16.8.2022 | Svátek má Jáchym


JAPONSKO: Lhářem na plný úvazek

26.5.2006

Japonská společnost se může při pohledu zvenčí jevit velmi homogenní, soudržná. Je to proto, že Japonci jsou již od narození vychováváni k tomu, že jsou součástí nějaké sociální skupiny. Náležitost k ní - může to být rodina, školní třída, firma, mohou to být sousedé z jednoho domu i celý národ - poskytuje jedinci ochranu, ale také nevyhnutelně přináší jisté potlačení vlastní individuality. Skupina vždy vystupuje jednotně, neboť každý jedinec zná své místo ve skupině a je srozuměn s tím, že pro blaho celku je nutno přinášet osobní oběti.

Jít proti proudu není něco, o čem by normální Japonec snil. Naopak. Nejhorší, co se mu může stát, je, že bude odsouzen ostatními. Ostrakizován. Závisí na nich, a proto udělá vše, aby zanechal dobrý dojem. Velmi moc mu záleží na tom, jaké mínění o něm lidé mají. Udržení tváře má u východoasijských národů klíčový význam.

Kenjiro Kitade Honne to TatemaeNesmírně důležitou hodnotu v japonské kultuře představuje harmonie (wa). Její zachování je naprostou prioritou a Japonci dělají maximum, aby se vyhnuli konfliktu. Ten nastane, pokud to, co společnost očekává, se liší od toho, co chce jedinec.
Očekávání společnosti , její hodnoty, jsou vyjádřeny termínem tatemae. Bývá charakterizováno jako "fasáda", "to, co má být řečeno". Tatemae je tedy "veřejné já". Naproti tomu termín honne představuje vnitřní pravdivý svět, skutečné pocity a pohnutky, "to, co chci říct", "soukromé já".
Jedinec nemusí s hodnotami společnosti souhlasit (honne), ale je v jeho zájmu se přizpůsobit. (tatemae). Tatemae se tedy používá k zachování tváře, pokud je nějak ohrožena. V případě, že se soukromé a veřejné hodnoty neslučují, není žádoucí je vyjadřovat, ale musí se uchovat skryty a nebo pouze pro nejbližší rodinu či přátele. Japonci jsou už od narození vychováváni k tomu, aby za žádných okolností neukázali světu své vnitřní já. Aby poslední dech dali za uchování své tváře, protože vyjádřením svých skutečných pocitů buď zraní sebe nebo někoho jiného. Nechtějí, aby o ně měl někdo starost.

A: Je Vám dobře?
B: Ano. (tatemae)
A: Kolikrát jste dneska zvracel?
B: Pětkrát. (honne)

Kromě případu, kdy tatemae plní obrannou funkci při ohrožení tváře, existuje také tatemae pozitivní - kdy mluvčí říká to, o čem předpokládá, že posluchač chce slyšet. Je nezbytné rozumět pravému významu tatemae. Důležitější je mnohdy to, co nebylo řečeno, než to, co bylo. Předpokládá se, že i posluchač pozná tatemae a podle toho adekvátně odpoví. Ten, kdo tyto signály ignoruje, se stává outsiderem a neschopnost používat tatemae při vhodných příležitostech je považována za velký handicap.

Tatemae musí být uvěřitelné a tvářit se pravdivě. Mluvčí je bude používat do té míry, kdy si bude jist, že mu posluchač uvěří. Na rozdíl od lži je tatemae akceptovatelné, pokud se v dané situaci použije správným způsobem. Je to tehdy, kdy zachrání tvář a zabráněním konfliktu zachová harmonii.

Vzhledem k tomu, že se nejedná o nic utajeného a tedy nečestného, je princip tatemae akceptován na všech úrovních společenského života. Všichni o sobě vědí, že jsou součástí hry a každý hraje roli, která mu přísluší. Tatemae používají obyčejní lidé i japonští politici na nejvyšší úrovni - jsou si vědomi, že by svět nevítal s nadšením upřímné přiznání, že rádi "velrybku s šesti" , že nejlepší velryba je ta na talíři, obložená zeleným salátem. Ne ne, vědecký účel, pánové. A nedávný námořní spor o holá skaliska mezi Koreou a Japonskem? Geologická výprava. O dělech na opancéřované palubě se taktně mlčí.

Takový způsob chování ovšem ztěžuje komunikaci na mezinárodní úrovni, poněvadž společné jednání s cizinci, kterým princip honne a tatemae není znám, se stává velmi matoucím. A když jsou Japonci při odhalení rozporu mezi tatemae a honne nařčeni ze lži, upadají do obrovských rozpaků. Mnoho cizinců má o Japoncích stereotypní představu o jejich prolhanosti a neupřímnosti a tatemae je pouze pohodlnou cestou, jak se "vylhat" se ctí z citlivé situace a mají pro ni málo pochopení.

