od jiných zemí, kde bylo poválečné uspořádání výsledkem konsensu více zainteresovaných stran, převzaly vládu nad japonským císařstvím výhradně jeho přemožitelé USA, již si také vymohly zánik beztak už značně zdecimované japonské armády.

Teprve pod vlivem sílící studené války Američané souhlasili, aby Japonsko začalo budovat své ozbrojené síly - ovšem ryze obranného charakteru. Tzv. Japonské síly sebeobrany vznikly v roce 1954 a na téže platformě fungují v podstatě podnes.

Přestože jde paradoxně o čtvrtou největší armádu světa s obrovským rozpočtem (jen vloni hospodařilo japonské ministerstvo obrany s částkou 48,5 miliardy dolarů), její pravomoci jsou japonskou ústavou značně okleštěné. Slouží na mírových misích OSN, maximálně pomáhá v zahraničí při přírodních katastrofách.

Článkem devět poválečné smlouvy se Japonsko jednou provždy zřeklo války a užití síly v rámci mezinárodních konfliktů, s jedinou výjimkou obrany vlastní země, což začala předešlá vláda premiéra Abeho interpretovat jako „právo na kolektivní sebeobranu“. Není to jen sémantika, ale snaha změnit letité archetypy.

V posledních letech v Japonsku přece jen pomalu roste vůle po fundamentální změně ústavy, která by zemi umožnila moci se opřít o regulérní armádu se všemi pravomocemi. Zejména předešlý premiér Šinzó Abe se intenzivně snažil tuto změnu prosadit a jistých pokroků skutečně dosáhl. Především prosadil vydatné finanční injekce určené resortu obrany, které mají Japonsku, nacházejícímu se doslova na dostřel stále rychleji zbrojící a expandující Číny, přinést alespoň větší pocit bezpečí, i když – jak spočítali američtí analytici - v případě přímého vojenského střetu by byla Země vycházejícího slunce bez pomoci USA de facto bezmocná.

Současná japonská vojenská strategie byla schválena v prosinci 2018 a uvádí se v ní, že ozbrojené síly „organicky sjednocují schopnosti ve všech oblastech včetně vesmíru, kyberprostoru a elektromagnetického spektra a jsou schopné trvale vykonávat flexibilní a strategické činnosti ve všech fázích, od období míru po ozbrojené události.“ Poslední dvě slova deklarují zmiňovanou genezi celospolečenského náhledu Japonců na nutnost aktivace vlastní multiplikační vojenské síly, nejenom obranného charakteru. Nicméně jde o velmi citlivé téma.

Japonská společnost je v této otázce značně polarizovaná a možná trochu překvapivě stále ještě mírně převládá názor, že Japonsko by se nemělo zbytečně vměšovat do konfliktů mimo své území, ani se účastnit mezinárodních misí. To ovšem v důsledku znamená jediné – naprostou vojenskou závislost na Spojených státech. Na japonských základnách je trvale rozmístěno několik desítek tisíc vojáků USA a veškeré náklady spojené s pobytem těchto vojsk hradí „poražená země“ – rozuměj Japonsko.

Američané se sice momentálně stahují z Blízkého východu, ale geopolitickou perlu Dálného východu – Japonsko – rozhodně opouštět nehodlají. Tokio má pevné místo v americkém perimetru zejména kvůli své strategické poloze, takřka na dostřel od pobřeží už zmiňované Číny.

Stále častěji se v Japonsku ozývají hlasy upozorňující a varující před aktuální vojenskou i diplomatickou doktrínou absolutní závislosti na libovůli Washingtonu. Duch druhé světové války je však v japonské společnosti evidentně stále živý a hluboce zakořeněný a USA rozhodně nikterak neusilují o to, aby byl konečně zapuzen. Ba právě naopak. Často ho ještě pokrytecky přiživují.

Historii píší vítězové a ti také řídí geopolitické směřování země už 77 let. Za tuto nebývale dlouhou a vytrvalou věrnost americké politické a vojenské linii by mělo Tokio od Bílého domu obdržet speciální řád téměř bezvýhradné věrnosti.

Svou vinu za rozpoutání teroru ve 30. letech v Mandžusku a později v průběhu druhé světové války v Tichomoří už Japonci (dá-li se na to vůbec takto nazírat) nesporně odčinili. Dnešní mírotvůrci z řad Američanů by se také měli dobře rozpomenout kupříkladu na tábory, do nichž byli po útoku na Pearl Harbor pozavíráni všichni američtí občané původem z Japonska a násilně drženi prakticky až do skončení války.

Prezident Franklin Delano Roosewelt k tomu tehdy poznamenal: „Není to demokratické, ale bezpečnost země je v tomto případě na prvním místě...“

Dnešní Japonsko míří ke stejnému cíli, ovšem demokratickou cestou.