Pro jeho odloučenost od kontinentu se Japonsku občas říká nepotopitelná loď Asie. Na tuto přezdívku má nárok, protože po starověké imigraci se až do 20. století vyvíjelo víceméně samostatně bez významnějšího přílivu nové krve, způsobeného ať přirozenou difúzí z okolí nebo násilnými výboji odkudkoli. Pokus o personální a ideovou infiltraci z Evropy na pevnině nejbližší ostrov Kjúšú, kterou zahájili portugalští jezuité vedení Franciscem Xavierem ve čtyřicátých letech 16. století, byl násilně ukončen zhruba o třicet let později japonskými feudály, kteří se oprávněně obávali pokusů o rozklad jejich státečků mírovou cestou. Přesto je katolicky věřící komunita v okolí města Nagasaki v Japonsku dodnes početně nejsilnější. Asi nejznámějším pokusem o vojenské podmanění Japonska je výprava loďstva mongolského chána ve druhé polovině 13. století. Mongolská flotila byla ještě před dosažením pobřeží zasažena a rozmetána tajfunem, který Japonci brali jako pomoc nebeských sil a říkali mu proto božský vítr, japonsky kamikaze. Až do konce druhé světové války země hořkost vojenské porážky nezakusila.

Kombinace blízkosti kontinentu (z Fukuoky do korejského Fusanu je to asi 200 kilometrů) a odolnosti vůči expanzi umožnila Japonsku přebírat ze světa to, co se mu hodilo - ať už to byl buddhismus a s ním spojená gramotnost či výroba hedvábí a porcelánu ve středověku nebo moderní průmysl evropského střihu v novověku. To vše v kombinaci s autochtonní kulturou přispělo ke vzniku Japonska, jak ho známe dnes - se svou jedinečnou kulturou, která má ve světě bezpočet obdivovatelů, avšak je vybalancována obtížností pochopit duši Japonce a domluvit se s ním. K většímu průniku cizího elementu došlo až v 18. století, kdy si Spojené státy vyvzdorovaly alespoň lokální pootevření se světu a za bránu do Japonska si vybraly Yokohamu, která si svůj internacionální esprit udržela dodnes.

Ale až válečná porážka spustila plošný příliv cizinců. Je to logické: Nechceš? Musíš! V Japonsku bylo vybudováno několik amerických vojenských základen, které svému okolí mimo jiné přinesly nové pracovní příležitosti a interakci s místním obyvatelstvem se všemi klady a zápory. Za nimi do země přicházeli američtí, většinou protestanští, misionáři, kteří místní populaci přinesli nejen separaci pohlaví ve veřejných lázních, ale i možnost blíže poznat duši západního člověka. Další imigrační proud, který je sice slabý, ale trvá dodnes, přinesla snaha Japonska obstát ve světové soutěži na poli vědy a výzkumu, což se bez oboustranné personální výměny neobejde. K tomuto proudu lze řadit i příliv anglosaských učitelů angličtiny, ke kterému před časem vyzvala japonská vláda a kterých se v zemi v jednom okamžiku nacházelo téměř tři sta tisíc. Připočtěme obchodníky a managery a máme spektrum imigrantů žijících v Japonsku téměř kompletní. Tedy co se týká takzvaného západního světa, protože mezi cizinci samozřejmě početně převládají ti, kteří mají původ v nejbližších zemích, tedy Korejci a Číňané, ať už je do Japonska přiválo cokoliv - válečným zajetím počínaje a studiem konče.

Proč se o tomto nadčasovém tématu rozepisuji právě teď? Japonská vláda totiž prohlásila, že se chystá reformovat imigrační politiku, především chce s platností od 9. července zavést nový systém upravující středně až dlouhodobý pobyt cizinců v zemi. Částečně se mění podmínky pro udělení víz, zřetelněji jsou od sebe odděleny jednotlivé kategorie - student, expert, výzkumník, pracovník a podobně a také pravidla přechodu z jednoho typu víz na jiný. Střednědobá víza budou prodloužena z dosavadních tří na pět let. Identifikační průkazka, kterou musí cizinci povinně nosit s sebou, bude též přejmenována - místo dosavadního názvu, který by se v souladu s českým překladem názvů i zde populární série sci-fi filmů Ridleyho Scotta mohl nazývat Registrační kartička vetřelce (je na ní vytištěno Alien registration card), kterýžto název budí pohoršení především v anglicky mluvící komunitě. Neobčanský průkaz se má od července jmenovat smířlivěji Rezidenční karta. Změkčení názvu karty ovšem bude vyváženo zabudováním elektronického čipu, zatím jen do té karty. Upraveny budou též pravidla odnětí vízového statusu. V jejich seznamu mě nejvíce zaujal bod "Selhání v aktivitách coby manžel po dobu delší než půl roku". Nechám na laskavém čtenáři, aby si sám představil, co tím básník, vlastně úředník, chtěl říci.

Tato vcelku chválihodná reforma vlády Demokratické strany a spol. však poněkud bledne při vzpomínce na její předvolební sliby, z kterých mě nejvíc zaujal ten, který cizincům držícím zdejší variantu zelené karty přiznával volební právo alespoň na lokální (prefekturální) úrovni. S vidinou manžela-voliče přistupovala k volební urně i má japonská choť, která jinak tento poměrně nově vzniklý klon Sociálně demokratické strany dvakrát nemusí. Kýžený bod byl však po volebním vítězství poněkud pozapomenut, zato právo platit celostátní i lokální daň nám vláda nekompromisně ponechala. A to přesto, že manželské aktivity provozuje většina imigrantů ženatých s Japonkou v souladu s vládní představou s nadšením a podstatně častěji než většina domácí populace. Postavení cizinců v Japonsku je široce diskutováno; sejdou-li se u piva alespoň dva, máte záruku, že se na toto téma za chvíli hovor stočí. Příběhy vypravěčů dokumentují jejich dobré i špatné zkušenosti a ty pak utvářejí jejich vztah k Japonsku, který se pohybuje se v širokém spektru sahajícím od bezmezné lásky k hluboké nenávisti. S některými z nich se vás pokusím seznámit v dalším povídání.

Převzato z osobních stránek autora.