Je jednodušší mít pro tento složitý sociálně - kulturní koncept svérázného zacházení s pravdou pochopení v teoretické rovině, ovšem je neporovnatelně obtížnejší se s ním vyrovnat v praxi. Někdy je dekódování tatemae v zdánlivě nevinném klábosení velmi těžké a pro cizince téměř nemožné. Japonci totiž nikdy nevypadávají ze své role; byli k ní vychovávani už od narození.

Cizinci se v drtivé většině případů setkávají s vlídným a přátelským tatemae. A tak si mnozí z krátkého pobytu odvážejí hřejivý pocit vlastní úžasnosti a jedinečnosti a také iluzi o mírných a přívětivých Japoncích, kteří se nikdy nehádají a nestěžují si. První setkání je naprosto bezpochyby smrští tatemae. Obdivné Nihongo wa džózu des né! (Mluvíte pěkně japonsky!) nesmí překvapit začátečníka, který teprve zápasí s prvními slůvky. Ti, kteří zůstanou déle, zjistí, že tento pocit trvá jen do doby, než dojde k lepšímu poznání a sblížení s Japonci. A ti konečně otevřou svoje honne. Mnozí cizinci se pak cítí podvedeni. Oni nám lhali!

Trpkou zkušenost z toho, co obnáší tatemae, si odnesl náš kamarád, jehož několikaměsíční slibné přátelství s křehkou Japonečkou skončilo v okamžiku, kdy se odhodlal a konečně ji pozval na rande. Usoudila, že jsou si natolik blízcí, aby vyjevila svoje honne a s brutální upřímností mu sdělila, že mu smrdí z pusy a je celkem nudnej a že chodit s ním ani náhodou nebude. Kamarád se pochopitelně zcela nejaponsky urazil a bylo po přátelství.

I některá přátelství vzniknou omylem. To jsme jednou před domem potkali sousedku a ta nám řekla, že by bylo pěkné posedět někdy u večeře. Jenom jí trochu zacukalo v koutku, když jsme nadšeně souhlasili, a šla pro kalendář. Nakonec z toho byla ne jedna, ale několik skvělých večerů a nyní už s úsměvem vzpomínáme na to, že ta její původní věta neznamenala nic víc než "Doufám, že spolu budeme dobře vycházet".

Ovšem i pro ty, kteří o konceptu honne a tatemae slyšeli, může být velmi těžké v běžné komunikaci rozpoznat. Japonci jsou si vědomi, že většina cizinců nemá o tatemae ani ponětí a vesele je používá. Zádrhel nastává v momentě, kdy cizinec pilným studiem ovládne japonštinu natolik, že se mu otevřou oči a začne tatemae používat taky. To pak milým Japoncům začnou šrotovat kolečka v hlavě, jak mají s tím gajdžinem vlastně mluvit.
Pak dochází k absurdním situacím, kdy ani jeden z mluvčích netuší, co je honne a co tatemae. Nedávno mě kamarádka pozvala do kuchařského klubu na společné pečení chleba. Nebyla jsem si jistá, zda budu mít ten den čas, a proto jsem bez rozmyslu řekla, že o tom popřemýšlím - což řeči tatemae znamená jasné ne.

Takovým typickým tatemae je i situace, kdy se vás po večeři hostitelka s milým úsměvem otáže, zda si ještě dáte šálek čaje. V praxi to znamená, že už je na čase, abyste se zvedli a odešli. Pokud s bezelstným úsměvem nastavíte prázdný šálek, budete považováni za barbara neznalého způsobů.

Ale ani západní civilizace se svou otevřeností neventiluje naplno všechny skryté pohnutky a skutečné pocity. Když vaše žena stojí před zrcadlem a lamentuje, že zas přes zimu přibrala a teď nemá co na sebe, jestli ji máte trochu rádi a stojíte o teplou večeři, bylo by značně pošetilé říci: "No jo, fakt, jsi nějaká tlustá. Támhleten fald jsi ještě na podzim neměla." Nevinným "Ale jdi, jsi pořád krásná ženská!" se jí zvedne nálada a vás ta drobná lež nic nestála. Ano ano, tatemae používáme všichni. Nechceme přímo lhát, ale nač si komplikovat život zbytečnými konflikty? A Japonci jsou mistři v předcházení konfliktů.